20 Cdo 2303/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobkyně Českomoravské provincie Ř. u. ř. s. V., zastoupené advokátem,
proti žalovaným 1/ České republice - Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, a 2/ Nadaci Č. f. u., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 537/91, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.9.1999, č.j. 13 Co
84/99 - 119, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítají.
II. Na náhradě nákladů řízení je povinna druhá žalovaná zaplatit žalobkyni
částku 1.075,- Kč, k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně určil, že
žalobkyně je vlastníkem označených nemovitostí. Za správný pokládal závěr soudu
prvního stupně, že převod nemovitostí na stát podle darovací smlouvy ze dne
28.1.1960 byl neplatný, neboť Náboženská matice, která jej uskutečnila, neměla
oprávnění takovou smlouvu uzavřít. Ohledně aktivní věcné legitimace uvedl, že
žalobkyně je totožná s „Konventem ř. s. V. v P.“ (jenž byl jako původní
vlastník sporných nemovitostí zapsán v pozemkové knize), neboť její označení
nevystihuje nic jiného než „změnu názvu stejného subjektu“. Právě „k řešení
otázky aktivní legitimace žalobkyně“ odvolací soud připustil zvláštním výrokem
proti rozsudku dovolání.
Posouzení této otázky odvolacím soudem kritizovala ve včasném dovolání
první žalovaná (za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním) námitkou, že
svůj závěr opřel pouze o „ústní tvrzení“ představené žalobkyně, aniž bylo
doloženo „věrohodnými listinami“, a „jeví se jako pouze účelové“. Náležitá
pozornost mu měla být věnována již proto, že v příslušném rejstříku právnických
osob jsou kromě žalobkyně evidovány další dva subjekty, jež v názvu obsahují
označení „Římská unie ř. s. V.“, a že žalobkyně je nově vzniklým subjektem
podle zákona č. 308/1991 Sb. „s datem vzniku ke dni 1.1.1994“.
Druhá žalovaná (zastoupena advokátem) v rovněž včasném dovolání namítla, že
rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, a současně spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Za nedostatečné pokládá skutkové zjištění, že žalobkyně
je právním nástupcem původního vlastníka dotčených nemovitostí, neboť dle
jejího přesvědčení mezi těmito subjekty „nebyl prokázán jakýkoli právní vztah“.
Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatelka spatřuje v závěru, že žalobkyně
je s původním vlastníkem dotčených nemovitostí totožná (že došlo pouze ke změně
jejího názvu); odvolací soud měl podle jejího názoru přihlédnout k tomu, že
vznikla podle zákona č. 308/1991 Sb. až dnem 1.1.1994 a do vlastnických práv
zaniklého Konventu řádu s. V. v P. proto vstoupit nemohla. Nesprávný je rovněž
názor, že by dotčené nemovitosti mohly na žalobkyni přejít na základě zákona č.
298/1990 Sb.; tento zákon totiž upravil (mimo jiné) majetkové vztahy Řádu s. V.
Ř. U., odlišného od žalobkyně, a to „navíc“ k jiným (než žalovaným)
nemovitostem než těm, jež jsou předmětem sporu. Konečně za nesprávné měla
dovolatelka posouzení platnosti převodu vlastnického práva k předmětným
nemovitostem na stát darovací smlouvou, jelikož Náboženská matice „vést
majetkově právní jednání“ týkající se spravovaného majetku - oproti názoru
odvolacího soudu - oprávněna byla.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání oponuje druhé žalované podrobně zdůvodněným
závěrem, že její právní subjektivita nebyla dotčena žádným právním předpisem
ani omezením její činnosti před rokem 1990, a zanesení do evidence dle zákona
č. 308/1991 Sb. nemělo konstitutivní význam. Ve shodě s odvolacím soudem se
pokládá za subjekt totožný s původním vlastníkem, přičemž ke změně vlastního
názvu byla oprávněna. Námitka nesprávnosti posouzení platnosti darovací smlouvy
ze dne 28.1.1960 pak podle jejího názoru „překračuje rozsah přípustnosti
dovolání“, jak byl vymezen odvolacím soudem, pročež užitou argumentaci má i za
bezpředmětnou.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.) potud, že odvolací
soud tak ve výroku potvrzujícího rozsudku stanovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).
Jelikož ve výroku formuloval i právní otázku, pro kterou rozsudek pokládal za
rozhodnutí zásadně významné po stránce právní, je jen ona otevřena dovolacímu
přezkumu (srov. a contr. nález Ústavního soudu České republiky ze dne
20.2.1997, sp. zn. III ÚS 253/96, uveřejněný v příloze částky 7 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997).
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v §
237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody
včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Z toho, že založení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. vychází z
předpokladu zásadního významu po stránce právní, plyne, že způsobilým dovolacím
důvodem je důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Oproti tomu námitky proti skutkovým zjištěním, jež jinak
naplňují dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., jsou pro
tento přezkum bezcenné a dovolací soud se jimi zabývat nemůže. Skutkové závěry
odvolacího soudu (s výjimkou jejich kvalifikované neúplnosti - viz dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) tedy přezkumu nepodléhají a dovolací
soud z nich vychází (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). To je v dané věci významné proto, že dovolatelky
zjevně vycházely z předpokladu opaku.
Jejich námitky, že odvolací soud založil závěr o aktivní legitimaci žalobkyně
na „ústní výpovědi“ představené, že žalobkyně vznikla až podle zákona č.
308/1991 Sb., že byl opomenut fakt dalších dvou subjektů obdobného názvu, a že
mezi původním vlastníkem a žalobkyní nebyl prokázán žádný vztah, jsou totiž
zjevně právě takovými námitkami skutkovými (k dovolacímu důvodu podle § 241
odst. 3 písm. c/ o.s.ř. se druhá dovolatelka přihlásila výslovně), jejichž
prostřednictvím - v rámci dovolacího přezkumu přípustného jen podle § 239 odst.
1 o.s.ř. - správnost napadeného závěru odvolacího soudu, že aktivní legitimace
žalobkyně k požadovanému určení práva je dána, zpochybnit nelze.
Jelikož uvedené námitky vystihují dovolání první žalované zcela, je ve vztahu k
ní namístě závěr, že na základě jejího dovolání není ani zpochybnitelná
správnost rozsudku odvolacího soudu, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než její
dovolání - podle § 243b odst. 1 o.s.ř. - zamítnout.
Obdobný závěr logicky platí o té části dovolání druhé žalované, jež se obsahově
s dovoláním žalované první identifikuje.
Posouzení dovolání druhé žalované se však tím nevyčerpává, jelikož podmínky
jeho přípustnosti jsou širší než dovolání žalované první, a to z toho důvodu,
že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhla, aby pro případ
jeho potvrzení bylo dovolání připuštěno, „protože jde o rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu“. Tím je totiž otevřela režimu ustanovení § 239 odst.
2 o.s.ř. (přípustnost dovolání podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. a, b/ o.s.ř.
nepřichází v úvahu).
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Stejně jako v případě dovolání přípustného podle § 239 odst. 1 o.s.ř. (a z
týchž důvodů), je způsobilým dovolacím důvodem důvod podle § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř. Předpokládá-li ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., že odvolací soud
nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může - zásadně - jít
jen o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje otázky,
které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně
významné. Jestliže je účastník konkrétně nevymezil, pak jde o všechny, na
kterých rozsudek odvolacího soudu spočívá, a jimi pak jsou objektivně určeny
hranice možného dovolacího přezkumu.
Poněvadž podle § 242 odst. 3 o.s.ř. současně platí, že dovolací soud - s
výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím
důvodem, mohou se tyto otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu
pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp.
když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
Druhá dovolatelka, podřazujíc je důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.,
uplatnila námitky proti tomu, že dotčené nemovitosti mohly na žalobkyni přejít
již na základě zákona č. 298/1990 Sb., a že Náboženská matice nebyla oprávněna
je darovat státu, resp., pokud tak učinila, byl tento úkon právním úkonem
neplatným.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného (§ 239 odst. 2 o.s.ř.) je
zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu -
právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jejichž řešení dovolatel
fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným.
Pojem „zásadního významu po právní stránce“ podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je
specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že
posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale
tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného
(širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je
relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném
účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu
především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou
vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována
v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li
dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající
judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp. zn.
2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 101/1997).
V obecné rovině platí, že za zvláštních okolností je dovolání věcně
neprojednatelné již z důvodů formálních. Tak je tomu například tehdy, když
(právní) otázky objektivně otevřené přezkumu dovolatel poté v dovolání nenapadl
či napadnout pominul (napadl posouzení právních otázek jiných, resp. zpochybnil
správnost závěrů nikoli právních ale skutkových), jakož i v případě, že na
posouzení takové otázky, jejíž řešení dovolatel napadl, následné rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá (ani případný odlišný názor dovolacího soudu by se
totiž nemohl promítnout do výsledku sporu, neboť úspěch uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je podmíněn tím, že na napadeném
právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu naopak spočívá).
Případ poslední dopadá na posouzení dovolání druhé dovolatelky potud, že na
(námitkou shora na prvním místě uvedenou) zpochybňovaném závěru, že dotčené
nemovitosti vlastnicky přešly na žalobkyni podle zákona č. 298/1990 Sb.,
rozsudek odvolacího soudu - podle jeho odůvodnění - evidentně nespočívá (že
takto argumentoval soud prvního stupně je nerozhodné).
Námitka druhá, směřující proti úsudku odvolacího soudu, že darovací smlouva
Náboženské matice je neplatná, je nerelevantní obdobně, a to proto, že
neotevírá otázku zásadního právního významu, jak byla výše definována.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz (kupř. rozsudky ze dne
30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze
dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97,
ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo
1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20
Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp.
zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002 sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000,
sp. zn. 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001) platí, že
subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému
v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu
majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního
dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto
zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci žalobcova řádu
sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).
Dovozeným důsledkem toho je, že - za vymezených předpokladů - není rozhodná
právní kvalifikace úkonů, které k odnětí majetku (řeholních řádů a kongregací)
vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, ale toliko
na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již
zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil.
Je tomu tak proto, že výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší soud
(oproti podrobnému - opačnému - výkladu soudu prvního stupně) spojuje s
vymezením jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová určení (osob
oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví
(prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou
podstatu“ (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit.
Její konstrukce vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro
věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy
majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům)
Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež
byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími
smlouvami ve prospěch československého státu.
Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků (a individuálně výčtový charakter tomu
nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se
uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu
speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi
dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady
aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k
dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).
Názor, jež Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní
soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník
1996, díl II., a v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000, jímž
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn.
20 Cdo 1601/98, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné.
Odtud se podává, že závěr, který odvolací soud vztáhl k otázce platnosti resp.
neplatnosti darovací smlouvy Náboženské matice, nemá nijaký (všeobecný)
judikatorní přesah, neboť - sám o sobě - posouzení obdobných nároků neovlivňuje.
Z předchozího plyne, že rozhodnou je otázka jiná, totiž důsledků zákona č.
298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., jež však dovoláním druhé
dovolatelky k přezkumu otevřena nebyla; pokud se jí Nejvyšší soud přesto zde
věnoval, pak jen instrumentálně k doložení toho, že ani otázka naopak dovoláním
dotčená přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. založit nemůže, jelikož
nepředstavuje otázku „zásadního významu po právní stránce“.
Nelze-li dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu pro otázky objektivně
otevřené přezkumu, jež dovolatelka fakticky napadla, je rozsudkem ve smyslu §
239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným, resp. bylo-li dovozeno,
že rozsudek odvolacího soudu na těchto otázkách nespočívá, pak dovolání v této
části přípustné není, a věcný přezkum rozsudku odvolacího soudu se na jeho
základě neotevírá.
Výsledek dovolacího řízení vyjádřený dříve odůvodněným zamítnutím dovolání tak
dotčen není (jinak by dovolání muselo být odmítnuto - viz § 243b odst. 4, § 218
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalobkyni přísluší (proti druhé žalované)
náhrada nákladů právní služby, spočívající v odměně zástupce (advokáta) za
jeden úkon (vyjádření k dovolání této žalované) podle § 1 odst. 2, § 7, § 9
odst. 1, 3 písm. a/ (per analogiam) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky
č. 235/1997 Sb. (dovolání bylo podáno před 1.1.2001 - viz část dvanáctá, hlava
I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.) ve výši 1.000,-Kč a v paušální náhradě výdajů
podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v částce 75,-Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu