20 Cdo 2324/2025-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněných a) Z. V., b) E. T., oba zastoupeni Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská č. 390/4, proti povinné I. V., zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní č. 58/110, pro 197 710,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 EXE 1462/2023, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2025, č. j. 18 Co 304/2024-108, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 30. dubna 2024, č. j. 21 EXE 1462/2023-67, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Krajský soud v Praze k odvolání povinné usnesením ze dne 4. dubna 2025, č. j. 18 Co 304/2024-108, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud doplnil dokazování mimo jiné protokolem o předběžném šetření sepsaným dne 23. května 2022 soudním komisařem Mgr. Martinem Palusem, notářem se sídlem v Teplicích, v pozůstalostním řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 36 D 591/2022.
Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuce má oporu ve formálně i materiálně vykonatelném exekučním titulu (kterým je usnesení soudu, jímž byla schválena dohoda dědiců, v níž se pozůstalá právní předchůdkyně povinné zavázala vyplatit oprávněným vymáhanou částku). Přestože byla uvedená povinnost exekučním titulem uložena právní předchůdkyni povinné, po její smrti přešla na povinnou jakožto jedinou dědičku. Povinná neprokázala své tvrzení, že vymáhaná povinnost zanikla splněním pohledávky ze strany její právní předchůdkyně a soud se neztotožnil s názorem povinné, že v tomto ohledu došlo k přechodu důkazního břemene na oprávněné, kteří by podle povinné měli prokázat, že právní předchůdkyně povinné svou povinnost nesplnila.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, které odůvodnila tím, že odvolací soud se při řešení otázky klasifikace protokolu o předběžném šetření jako veřejné listiny, resp. otázce přechodu důkazního břemene, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud ve vztahu k tvrzenému zániku pohledávky splněním nesprávně považoval protokol o předběžném šetření za běžný nepřímý důkaz, neboť podle jejího názoru jde o veřejnou listinu, v níž sama oprávněná a) prohlásila, že právní předchůdkyně povinné žádné dluhy nemá.
Pokud oprávnění danou skutečnost zpochybňují, je na nich, aby prokázali opak. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.
Podle § 567 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z“., veřejná listina je listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon; to neplatí, pokud trpí takovými vadami, že se na ni hledí, jako by veřejnou listinou nebyla. Podle § 568 o. z.
je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak (odst. 1). Zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o takovém projevu vůle. To platí i v případě, že byl podpis jednajícího nahrazen způsobem, který stanoví zákon (odst. 2).
Dovolatelka má nepochybně pravdu v tom, že protokol o předběžném šetření, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je veřejnou listinou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. července 2002, sp. zn. IV. ÚS 682/2000, citovaná v dovolání). Tuto skutečnost ostatně odvolací soud nezpochybnil, avšak dovolatelka přehlíží, že protokol nijak neosvědčuje ani nepotvrzuje pravdivost v něm zachyceného tvrzení. Pokud odvolací soud z protokolu zjistil, že byl sepsán za přítomnosti oprávněné a) a notáře, přičemž pod položkou 16 protokolu označenou jako „Dluhy“ bylo uvedeno „ne“, není tím osvědčena ani potvrzena skutečnost, že žádné dluhy neexistují, ale pouze skutečnost, že oprávněná a) odpověď „ne“ do protokolu uvedla.
Odvolací soud k tomu vysvětlil, že i když oprávněná a) při předběžném šetření žádné závazky zůstavitelky (právní předchůdkyně povinné) neuvedla a vymáhanou pohledávku do pozůstalostního řízení nepřihlásila, nelze z toho bez dalšího dovozovat, že pohledávka zanikla. Oprávněná a) neměla právní povinnost vymáhanou pohledávku do pozůstalostního řízení přihlásit a její nepřihlášení nemělo na existenci pohledávky žádný vliv. Ve vztahu k tvrzení povinné o zániku vymáhané pohledávky splněním ze strany její právní předchůdkyně odvolací soud správně vyhodnotil protokol o předběžném šetření jako prostý nepřímý důkaz.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s v dovolání uvedenou judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2009, sp. zn. 33 Cdo 2077/2007, ze dne 30. října 2012, sp. zn. 20 Cdo 947/2012, a ze dne 16. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 3368/2012), právě naopak je s ní zcela v souladu, neboť v nyní řešeném případě z výše uvedeného důvodu k přenesení důkazního břemeno nedošlo. Co se týče zjištěného skutkového stavu, hodnocení důkazů v režimu dovolacího řízení nelze (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že odvolací soud své hodnocení důkazů řádně odůvodnil. Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (resp.
Ústavního soudu), přičemž není žádný důvod, aby byla daná právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak, Nejvyšší soud dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.