33 Cdo 3368/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 11,
Brno), proti žalovanému V. B., zastoupenému JUDr. Stanislavem Brhelem,
advokátem se sídlem Hodonín, Masarykovo nám. 18, o zaplacení částky 70.000,-
Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 621/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2012, č. j.
38 Co 40/2011-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2012, č. j. 38 Co
40/2011-116, se ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek Okresního soudu v
Hodoníně ze dne 17. srpna 2010, č. j. 16 C 621/2009-56, tak, že se zamítá
žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 70.000,- Kč a že se
žalovanému neukládá povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v
Hodoníně soudní poplatek ve výši 2.800,- Kč, a bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným,
zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalovaném a E. M. B. - bývalé manželce žalovaného
(dále též „žalované“) zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím s
odůvodněním, že nesplnili podmínku stanovenou ve smlouvě o poskytnutí státního
příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 3. 1. 1990, a jsou proto
povinni poskytnutý příspěvek vrátit. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 17. srpna 2010, č. j. 16 C
621/2009-56, každému ze žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobkyni 70.000,-
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.), zamítl žalobu v části,
jíž se žalobkyně po každém ze žalovaných domáhala zaplacení úroků z prodlení z
částky 70.000,- Kč od 3. 2. 2000 do zaplacení (výroky III. a IV.), a rozhodl o
nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek
(výroky V. a VI.). Vyšel ze zjištění, že žalovaní za trvání jejich manželství
uzavřeli dne 3. 1. 1990 s tehdejším Okresním národním výborem v Hodoníně
smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a o
omezení převodu nemovitosti (dále též „smlouva“) podle vyhlášky č. 136/1985
Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové
výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění účinném
do 23. 11. 1990. Na základě smlouvy jim byl poskytnut příspěvek ve výši
140.000,- Kč na stavbu rodinného domu v R.. Ve smlouvě se zavázali (mimo jiné)
výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději
do 10 let ode dne uzavření smlouvy (článek 4. smlouvy). Pro případ nedodržení
podmínek uvedených v článku 4. se zavázali tuto skutečnost oznámit neprodleně
národnímu výboru a příspěvek mu do třiceti dnů poté vrátit (článek 6. smlouvy). Manželství žalovaných bylo pravomocně rozvedeno dnem 24. 4. 1997. Dopisem ze
dne 21. 10. 2003 žalobkyně vyzvala žalované k vrácení příspěvku z důvodu
nedodržení podmínky kolaudace stavby do 10 let od uzavření smlouvy. Žalovaní
místo kolaudačního rozhodnutí předložili stanovisko, které k jejich žádosti ze
dne 2. 12. 2003 vydal téhož dne Městský úřad, stavební úřad v Hodoníně (dále
jen „stavební úřad“) podle § 104 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, ve
znění do 31. 12. 2006 (dále jen „stavební zákon“); konstatoval v něm, že stavba
žalovaných byla kolaudována v roce 1993 a od té doby je užívána jako rodinný
dům. V přípisu ze dne 12. 1. 2007 stavební úřad prohlásil, že vydané stanovisko
„nahrazuje kolaudační rozhodnutí, ale kolaudační rozhodnutí z roku 1993
nikoliv“. V dalším stanovisku ze dne 9. 12. 2009 stavební úřad prohlásil, že
stanovisko vydané 2. 12. 2003 nahrazuje doklady, které se nedochovaly
(konkrétně kolaudační rozhodnutí). Žalovaní mají k dispozici pouze protokol o
místím šetření ze dne 9. 12. 2009, v němž se uvádí, že při ohledání stavby byly
zjištěny závady, k jejichž odstranění byla stanovena lhůta do 20. 7. 1993,
přičemž pasáž o možnosti vydat kolaudační rozhodnutí je v protokolu
přeškrtnuta. V katastru nemovitostí není nově vybudovaný dům zapsán.
Na základě
provedených důkazů a po jejich zhodnocení soud prvního stupně dospěl k závěru,
že žalovaní nesplnili podmínku dokončit výstavbu domu tak, aby kolaudační
rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy. Splnění uvedené podmínky nevyplývá z žádného provedeného důkazu a neprokazuje
je ani stanovisko vydané stavebním úřadem podle § 104 stavebního zákona, jehož
smyslem je nahrazení chybějící ověřené dokumentace. Závěr, že stavba byla
skutečně kolaudována v roce 1993, není ve stanovisku nijak zdůvodněn. Stavební
úřad byl oprávněn pouze posoudit, zda stavba byla povolena k účelu, pro který
je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Žalovaní jsou proto povinni
poskytnutý příspěvek vrátit, a to každý z nich jeho jednu polovinu (§ 150 odst. 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013); námitku promlčení
totiž soud prvního stupně shledal úspěšnou jen ve vztahu k úrokům z prodlení
(viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4748/2007). K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 38 Co 40/2011-116, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích III. a IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku I. jej změnil
tak, že žalobu o zaplacení 70.000,- Kč ve vztahu k žalovanému zamítl (výrok
II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o poplatkové povinnosti
žalovaného (výroky III. - V.). Po zopakovaném dokazování dospěl ke skutkovému
závěru, že žalovaný prokázal splnění podmínky kolaudace do 10 let od uzavření
smlouvy. K tomuto zjištění dospěl na základě stanoviska stavebního úřadu ze dne
2. 12. 2003, z něhož se podává, že ke kolaudaci došlo v roce 1993. Vyjádřil
názor, že stanovisko, jež bylo vydáno státním orgánem k tomu příslušným v rámci
jeho pravomoci má povahu veřejné listiny ve smyslu § 134 o. s. ř. a soudu
rozhodujícímu mimo správní soudnictví nepřísluší přezkoumávat jeho věcnou
správnost (k tomuto odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006,
sp. zn. 30 Cdo 2036/2009). Skutečnost, že kolaudace byla v roce 1993 reálná,
vyplývá podpůrně i z listiny o místním šetření provedeném v rámci kolaudačního
řízení dne 9. 7. 1993, neboť závady během něho zjištěné nemohly být podstatné
vzhledem ke krátkému termínu, v němž měly být odstraněny. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba o zaplacení
70.000,- Kč ve vztahu k žalovanému zamítnuta, podala žalobkyně dovolání. S
odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 1
Aps 1/2006, a nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 20111, sp. zn. IV. ÚS
1796/11, zejména namítá, že odvolací soud nesprávně považoval stanovisko vydané
stavebním úřadem podle § 104 stavebního zákona za závazné a nepodléhající
přezkumu v občanském soudním řízení. Má za to, že stanovisko je pouze
osvědčením skutečnosti známé správnímu orgánu, a to pouze v té části, v níž se
vyjadřuje k účelu užívání stavby; chybí-li kolaudační rozhodnutí, není stavební
úřad pravomocný deklarovat, zda a případně kdy byla stavba kolaudována. I kdyby
osvědčení v této části bylo veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s.
ř., lze
správnost v něm obsaženého sdělení zpochybnit důkazem opaku. Odvolací soud,
veden nesprávným výkladem procesního předpisu, pochybil, jestliže se nezabýval
jejími námitkami vůči obsahové správnosti osvědčení (jež jednotlivě rozebírá),
a dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že kolaudační rozhodnutí bylo vydáno
v roce 1993, tedy ve lhůtě stanovené ve smlouvě o poskytnutí příspěvku. Nepostupoval v souladu s § 132 o. s. ř. i v tom ohledu, že pominul sdělení
stavebního úřadu ze dne 12. 1. 2007, jež je v příkrém rozporu se stanoviskem ze
dne 2. 12. 2003. Je-li stanovisko veřejnou listinou s presumpcí správnosti ve
smyslu § 134 o. s. ř. a ona v průběhu řízení tvrdila, že stavba zkolaudována
nebyla, přešlo na ni důkazní břemeno prokázání nesplnění závazku kolaudace
stavby ve sjednané lhůtě. Jestliže odvolací soud měl za to, že důkazní břemeno
ohledně prokázání nepravdivosti stanoviska ze dne 2. 12. 2003 neunesla, měl ji
poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Jelikož tak neučinil, zatížil řízení
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje proto, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu v napadeném rozsahu
vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že prokázal splnění smluvní
podmínky kolaudace stavby ve stanovené lhůtě, a navrhuje dovolání zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 7. zákona 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013
Sb.). Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou
k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky uvedené v § 241a
odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř., a že je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné. Žalobkyně především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. namítá nesprávnost výkladu § 134 o. s. ř. odvolacím soudem a
s ním spojeného posouzení otázky důkazního břemene.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními
orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními
předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení
orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v
nich osvědčeno nebo potvrzeno.
Listiny jsou jedním z důkazních prostředků sloužících ke zjištění stavu věci,
jejichž demonstrativní výčet je uveden v § 125 o. s. ř. Listiny, jež mají ve
smyslu § 134 o. s. ř. povahu listin veřejných, se od listin soukromých liší
svou důkazní silou; podávají, pokud není prokázán opak, důkaz o pravdivosti
toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Je na účastníku, který zpochybňuje
správnost údajů uvedených ve veřejné listině, aby o tom nabídl soudu důkazy,
jejichž prostřednictvím by svá tvrzení o opaku prokázal. Důsledkem presumpce
správnosti obsahu veřejné listiny je tedy přenos důkazního břemene na toho, kdo
popírá správnost jejího věcného obsahu. Není-li pravdivost veřejné listiny
vyvrácena prokázáním opaku, považuje soud pro účely hodnocení důkazů obsah
listiny za pravdivý (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp.
zn. 2 Cdon 1532/97, ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, a ze dne 29. 7.
2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, uveřejněná v časopise Soudní judikatura, ročník
1998 pod č. 127, ročník 1999 pod č. 6, a ročník 2004 pod č. 171, dále
komentářovou odbornou literaturu Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 929 a
násl.).
V posuzovaném případě žalovaný k prokázání skutečnosti, že v roce 1993 (tj. ve
sjednané lhůtě) bylo vydáno kolaudační rozhodnutí stavby rodinného domu,
nepředložil samotné kolaudační rozhodnutí, nýbrž stanovisko vydané dne 2. 12.
2003 pod č. j. SÚ/4217/2003/Ja stavebním úřadem v Hodoníně podle § 104
stavebního zákona; v něm je uvedeno, že byla přezkoumána archivní dokumentace a
skutečné užívání stavby rodinného domu postaveného na pozemku st. p. č. 339, k.
ú. Rohatec se závěrem, že dokumentace ani dokladová část se nedochovaly a že
nebylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, ani účel, pro který
byla kolaudována. Stavební úřad proto vydává stanovisko, že stavba byla
kolaudována v roce 1993 a od tohoto roku je užívána jako rodinný dům - objekt
bydlení s tím, že toto stanovisko nahrazuje doklady, které se nedochovaly a lze
je použít pro účely daňové a vkladu do katastru nemovitostí.
Není pochyb o tom, že stanovisko (resp. osvědčení) vydané stavebním úřadem
podle § 104 stavebního zákona, coby úřední potvrzení skutečností, které jsou v
něm uvedeny, je veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s. ř., jak odvolací soud
správně dovodil. Nelze však přisvědčit jeho názoru, že soud není oprávněn
zkoumat věcnou správnost takového stanoviska, bylo-li vydáno příslušným státním
orgánem v mezích jeho pravomoci a že soud je jím vázán. Jelikož, jak již bylo
výše vysvětleno, pro veřejnou listinu platí zásada vyvratitelné domněnky
pravdivosti jejího obsahu, a žalobkyně brojila proti obsahové správnosti
stanoviska stavebního úřadu ze dne 2. 12. 2003, že stavba žalovaných byla v
roce 1993 kolaudována, bylo na soudu, aby k žalobkyní tvrzené obsahové
nesprávnosti stanoviska provedl dokazování navrženými důkazy, a na základě
jejich zhodnocení podle zásad uvedených v § 132 a § 133 o. s. ř. učinil tomu
odpovídající závěr, zda se žalobkyni podařilo za pomoci jejích tvrzení a
navržených důkazů domněnku pravdivosti stanoviska vyvrátit, či nikoliv, tedy
zda unesla důkazní břemeno, či je (přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.)
neunesla. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9.
2006, sp. zn. 30 Cdo 2036/2006, je naprosto nepřípadný, neboť předmětem
uvedeného řízení byl návrh na zrušení osvědčení vydaného stavebním úřadem podle
§ 104 stavebního zákona.
Protože se žalobkyni podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu,
dovolací soud jej - aniž se zabýval zbývajícími námitkami - v napadené části
zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu (včetně akcesorických výroků) vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.
s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o vědci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu