USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci
žalobkyně V. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Hálou,
advokátem se sídlem v Brně, Martina Kříže č. 2550/8, proti žalované J. R.,
narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem se
sídlem v Šumperku, Slovanská č. 255/21, o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 20. října 2022, č. j. 69 Co 219/2022-308, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 20. října 2022, č. j. 69 Co 219/2022-308, podle
ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní
náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když
především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo
1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna
2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října
2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo
7/2014). Dovolatelka v podání ze dne 18. ledna 2023, kterým bylo doplněno její dovolání
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. října
2022, č. j. 69 Co 219/2022-308, uvedla, že podle jejího názoru je splněn
předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a jde o nesprávné posouzení věci
spočívající v pomíjení ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, však může být způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy,
je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této
otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelka tak své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř., jak jí ukládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.,
nedostála. Vytýká-li odvolacímu soudu, že nesprávně považoval ustanovení § 506
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za kogentní ustanovení, na žádnou
relevantní judikaturu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, neodkázala. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta
pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b
odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti
nelze posoudit přípustnost dovolání. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.