20 Cdo 2560/2024-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné EOS KSI Česká republika, s. r. o., se sídlem ve Praze 4, Novodvorská č. 994/138, identifikační číslo osoby 25117483, zastoupené Mgr. Martinem Krechlerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Novodvorská č. 994/138, proti povinné V. M., zastoupené Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou č. 112, pro 156 938,07 Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 53 EXE 198/2022, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2023, č. j. 20 Co 203/2023-59, takto: Dovolání povinné se odmítá.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) shora označeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. dubna 2023, č. j. 53 EXE 198/2022-32, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Ing. Martinem Štikou, Exekutorský úřad Hradec Králové (dále jen „soudní exekutor“), na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 29. srpna 2022, č. j. 53 EXE 198/2022-10, ve znění opravného pověření soudního exekutora ze dne 4.
listopadu 2022, č. j. 53 EXE 198/2022-14. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně nepovažoval momentální nepříznivou majetkovou situaci povinné za důvod pro zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst.1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. Citované ustanovení neslouží k obraně povinného a nemůže suplovat institut oddlužení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. Exekuce v této věci je vedena teprve krátkou dobu (od roku 2022), během které soudní exekutor ještě objektivně nemohl provést všechny potřebné úkony k vypátrání postižitelného majetku povinné.
V tuto chvíli proto ještě nelze posoudit účelnost exekuce či dobytnost pohledávky oprávněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2016, sp. zn. 20 Cdo 201/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 5475/2017). Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Uvedla, že je otázkou dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, zda je pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o.
s. ř. nutné vyčerpat všechny způsoby vedení exekuce, které zákon soudnímu exekutorovi dává, a jak dlouho musí exekuce probíhat, aby bylo možné učinit závěr, že výtěžek, kterého bude exekucí dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů. Namítla, že již v této fázi exekuce lze učinit závěr o její bezvýslednosti, protože soudní exekutor stihl provést veškeré standardní součinnostní úkony vyjma mobiliární exekuce, která zde však postrádá opodstatnění, neboť povinná žádným majetkem nedisponuje. Zastavením exekuce by se předešlo zbytečnému navyšování nákladů exekuce.
Navrhla proto, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že shora uvedená exekuce se zcela zastavuje. Oprávněná s podaným dovoláním nesouhlasila. Rozporovala, že by z povinnou tvrzených skutečností jednoznačně vyplývala nemožnost dosáhnout uspokojení vymáhané pohledávky i do budoucna. Naopak povinná tvrdila, že dříve pracovala na částečný úvazek a vykonávala občaské brigády. Situace na trhu práce v místě jejího bydliště se může změnit, případně se může zlepšit její zdravotní stav. Nadto v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu má být § 268 odst. 1 písm. e) o.
s. ř. aplikován zdrženlivě, přičemž skutečnosti na straně povinného svědčící pro zastavení exekuce mají působit intenzivně a v podstatné míře. Navrhla tak, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl a oprávněné přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „e. ř.“, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. V souladu s § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů.
Výše citované ustanovení je právní normou s relativně neurčitým obsahem, jež exekučnímu soudu poskytuje zdánlivě vysokou míru uvážení, zda zastaví exekuci pro zjevnou bezúčelnost způsobenou nemajetností povinného. Při posouzení, zda aplikace právní normy s relativně neurčitým obsahem byla odvolacím soudem provedena správně, Nejvyšší soud zvažuje, zda úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 22 Cdo 3057/2016). Toto ustanovení, na jehož základě lze exekuci zastavit pro tzv. bezúčelnost (pro nemajetnost povinného), má být aplikováno zdrženlivě, okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena.
Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, usnesením ze dne 19. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 95/2019, či usnesením ze dne 7. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 1578/2019). To samozřejmě neznamená, že by exekuce měla být vedena do nekonečna, jestliže aktuální majetková situace povinného neumožňuje pokrýt ani náklady exekuce, a neexistuje-li ani reálná (nikoliv jen hypotetická) perspektiva, že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z něhož by bylo možné náklady exekuce a alespoň zčásti i plnění, které je vymáháno, uspokojit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně jsou s výše popsanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu zcela v souladu. Exekuční soudy správně zhodnotily, že v projednávané věci aktuální nepříznivá majetková situace povinné nepředstavuje natolik významnou skutečnost, jež by vedla k upřednostnění zájmu povinné na zastavení exekuce nad zájmem oprávněné na uspokojení jejích práv přiznaných exekučním titulem. Přitom zejména přihlédly k tomu, že exekuce je vedena po tak krátkou dobu, že soudní exekutor ještě objektivně nemohl skončit šetření ke zjištění postižitelného majetku povinné.
Tomuto závěru nelze ničeho vytknout a koresponduje i se samotným vyjádřením soudního exekutora.
Jestliže povinná namítla, že soudní exekutor učinil již všechny úkony potřebné k prokázání její nemajetnosti, jde o skutkové tvrzení, které je v rozporu se zjištěními exekučních soudů. Zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, však není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi oprávněnou a povinnou se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a následující zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu