20 Cdo 5475/2017-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci
oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, identifikační číslo
osoby 41197518, sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, adresa pro doručování Na
Perštýně 6, 110 00 Praha 1, proti povinnému O. M., P., zastoupenému Mgr. Alenou
Novákovou, advokátkou, sídlem Blanická 922/25, 120 00 Praha 2, pro 94 928 Kč,
vedené u soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, pod
sp. zn. 101 Ex 5352/16, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 58 Co 186/2017-48, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2017, č. j. 68 EXE 3275/2016-27, který zamítl návrh
povinného na zastavení exekuce, jejímž provedením byl dne 4. 10. 2016 Obvodním
soudem pro Prahu 4 pověřen soudní exekutor Mgr. Daniel Vlček, Exekutorský úřad
Praha 7. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že návrh povinného na zastavení
exekuce byl podán předčasně, neboť soudní exekutor dosud neměl dostatek času na
provedení všech šetření ohledně majetkových poměrů povinného, a dále též proto,
že povinný tvrzenou nemajetnost nikterak neosvědčil či neprokázal. Skutečnost,
že již majetek povinného byl zjišťován v exekučním řízení jiném, nezbavuje
soudního exekutora majetkové poměry povinného znovu prošetřit s ohledem na
možnost případných změn.
Ve včasném dovolání povinný namítá, že návrh na zastavení exekuce podal z
důvodu nemajetnosti, nemá žádný příjem a na dluh je schopen splácet maximální
částku 150 Kč měsíčně. Soudní exekutor již mohl provést soupis jeho movitého
majetku, v takovém případě by zjistil, že jde o věci mající minimální hodnotu;
u téhož soudního exekutora a taktéž ve prospěch Všeobecné zdravotní pojišťovny
České republiky nadto již po dobu pěti let probíhá jiná exekuce a soudní
exekutor tudíž byl schopen provést veškerá šetření za účelem zjištění jeho
majetku. Dovolatel má za to, že vzhledem k nečinnosti soudního exekutora „měla
být otázka zastavení exekuce dovolacím soudem posouzena jinak, než byla
posuzována v citované judikatuře Nejvyššího soudu“, na niž oba soudy odkázaly,
tj. v usnesení ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, v usnesení ze dne
26. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4450/2009 a v usnesení ze dne 31. 5. 2012, sp. zn.
20 Cdo 3118/2010.
Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k
novému projednání a rozhodnutí.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, dále jen
„o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé
další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu
vydanému dne 23. 5. 2017 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 15. 9. 2016.
Dovolání jest odmítnout podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť
nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.,
jestliže – mimo jiné, zde však zvláště – neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s.
ř.
Což se zjevuje v tom (a je tím podtrženo), že dovolatel co do přípustnosti
dovolání odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s výslovným a
jemu odpovídajícím odůvodněním, že „rozhodnutí ve věci samé má ... zásadní
právní význam“, jež však bylo součástí zákona č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, jen do 31. 12. 2012, do účinnosti v dané věci rozhodné
novely tohoto předpisu, provedené zákonem č. 404/2012 Sb.
V dané věci rozhodné (viz shora) znění ustanovení § 237 o. s. ř. stanoví
podmínky přípustnosti jinak: jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Je evidentní, že dovolatel nic z toho v dovolání neuvedl, resp. důvod
přípustnosti dovolání ukotvil zcela mimo tento zákonem stanovený rámec.
Požadavek dovolatele, aby bylo rozhodnuto „jinak“, než v soudy odkazovaných
rozhodnutí, je očividně situován nikoli na bázi „jiného“ (odlišného) právního
názoru, nýbrž směřuje toliko k jinému výsledku řízení, a to s nepřípustným
argumentem skutkovým, opírajícím se o tvrzenou „nečinnost“ soudního exekutora.
Tato okolnost je významná proto, že podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je
vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 a § 238a o. s. ř.), náležitostí formálně bezvadného dovolání, a
jeho nedostatek, není-li v průběhu dovolací lhůty odstraněn, představuje vadu,
pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Důsledkem toho je – ve smyslu citovaného ustanovení – že dovolací soud takové
dovolání odmítne.
Nad tento rozhodný rámec stojí zato poznamenat, že z navazujících rozhodnutí
Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo
3574/2016 či usnesení ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011) se podává,
že pakliže soudní exekutor dosud nevyčerpal všechny možnosti způsobu provedení
exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku povinného, lze pro futuro
očekávat upřesnění aktuálních i budoucích majetkových poměrů povinného, popř.
poskytnutí dalších podkladů a informací ze strany exekutora. Teprve v případě,
že by ani v budoucnu nebylo možno po provedené lustraci majetku očekávat
vymožení alespoň části pohledávky oprávněného, bude namístě stav nedobytnosti
pohledávky promítnout do zastavení exekuce. Ani námitku bezúspěšného vymáhání
po delší dobu nelze proto mít za efektivně relevantní, neboť – jak bylo již
zaznamenáno – je pro budoucno otevřena možnost změny majetkových poměrů
dovolatele. Na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl rozhodnutím předsedy senátu, a jen se stručným odůvodněním
podle ustanovení § 243f odst. 2, 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu § 87 a
násl. exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu