ké republiky - Obvodního soudu pro Prahu 1, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 587/14, identifikační číslo osoby 00024384, proti povinnému R. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, pro 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 3155/2019, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 68 Co 64/2021-52, takto:
Dovolání se odmítá.
1/ V označené exekuční věci Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 10. 2020, č. j. 49 EXE 3155/2019-30, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Vyšel ze zjištění, že exekuce je vedena podle vykonatelného exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov (dále „exekutor“), ze dne 9. 9. 2016, č. j. 203 EX 10502/15-77 (dále „exekuční titul“), jenž nebyl zrušen a jehož účinky trvají, byť exekuce, během níž byla nyní vymáhaná pokuta ve výši 500 000 Kč za účelem vynucení nepeněžitého plnění uložena a kterou je povinný povinen zaplatit na účet exekučního soudu (§ 72 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“), byla zastavena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, č. j. 30 Co 190/2018-693. Námitkou ohledně nesprávného úředního postupu soudního exekutora při vydání exekučního příkazu (zde exekučního titulu) se nelze v nyní vedeném exekučním řízení zabývat, neboť návrh na zastavení exekuce podle § 72 odst. 3 ex. řádu bylo možné uplatnit pouze v původním řízení (vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 48 EXE 780/2015 - dále rovněž „původní exekuce“), v němž byla vymáhaná pokuta povinnému uložena.
Žádný z důvodů k zastavení exekuce proto podle § 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), není dán. 2/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 31. 3. 2021, č. j. 68 Co 64/2021-52, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Podrobně vylíčil průběh původního exekučního řízení (z něhož vzešel exekuční titul) zahájeného návrhem společnosti MONI LODGING, s. r. o. (se sídlem v Praze 4, Severozápadní III 340/6, identifikační číslo osoby 25724975), podle vykonatelných usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 16.
2. 2015, č. j. 6 C 33/2015-48, a ze dne 18. 3. 2015, č. j. 6 C 33/2015-106, za účelem vynucení povinností (specifikovaných těmito usneseními) povinného zdržet se rušení řádné držby práv oprávněné k XY v XY. Domáhá-li se nyní povinný zastavení exekuce ze dvou důvodů, jednak pro nevykonatelnost exekučního titulu podle § 268odst. 1 písm. a) o. s. ř., případně pro neúčinnost exekučního titulu (s odkazem na § 47 odst. 7 ex. řádu), jednak kvůli pochybení exekutora, který vydával exekuční příkazy o dalších pokutách za situace, kdy nebylo pravomocně rozhodnuto o dříve podaným návrzích na zastavení či odklad exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.
s. ř.), ani jeden z těchto důvodů naplněn není. Jestliže povinný v průběhu původní exekuce splnil po více než třech letech vynucovanou povinnost, pak v původní exekuci exekučními příkazy povinnému uložené pokuty zůstaly nedotčeny, tj. mají povahu pravomocných a vykonatelných rozhodnutí ve prospěch státu (oprávněné) s platebním místem na účet exekučního soudu (§ 72 odst. 2 ex. řádu).
V exekučním řízení pro vymáhání takových pokut již nelze přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o uložení pokuty z původní exekuce, tedy není přípustné zabývat se (znovu) tím, zda byla uložená pokuta přiměřená. V této souvislosti exekutor vydáváním dalších exekučních příkazů, jimiž ukládal povaze vymáhaných povinností přiměřené pokuty (jejichž celkovou výši a počet zákon neomezuje), nepochybil. 3/ Odvolací soud k předchozí argumentaci šířeji citoval odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.
6. 2020, č. j. 30 Co 185/2020-121, vydané k odvolání povinného do uložené pokuty ve výši 2 000 000 Kč z původní exekuce, v němž se soud mimo jiné opíral o závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5523/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. května 2019, sp. zn. III. ÚS 1389/18. Námitku týkající se nevykonatelnosti exekučního titulu nepovažoval za relevantní, neboť se vztahuje k jinému exekučnímu řízení. 4/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil v čl.
II. citací ustanovení § 237 o. s. ř. V důvodech dovolání k „hmotněprávním“ otázkám ohlášeným jako „výklad ustanovení“ § 268 odst. 1 písm. a) a písm. h) o. s. ř. doplnil, že se odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu. „Procesními otázkami“ podle názoru dovolatele jsou, „zda byl odvolací soud, v posuzovaném případě, povinen přezkoumat exekuční titul, na jehož základě je exekuce proti povinnému vedena, či nikoli, a zda měl následně toto řízení zastavit pro nedostatek vykonatelnosti exekučního titulu“ nebo „pro porušení zákona ze strany exekutora při vydávání exekučních příkazů“, přičemž v této otázce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a „zda může exekutor v rámci exekučního řízení vydávat exekuční příkazy, kterými se povinnému ukládají vykonatelné pokuty, v situaci, kdy je exekuce vedena na základě dvou exekučních titulů ukládajících zcela stejnou povinnost, z nichž jeden z těchto titulů pozbyl vykonatelnosti a není jasné, na základě kterého exekučního titulu byly exekuční příkazy exekutorem vydávány“, což má být podle názoru dovolatele otázka dovolacím soudem dosud neřešená.
Samostatným důvodem je, že v důsledku postupu odvolacího soudu bylo porušeno právo povinného na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 5/ K otázce „výkladu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odvolacím soudem“ dovolatel zdůraznil, že odvolací soud „fakticky odmítl exekuční titul přezkoumávat“, a nepřihlédl proto „zejména k jednoznačnému protizákonnému postupu“ exekutora při vydání exekučního příkazu ze dne 9. 9. 2016, č. j. 203 EX 10502/15-77, jímž exekutor povinnému uložil pokutu 500 000 Kč. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na jeho nález ze dne 8.
srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15) tímto postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva na soudní ochranu.
Specifikovaný exekuční příkaz se v témže důsledku stal nevykonatelným, což je soud povinen v každém stadiu exekučního řízení zkoumat a „řízení“ i bez návrhu zastavit (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, ze dne 23. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 5478/2007, ze dne 27. května 2010, sp. zn. Cdo 2193/2008, a ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 761/2005). 6/ V neposlední řadě dovolatel namítal, že exekuce sice může být vedena současně pro více exekučních titulů, ale ty musí být všechny vykonatelné a „exekuční příkazy musí odpovídat aktuální výši skutečného plnění“; v takových případech již dovolací soud rozhodoval (opět s odkazem povinného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
června 2009, sp. zn. 20 Cdo 5478/2007, a ze dne 27. května 2010, sp. zn. 20 Cdo 2193/2008). 7/ Ze všech shora uvedených důvodů povinný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že po změně předchozího usnesení soudu prvního stupně „exekuční řízení“ zastaví. 8/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§ 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání povinného není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 9/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
10/ Především je třeba zdůraznit, že v posuzované věci je exekuce vedena podle jediného exekučního titulu, jímž byla v původní exekuci uložena pokuta 500 000 Kč, takže námitka dovolatele vycházející z existence více titulů není relevantní. Nepříliš srozumitelná argumentace dovolatele v tomto ohledu (patrně) nesměřuje proti exekučnímu titulu, na jehož základě je vedena tato exekuce, ale zpochybňuje vykonatelnost exekučního titulu, na jehož základě byla vedena původní (již zastavená) exekuce pro nepeněžité plnění.
11/ Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 5.
srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). 12/ Jak již Nejvyšší soud uvedl v obdobné věci týchž účastníků řízení (viz usnesení ze dne 12. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 1204/2021, jehož závěry platí i pro posuzovaný případ), exekučním titulem je rozhodnutí soudního exekutora, jehož úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu (§ 28 věta druhá ex.
řádu). Judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) připouští, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Takový důvod pro zastavení exekuce však v tomto případě nebyl shledán, takže není důvod opouštět princip, podle něhož obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu, není-li přitom podstatné, že v dané věci je exekučním titulem vykonatelný exekuční příkaz (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019). Jinými slovy vyjádřeno, je třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím (exekučním) řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj.
měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17). 13/ Kritikou povinného ve vztahu k postupu exekutora ohledně řízení, v němž byl exekuční titul vydán, nelze přípustnost dovolání založit, neboť vady předcházejícího (v daném smyslu „nalézacího“) řízení, se do exekučního řízení - i kdyby existovaly - nepřenášejí, z čehož plyne, že se takovými vadami exekuční soud nemůže zabývat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. 20Cdo 935/2007). 14/ Postupoval-li v posuzované věci odvolací soud ve shodě s judikaturou dovolacího soudu (a současně i s rozhodovací praxí Ústavního soud), nemohl porušit právo dovolatele na spravedlivý proces. Zásada přezkumu věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení za této situace nemůže být prolomena, a tudíž nelze dovodit ani důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Nejvyšší soud s tímto závěrem dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
15/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu