20 Cdo 2690/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové,
Ph.D., v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené Mgr. Martou Hrubešovou,
advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Na Příkopech 1228, proti žalované CORSAIR
(Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem L-1115 Lucemburk, Boulevard Konrad Adenauer
2, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447, zastoupené Mgr. Soňou
Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, o vyloučení nemovitostí z
exekuce, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 54/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června
2011, č. j. 10 Co 201/2011 - 56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2011, č. j. 10 Co
201/2011 - 56, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. prosince 2010, č.
j. 22 C 54/2010 - 40, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. ledna
2011, č. j. 22 C 54/2010 - 50, se v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o té
části žaloby, jíž se žalobkyně domáhala, aby z exekuce prodejem nemovitostí
vedené žalovanou proti povinným Ing. J. S. a Ji. S. u Okresního soudu v Děčíně
pod sp. zn. 21 Nc 4541/2009 a u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického,
Ph.D., pod sp. zn. 067 EX 3726/09, byla vyloučena jedna ideální polovina
nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí ČR u Katastrálního úřadu pro
Ústecký kraj, katastrální pracoviště Rumburk, pro obec a k. ú. Jiříkov, na LV
č. X, a to st. p. č. X - zastavěná plocha a nádvoří s rodinným domem č. p. X
st. p. č. X - zastavěná plocha a nádvoří se zbořeništěm, p. č. X- trvalý travní
porost, p. č. X - zahrada a p. č. X - orná půda, a v závislých výrocích o
nákladech řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Děčíně k
dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Žalobkyně se domáhala, aby „z exekučního řízení“ prodejem nemovitostí vedeného
oprávněným (v daném řízení žalovaný) proti povinným Ing. J. S. a Ji. S. u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 Nc 4541/2009 a u soudního exekutora
JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. pod sp. zn. 067 EX 3726/09, byly vyloučeny
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí ČR u Katastrálního úřadu pro Ústecký
kraj, katastrální pracoviště Rumburk, pro obec a katastrální území Jiříkov na
LV č. X, a to st. p. č. X - zastavěná plocha a nádvoří s rodinným domem č. p.
X, st. p. č. X - zastavená plocha a nádvoří se zbořeništěm, p. č. X- trvalý
travní porost, p. č. X- zahrada a p. č. X - orná půda.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 10. 12. 2010, č. j. 22 C 54/2010 - 40,
ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2011, č. j. 22 C 54/2010 - 50, žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením
téhož soudu ze dne 13. 7. 2009, č. j. 21 Nc 4541/2009 - 22, pravomocným dne 26. 3. 2010, byla podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu
v Brně ze dne 19. 11. 2007, č. j. 42 Sm 212/2007 - 14, který vůči povinnému -
manželu žalobkyně nabyl právní moci ve výroku ve věci samé dnem 27. 3. 2009 a
ohledně nákladů řízení dnem 31. 3. 2009, a podle vykonatelného rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009, č. j. 42 Cm 42/2008 - 86,
pravomocného dne 27. 3. 2009, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 600,-
Kč nařízena exekuce na majetek povinného - manžela žalobkyně Ing. J. S., a dále
k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 6.000.000,- Kč s úrokem ve výši 6 %
p.a. od 2. 9. 2005 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 20.000,- Kč, pro
náklady předcházejícího řízení ve výši 399.100,- Kč a pro náklady exekuce,
které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuce na majetek povinných - manžela
žalobkyně Ing. J. S. a Ji. S. s tím, že jsou povinni plnit společně a
nerozdílně; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj
Podkonický, Exekutorský úřad Praha 5. Jmenovaný exekutor vydal dne 14. 12. 2009
pod č. j. 067 EX 3726/09 - 28 exekuční příkaz, jímž nařídil provedení exekuce
prodejem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, které žalobkyně a její
manžel nabyli za trvání manželství (uzavřeného dne 15. 7. 1972) a jejichž
výlučnou vlastnicí se žalobkyně stala podle dohody o zúžení zákonem stanoveného
rozsahu společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), sepsané formou
notářského zápisu dne 14. 12. 2001, v níž se dohodli, že do výlučného
vlastnictví žalobkyně budou patřit předmětné nemovitosti, jež zakoupí od firmy
SEIDL PIANO a.s., přičemž žalobkyně id. jednu polovinu předmětných nemovitostí
zakoupila kupní smlouvou ze dne 8. 2. 2002. Dále bylo zjištěno, že Ing. J. S.,
nar. 29. 7. 1948, podepsal jako avalista spolu s Ji. S., nar. 26. 4. 1973,
„směnku vystavenou dne 24. 11. 1999 společností SEIDL PIANO a.s. na řad Erste
Bank Sparkassen (CR) a.s., splatnou dne 1. 9. 2005, na 6.000.000,- Kč“; z
rubopisu směnky vyplývá, že Erste Bank Sparkassen (CR) a.s. převedla směnku na
řad České spořitelny, a.s. a ta ji dále indosovala žalované. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že ohledně podílu id. 1/2 předmětných nemovitostí není
žalobkyně aktivně věcně legitimována, jelikož se domáhá vyloučení celých
nemovitostí z exekuce, a nikoliv jen podílu id. ?, jehož je výlučnou vlastnicí. Ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí poukázal na § 262a o. s. ř., jenž
„je procesní projekcí zásady uzákoněné v § 143a obč. zák.“, podle níž se
manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu
SJM odvolat jen tehdy, jestliže je třetí osobě obsah této smlouvy znám. Tak
tomu však v daném případě nebylo, neboť závazek manžela žalobkyně vznikl
podpisem doložky avalisty na předmětné směnce, tj. dne 24. 11. 1999, avšak
smlouva o zúžení SJM byla uzavřena až dne 14. 12.
2001, a vůči původnímu
věřiteli jako indosantovi tak tato smlouva nemůže mít účinky, neboť smlouva o
zúžení SJM uzavřená později než manželu žalobkyně vznikl závazek, nemůže mít na
právní vztahy tak, jak se vytvořily v době vzniku vymáhané pohledávky, žádný
vliv, jinak by tím mohlo dojít k nepřípustným zásahům do již nabytých práv. Uzavřel, že v exekučním řízení (řízení o výkon rozhodnutí) se nepřihlíží „ke
všem smlouvám“ uvedeným v § 262a odst. 2 o. s. ř., které byly uzavřeny,
popřípadě se staly účinnými až poté, co vymáhaná pohledávka již podle hmotného
práva vznikla.
K odvolání žalobkyně směřujícímu proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ve
věci samé, jímž žalobu zamítl ohledně vyloučení jedné ideální poloviny
předmětných nemovitostí z exekuce, Krajský soud v Ústí nad Labem (bez nařízení
jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř.) rozsudkem ze dne 6. 6. 2011, č. j. 10 Co
201/2011 - 56, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil v
tom znění, že se zamítá žaloba na vyloučení nemovitostí domu č. p. X (správně
č.p. X), p. č. X, X, X X, X, zapsaných na LV č. X u Katastrálního úřadu pro
Ústecký kraj, katastrální pracoviště Rumburk, pro obec a k.ú. Jiříkov z exekuce
vedené oprávněným proti povinným Ing. J. S. a Ji. S. u Okresního soudu v Děčíně
pod sp. zn. 21Nc 4541/2009; ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že
náklady činí pouze 14.460,- Kč a jsou splatné k rukám Mgr. Soni Bernardové,
advokátky v Brně, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud vyšel z toho, že „manželu žalobkyně…vznikl za trvání manželství závazek
vůči právnímu předchůdci žalovaného – směnka na částku 6.000.000,- Kč z 24. listopadu 1999 splatná do 1. září 2005“, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 29. 1. 2009, č. j. 42 Cm 42/2008 - 86, pravomocným dne 27. 3. 2009, bylo
rozhodnuto ve věci žalovaných Ing. J. S. a Ji. S., že směnečný platební rozkaz
vydaný Krajským soudem v Brně dne 19. 11. 2007, č. j. 42 Sm 212/2007 - 14, se
vůči Ing. J. S. ponechává v platnosti, že pověřený soudní exekutor vydal dne
14. 12. 2009 pod č. j. 067 EX 3726/09 - 27 též exekuční příkaz ke zřízení
exekutorského zástavního práva na nemovitostech povinného. Dále krajský soud
převzal skutková zjištění okresního soudu a za nesporné mezi účastníky, že
„spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou žalobkyně v podílu 1/2, T. F. v
podílu 1/8 a K. F. v podílu 3/8. Na základě takto zjištěného skutkového stavu
věci se ztotožnil s názorem okresního soudu, že na danou věc je třeba aplikovat
§ 262a odst. 1 o. s. ř. a § 143a obč. zák., a taktéž s jeho závěrem, že je-li
žalobkyně spoluvlastníkem pouze 1/2 předmětných nemovitostí, není ohledně další
jejich poloviny dána její aktivní legitimace. Uvedl, že v řízení nebylo
prokázáno, že by žalované či jejímu právnímu předchůdci byl obsah předmětné
smlouvy o zúžení SJM znám; žalobkyně před soudem prvního stupně netvrdila, že
by žalovaný či jeho právní předchůdce o smlouvě věděli, tuto skutečnost uvedla
teprve v odvolacím řízení, aniž však k tomu navrhla důkazy (které by ovšem
vzhledem k tomu, že soudem prvního stupně byla poučena podle § 118b a § 119a
odst. 1 o. s. ř. nebylo možno v odvolacím řízení provést - § 205a o. s. ř.). Dále s odkazem na § 262a odst. 1 o. s. ř. dovodil, že v daném případě, kdy je
nepochybné, že závazek manžela žalobkyně vznikl za trvání manželství a kdy
žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem až po uzavření
smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM, je třeba tento podíl
považovat za majetek patřící do SJM. Věc dále posoudil podle § 267 odst. 1 a 2
o. s. ř.
se závěrem, že „o situaci tam uvedenou se v souzené nejedná“, neboť
vymáhaný závazek sice vznikl za trvání manželství jen manželu žalobkyně, avšak
nikoliv při používání majetku, který podle smlouvy o zúžení SJM nepatřil do
SJM, a oprávněnému nebyl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy,
neboť ta v té době neexistovala. V souzené věci se tak nejedná o právo k
majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, a okresní soud postupoval správně,
když vylučovací žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v
tom, že jeho závěr je v rozporu se závěrem uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, jež bylo vydáno v jiné téměř totožné věci. Je
přesvědčena o tom, že předmětné nemovitosti nikdy nebyly součástí SJM a nemohou
být tudíž předmětem exekuce vedené proti jejímu manželovi. Soudům obou stupňů
vytýká, že se nezabývaly podstatnou okolností, a to otázkou, kdy vznikl závazek
jejího manžela. Pokud vyšly z toho, že tento závazek vznikl ke dni podpisu
směnky, resp. že tento existoval v okamžiku, kdy mezi nimi byla uzavřena
smlouva o zúžení rozsahu SJM, jde o závěr nesprávný, neboť v době, kdy byla
uzavřena smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM, ještě vymáhaná
pohledávka neexistovala. To dovozuje ze skutečnosti, že v roce 1999 podepsal
její manžel jako aval blankosměnku, která měla zajišťovat úvěr ve výši 29 mil.
Kč, přičemž současně byla uzavřena dohoda o udělení směnečného vyplňovacího
práva. Úvěr byl po „nějakou“ dobu řádně splácen, posléze však došlo k tomu, že
bylo využito směnečného zajištění závazku, a údaj o částce ve výši 6 mil. Kč,
stejně jako údaje o místu a datu splatnosti, byly do směnky doplněny dodatečně.
Dovolatelka má tedy zato, že je-li součástí spisu rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 29. 1. 2009, č. j. 42 Cm 42/2008 - 86, který byl čten jako důkaz
při jednání u soudu prvního stupně dne 10. 12. 2010, měly se zabývat předběžnou
otázkou, na základě jaké směnky byl směnečný platební rozkaz vydán, neboť
charakter směnky je podstatný pro určení okamžiku vzniku závazku manžela
žalobkyně a pro posouzení, zda tento závazek existoval či nikoliv v době, kdy
byla uzavřena smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM. Přestože z
tohoto rozhodnutí nepochybně vyplývá, že se jednalo o blankosměnku, nebyl tento
fakt vzat v úvahu. Protože závazek manžela dovolatelky vznikl později než byla
uzavřena dohoda o zúžení SJM, nestal se její podíl na předmětných nemovitostech
součástí SJM a nelze jej za jeho součást ani považovat (viz rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2031/2009). Domnívá se proto, že není
relevantní ani otázka, zda žalovaný věděl či nevěděl o uzavření dohody o zúžení
SJM, původního věřitele však o jejím obsahu řádně informovala, pročež bylo též
jeho povinností, aby informoval věřitele, na kterého pohledávku převáděl.
Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím
odvolacího soudu. Uvedla, že v dané věci je relevantní nikoliv to, zda vymáhaný
závazek vznikl před či po zúžení SJM, nýbrž to, zda vznikl za trvání manželství
žalobkyně a jejího manžela či nikoli. Navrhla, aby dovolání bylo pro
nepřípustnost odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II., bod 12. části
první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II., bod 7. části první zákona č. 404/2012
Sb.). Po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení,
řádně zastoupenou advokátkou, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice zrušeno nálezem pléna Ústavního soudu ze
dne 21. prosince 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti
dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však nadále použitelné (viz nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se přitom
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku se řídí ustanovením § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají - srov. § 241a
odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
V posuzované věci dospěl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) mimo
jiné k závěru, že závazek manžela žalobkyně vznikl podpisem doložky avalisty na
předmětné směnce, tj. 24. 11. 1999, ačkoliv podle zjištění učiněného již soudem
prvního stupně, z něhož vycházel i krajský soud, byla zajišťovací směnka
(blankosměnka) avalovaná manželem žalobkyně (a Jiřím Seidlem, nar. 26. 4.
1973), splatná dne 1. 9. 2005. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v řešení
otázky vzniku závazku manželovi žalobkyně z této směnky je v rozporu s dosud
přijatými judikatorními závěry a protože vyřešení této otázky bylo pro
rozhodnutí ve věci určující (významné), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu zamítnutí žaloby o vyloučení jedné ideální poloviny
předmětných nemovitostí z exekuce vedené proti jejímu manželovi (a Jiřímu
Seidlovi) rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam;
dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že v uvedeném rozsahu je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá, že
směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem vydaným
Krajským soudem v Brně dne 19. 11. 2007, č. j. 42 Sm 212/2007 - 14, jenž byl
rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 42 Cm 42/2008 - 86, pravomocným
dne 27. 3. 2009, ponechán v celém rozsahu v platnosti, byla původně
blankosměnkou, tj. směnkou neúplnou, neobsahující (záměrně) údaj o směnečné
sumě a datu a místu splatnosti, s tím, že tyto údaje měly být doplněny v
souladu s Dohodou o udělení směnečného vyplňovacího práva ze dne 24. 11. 1999,
uzavřenou mezi společností SEIDL PIANO a.s., jako směnečným dlužníkem,
společností Erste Bank Sparkassen (CR) a.s., jako věřitelem, a Ing. J. S.
(manželem žalobkyně) a Ji. S. jako avalisty. Dle Dohody o udělení směnečného
vyplňovacího práva předmětná blankosměnka sloužila k zajištění pohledávky ve
výši 29.000.000,- Kč s jejím veškerým příslušenstvím, provizemi a souvisejícími
náklady, které měl věřitel vůči směnečnému dlužníkovi na základě smlouvy o
úvěru ze dne 24. 11. 1999, přičemž směnečný dlužník v ní udělil věřiteli právo
doplnit do blankosměnky údaje směnečné sumy, data splatnosti a místa splatnosti
tak, že směnečná suma bude vyplněna ve výši rovnající se výši nesplacené
zajištěné pohledávky s jejím veškerým příslušenstvím, provizemi a náklady,
které budou splatné ke dni vyplnění blankosměnky.
Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004,
uveřejněném pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl,
že „nevyplněná blankosměnka není pohledávkou. Blankosměnka není cenným papírem,
jedná se pouze o listinu, která před jejím vyplněním není pohledávkou a nelze
ji tedy považovat za závazek osob v blankosměnce uvedených“. V právní větě
tohoto rozhodnutí pak byl vysloven závěr, že „je-li v dohodě o vyplnění
blankosměnky smluveno právo majitele bez dalšího vyplnit datum splatnosti, má
majitel blankosměnky právo doplnit do blankosměnky jakékoliv datum splatnosti.
Jedná-li se o zajišťovací směnku, nesmí vyplněné datum předcházet datu
splatnosti zajišťovaného dluhu“ (dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 2031/2009).
Z obsahu spisu (viz čl. 30 a násl.) dále vyplývá, že dvěma indosamenty byla
práva ze směnky postupně převedena na Českou spořitelnu, a.s. a následně na
společnost CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. (žalovanou), a že došlo k realizaci
práva podle citované Dohody o udělení směnečného vyplňovacího práva, a do
blankosměnky vystavené dne 24. 11. 1999 společností SEIDL PIANO a.s., byla
doplněna směnečná suma ve výši 6.000.000,- Kč, datum splatnosti směnky dne 1.
9. 2005 a místo placení Brno. S ohledem na výše uvedené tak teprve tímto dnem -
1. 9. 2005 - vznikl na základě této vyplněné blankosměnky závazek společnosti
SEIDL PIANO a.s., jako dlužníka (směnečníka), a závazek manžela žalobkyně jako
fyzické osoby, která směnku avalovala, zaplatit žalovanému uvedenou směnečnou
sumu a současně oprávnění žalovaného uplatňovat z ní svá práva a směnku
předložit k proplacení.
Není tudíž správný názor odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), pokud
za rozhodující okamžik vzniku vymáhané pohledávky manžela žalobkyně ve výši
6.000.000,- Kč s příslušenstvím podle směnečného platebního rozkazu vydaného
Krajským soudem v Brně dne 19. 11. 2007, č. j. 42 Sm 212/2007 - 14, ve spojení
s rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 42 Cm 42/2008 - 86,
pravomocného dne 27. 3. 2009, považoval den podpisu předmětné blankosměnky
manželem žalobkyně (tj. den jejího vystavení), jelikož závazek vymáhaný v
exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 Nc 4541/2009
mj. proti manželovi žalobkyně k uspokojení pohledávky oprávněné (zde žalované)
ve výši 6.000.000,- Kč s příslušenstvím vznikl - jak je shora uvedeno - až dnem
splatnosti směnky (původně blankosměnky vystavené dne 24. 11. 1999), tj. dne 1.
9. 2005. Dnem vystavení blankosměnky dne 24. 11. 1999 nemohl manželovi
žalobkyně (povinnému) žádný závazek z blankosměnky vzniknout, neboť ze
zajišťovacího charakteru směnky vyplývá, že se žalovaná nemohla domáhat plnění
z této směnky dříve, než jí vznikl nárok, který směnka zajišťovala, tj. než
došlo k tomu, že společnost SEIDL PIANO a.s. nesplnila řádně a včas své
peněžité závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 24. 11. 1999 (v této
souvislosti srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2006, sp.
zn. 29 Odo 280/2005).
Podle § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon
rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu
rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu
rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění
exekuce podle exekučního řádu (srov. § 130 zákona č. 120/2001 Sb.).
Podle § 42 odst. 1 exekučního řádu lze exekuci na majetek patřící do společného
jmění manželů provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za
trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění
povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek,
který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen
zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen
vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Podle § 42 odst. 2 exekučního
řádu se při provádění exekuce také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen
zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do
společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li
smlouvou rozšířen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek
povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.
V posuzované věci bylo rovněž zjištěno, že ideální spoluvlastnický podíl ve
výši 1/2 na předmětných nemovitostech, jehož vyloučení z exekuce vedené proti
povinným se žalobkyně (poté, co rozsudek soudu prvního stupně, jímž zamítl
žalobu na vyloučení druhé ideální poloviny nemovitostí z exekuce z důvodu, že
žalobkyně není v tomto rozsahu aktivně věcně legitimována, nabyl samostatně
právní moci podle § 206 odst. 1 o. s. ř., což odvolací soud přehlédl) domáhá,
nabyli manželé za trvání manželství a že jejich výlučnou vlastnicí se stala
žalobkyně podle dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění,
sepsané formou notářského zápisu dne 14. 12. 2001, a podle kupní smlouvy
uzavřené dne 8. 2. 2002, s právními účinky vkladu práva ke dni 18. 2. 2002, a
že vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo
238/2003, uveřejněném pod číslem 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, uvedl, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen
jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do
zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo
vypořádáno. Přitom majetek, který manželé smluvně z předmětu společného jmění
vyloučili, podléhá vypořádání stejně jako v případě zániku společného jmění
manželů (§ 149 odst. 4 obč. zák.).
V rozsudku ze dne 27. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, dále Nejvyšší soud
uvedl, že „došlo-li k zúžení SJM na věci tvořící obvyklé vybavení společné
domácnosti, došlo současně k zániku společného jmění manželů k ostatním věcem,
které netvoří vybavení společné domácnosti. Pokud však po zániku SJM k uvedeným
věcem nenásledovalo jejich vypořádání ve smyslu § 149 a § 150 obč. zák., tj.
dohodou účastníků, rozhodnutím soudu nebo nastoupením fikce vzniku podílového
spoluvlastnictví, platí ohledně těchto věcí režim společného jmění manželů“.
Z naposledy citovaného rozsudku Nejvyššího soudu pro posuzovanou věc vyplývá,
že bylo třeba řešit otázku, zda ohledně spoluvlastnického podílu na předmětných
nemovitostech došlo či nedošlo (dohodou, rozhodnutím soudu, či nastoupením
zákonné fikce vzniku podílového spoluvlastnictví) k vypořádání zúženého SJM. I
když se soudy obou stupňů touto otázkou nezabývaly a žalobkyně ani netvrdila,
že by takovou dohodu s manželem uzavřela, vyplývá z provedených důkazů, že
nabyla-li žalobkyně spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech dne 18.
2. 2002 (tj. den, k němuž nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva
žalobkyně do katastru nemovitostí k jedné ideální polovině předmětných
nemovitostí), pak nejpozději ke dni 18. 2. 2005 došlo k vypořádání zúženého SJM
tím, že v souladu s § 150 odst. 4 obč. zák. nastoupila zákonná fikce podílového
spoluvlastnictví manželů k podílu ve výši ideální 1/2 těchto nemovitostí, takže
k uvedenému dni se každý z nich stal výlučným vlastníkem spoluvlastnického
podílu o velikosti ideální 1/4 předmětných nemovitostí. Jestliže závazek
manžela žalobkyně vznikl až dne 1. 9. 2005, stalo se tak po vypořádání zúženého
SJM, a majetek, který na základě této zákonné fikce připadl do výlučného
vlastnictví žalobkyně, tak nemůže být exekucí postižen, neboť jí k němu ve
smyslu § 267 odst. 1 o. s. ř. svědčí právo, jež exekuci nepřipouští.
Odvolacímu soudu je nutno dále vytknout, že napadený rozsudek, který přijal bez
nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), nevyhlásil veřejně (§ 156 odst. 1 o.
s. ř.), resp. jeho vyhlášení nezachytil v protokolu o tomto úkonu (§ 40 odst. 1
o. s. ř.), a že dále přehlédl - jak je uvedeno již shora - že rozsudek soudu
prvního stupně, jímž zamítl žalobu na vyloučení ideální poloviny nemovitostí z
exekuce z důvodu, že žalobkyně není v tomto rozsahu aktivně věcně legitimována,
nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 1 o. s. ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se
žalobkyně domáhala, aby z exekuce prodejem nemovitostí vedené žalovanou proti
povinným Ing. Jiřímu Seidlovi a Jiřímu Seidlovi u Okresního soudu v Děčíně pod
sp. zn. 21 Nc 4541/2009 a u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického,
Ph.D., pod sp. zn. 067 EX 3726/09, byla vyloučena jedna ideální polovina
předmětných nemovitostí, není správný a dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 2,
části věty za středníkem o. s. ř. v uvedeném rozsahu a ve výrocích o nákladech
řízení zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v témže
rozsahu, včetně nákladového výroku, i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu
vrátil Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta třetí o.
s. ř.).
K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně vyloučení druhé
ideální poloviny nemovitostí z předmětné exekuce, není žalobkyně subjektivně
oprávněna, neboť odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu
nepodala. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v této části podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech
dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu