20 Cdo 2741/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Lubošem Hádkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Štefánikova 416, proti povinnému Bc. M. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem v Ostravě – Hrabová, Místecká 329/258, pro 250 000,- Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 24 EXE 1792/2013, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2013, č. j. 35 Co 341/2013-36, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Pěnkavy.
Okresní soud usnesením ze dne 11. 4. 2013, č. j. 24 EXE 1792/2013-21, zastavil k návrhu povinného exekuci (výrok I) a oprávněnému uložil zaplatit povinnému k rukám jeho advokáta náklady řízení 5600,- Kč (výrok II), exekutorovi náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k otázce určení osoby rozhodce v rozhodčích doložkách dospěl k závěru, že osoba rozhodce nebyla určena transparentním způsobem, neboť byla určena přímo odkazem na seznam rozhodců vedený společností HONESTA s. r. o. Podle názoru soudu prvního stupně jde o analogickou situaci, kdy rozhodčí doložka odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a ohledně níž bylo judikováno, že pokud byl rozhodce určen tímto způsobem, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 427/2012). Okresní soud proto exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu) zastavil.
Krajský soud usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil. Ve výroku II. je změnil tak, že ve vztahu mezi povinným a oprávněným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků, ani soudní exekutor JUDr. Jiří Štrincl, nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že v daném případě má o výběru rozhodce rozhodnout třetí subjekt, a to společnost HONESTA s. r. o., která není stálým rozhodčím soudem. Takové nastavení podmínek pak vzbuzuje důvodné pochybnosti o nezávislém a nestranném řešení sporu, a je proto v rozporu se zákonem o rozhodčím řízení. Proto také s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěl k závěru, že je dán důvod pro zastavení exekuce, avšak podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu), protože rozhodnutí - rozhodčí nález - se dosud nestalo vykonatelným.
Oprávněný v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, neboť se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále proto, že právní otázka má být podle oprávněného vyřešena jinak. Oprávněný napadá dovoláním i usnesení soudu prvního stupně z důvodu postižení vadou, kterou soud svým usnesením způsobil. Uvedl, že rozhodčí nález ze dne 17. 1. 2013, č. RD/034/12/BL-24, vydaný JUDr. Jindřichem Černým CS., je regulérním exekučním titulem, jenž je po formální i materiální stránce vykonatelný, že podkladem pro rozhodčí řízení a jmenování rozhodce byla dohoda o půjčce ze dne 16. 5. 2005, že rozhodce dal oběma stranám dostatečný prostor pro to, aby se k věci vyjádřili, což povinný také učinil, takže nebylo nutné nařizovat ústní jednání. K platnosti rozhodčí doložky uvedl, že smlouva o půjčce má veškeré obligatorní náležitosti a že JUDr. Jindřich Černý CSc. je erudovaným rozhodcem. Z části rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 a „jeho gramatického výkladu lze určit dlouhodobě obecně přijímané pravidlo, podle něhož je i v souladu se zahraniční právní praxí zcela běžné, aby osobu rozhodce určovala, či jmenovala třetí osoba, tzv. appointing autority, jež je k tomu zmocněna rozhodčí smlouvou“. S odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, je dovolatel přesvědčen, že jmenování rozhodce s odkazem na jednací řády soukromých společností je přípustné. V případě společnosti HONESTA s. r. o. byl způsob jmenování rozhodce zcela určitý, když rozhodce měl být jmenován ze seznamu rozhodců vedeného touto společností a nově statutárním orgánem této společnosti. Podle dovolatele není možné zasahovat do smluvní autonomie soukromoprávních subjektů, kdy navíc „domnělá soudní ochrana je v podstatě v rozporu s tím, že žádná pravidla rozhodčího řízení dokonce dohodnuta být nemusí, a je proto v takovém případě pouze na uvážení rozhodce, jakým způsobem řízení povede“. Navrhl, aby dovolací soud obě usnesení soudů nižších soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že z dovolání není zřejmé, v čem konkrétně oprávněný spatřuje jeho přípustnost, když uvedené dva důvody přípustnosti se vylučují. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, a navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněného odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
V usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jež je dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, a na něž odkazuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012) Nejvyšší soud přijal závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. (tímto závěrem se Nejvyšší soud odchýlil od závěru přijatého v rozhodnutí ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, na něž odkazovala dovolatelka).
Otázkou přezkumu pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu vydaného do 31. 3. 2012 (kdy došlo ke změně zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů zákonem č. 19/2012 Sb.) se zabývalo povinným zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (jež je dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Nejvyšší soud v tomto usnesení přijal závěr, že „nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, jelikož zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu - srov. usnesení tohoto soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 - takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal)“.
V usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 20 Cdo 999/2013, jež se vztahovalo ke jmenování rozhodce statutárním orgánem společnosti HONESTA s. r. o., Nejvyšší soud uzavřel, že závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, lze vztáhnout i na souzenou věc, že rozdíl tkví pouze v tom, že rozhodce jmenoval jednatel společnosti HONESTA s. r. o (nikoliv správce seznamu).
Z uvedeného je zřejmé, že důvod přípustnosti, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, není naplněn.
Dovolání proti usnesení soudu prvního stupně není přípustné, neboť z § 237 o.
s. ř. vyplývá, že dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Nejvyšší soud úspěšnému povinnému přiznal podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. náklady, které mu v tomto řízení vznikly za zastoupení advokátem (neplátce DPH). Náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon (sepis vyjádření k dovolání z 22. 8. 2013) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v aktuálním znění, ve výši 9300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky, tj. celkem 9600,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D. předsedkyně senátu