20 Cdo 2859/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové,
Ph.D., v exekuční věci oprávněného TRÁVNÍKY, bytového družstva, se sídlem v
Otrokovicích, Příčná 1541, identifikační číslo osoby 000 48 852, proti povinné
R. D., pro 25.996,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod
sp. zn. 13 Nc 533/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v
Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. května 2012, č. j. 58 Co 126/2012 - 56,
I. Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 5. 2012, č. j.
58 Co 126/2012 - 56, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 10. 2011,
č. j. 13 Nc 533/2008 - 27, se ruší a řízení o návrhu oprávněného ze dne 26. 7.
2011 na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne
11. 4. 2008, č. j. 13 Nc 533/2008 - 6, ve spojení s opravným usnesením ze dne
19. 10. 2010, č. j. 13 Nc 533/2009 - 13, a opravným usnesením ze dne 11. 3.
2011, č. j. 13 Nc 533/2008 - 14, se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu oprávněného
ze dne 26. 7. 2011 na zastavení exekuce.
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 10. 10. 2011, č. j. 13 Nc 533/2008 - 27,
zamítl návrh oprávněného ze dne 26. 7. 2011 na zastavení exekuce „podle § 268
odst. 1 písm. c) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v
platném znění“ (dále jen „o. s. ř.“), odůvodněný tím, že „povinná uhradila
vymáhanou částku…zcela dobrovolně v průběhu exekučního řízení a že vymáhaná
částka…nebyla vymožena nuceně žádným exekučním příkazem“. Soud prvního stupně
vyšel z toho, že exekuce na majetek povinné byla nařízena jeho usnesením ze dne
11. 4. 2008, č. j. 13 Nc 533/2008 - 6, ve spojení s opravným usnesením ze dne
19. 10. 2010, č. j. 13 Nc 533/2009 - 13, a opravným usnesením ze dne 11. 3.
2011, č. j. 13 Nc 533/2008 - 14, že pověřeným soudním exekutorem mu bylo
sděleno, že povinná vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady exekuce
(celkem 164.519,- Kč) zaplatila na jeho účet dne 16. 3. 2011 a že vymožená
pohledávka byla na účet oprávněného poukázána dne 13. 4. 2011, takže nelze
zastavit skončenou exekuci. Konstatoval, že v exekučním řízení platí zásada, že
nařízenou exekuci z důvodu nuceného splnění vymáhané povinnosti nelze zastavit
a že bylo-li v průběhu exekuce nějaké plnění vymoženo, pak v této části exekuce
bez dalšího končí. S odkazem na § 51 písm. c) exekučního řádu dále uvedl, že v
případě vymožení celé pohledávky včetně příslušenství a nákladů exekuce zaniká
ze zákona pověření exekutora k provedení exekuce. Dospěl k závěru, že
oprávněným tvrzené skutečnosti „nejsou způsobilým důvodem zastavení exekuce“, a
proto návrh oprávněného na zastavení exekuce zamítl.
Shora označeným usnesením krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť se ztotožnil s jeho právním
posouzením věci. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že dne 26. 7. 2011 podal
oprávněný soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že
exekuce nebyla vymožena na základě žádného exekučního příkazu, že soudní
exekutor jeho návrhu nevyhověl, neboť měl za to, že nelze zastavit skončenou
exekuci, že návrh předložil k rozhodnutí soudu se sdělením, že vymáhanou
pohledávku a náklady exekuce zaplatila povinná na jeho účet dne 16. 3. 2011 a
že částku odpovídající vymáhané pohledávce poukázal oprávněnému dne 13. 4.
2011. Odvolací soud dále ze spisu soudního exekutora zjistil, že dne 19. 8.
2009 vydal exekuční příkaz, jímž rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy
povinné, dne 6. 9. 2010 vydal exekuční příkaz, jímž postihl účet povinné u
Komerční banky, a. s., dne 14. 9. 2010 vydal exekuční příkaz, jímž postihl účet
u ČSOB, a. s., že výzvou ze dne 19. 8. 2009, doručenou povinné dne 7. 9. 2009,
jí vyzval k úhradě vymáhané pohledávky ve výši 25.996,- Kč, částky 11.005,- Kč,
představující poplatek z prodlení 2,5 ‰ denně z částky 25.996,- Kč od 1. 2.
2007 do zaplacení, a zálohy na náklady exekuce ve výši 22.000,- Kč, a to ve
lhůtě 15 dnů od doručení. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 17. 3. 2011,
č. j. 011 EX 156/08 - 31, určil soudní exekutor náklady exekuce částkou
28.668,- Kč. Písemností ze dne 17. 3. 2011 oznámil soudní exekutor plátci mzdy
povinné, Komerční bance, a. s., a ČSOB, a. s., ukončení exekuce.
Odvolací soud nepovažoval rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné,
jak oprávněný namítal, a dovodil, že v daném případě, kdy „exekuce byla
skončena“ po 1. 11. 2009, je třeba aplikovat exekuční řád ve znění účinném od
1. 11. 2009, tj. ve znění zákona č. 286/2009 Sb. (dále jen „exekuční řád“).
Neuplatní se tudíž závěry uvedené v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo
589/2005 a sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, podle nichž vymožení pohledávky, včetně
příslušenství a nákladů exekuce nemělo vždy za následek zánik exekuce, že soud
byl i v takovém případě povinen rozhodnout o návrhu zastavení exekuce, ledaže
pohledávka byla vymáhána pouze jedním ze způsobů provedení exekuce, zpravidla
na základě jednoho exekučního příkazu, a že podle § 51 písm. c) exekučního řádu
zaniká v případě, kdy jsou pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce
vymoženy, pověření soudního exekutora k provedení exekuce, nikoli exekuce
samotná. Krajský soud tedy věc posoudil podle § 46 odst. 2 věty druhé, odst. 7
a § 47 odst. 5 exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 11. 2009, a zaujal
názor, že zastavení exekuce podle § 55 exekučního řádu je namístě, pokud z
důvodů, které lze podřadit pod § 268 odst. 1 písm. a) až h) o. s. ř., popř. pod
jiná zákonná ustanovení, nedojde k vynucení povinnosti exekutorem na povinném a
nejsou splněny podmínky pro upuštění od provedení exekuce; k zastavení exekuce
tedy dojde pouze tehdy, pokud nastal důvod, pro který nemůže být úspěšně
dokončena. Protože k plnění ze strany povinné došlo po uplynutí lhůty k plnění
podle 46 odst. 5 exekučního řádu, která skončila dne 23. 11. 2009, jednalo se o
plnění pod tlakem exekučního řízení a takové plnění nelze považovat za
dobrovolné. Odvolací soud z uvedených důvodů považoval pohledávku oprávněného a
náklady exekuce za vymožené, exekuci za provedenou (§ 46 odst. 2 exekučního
řádu) a ve smyslu § 51 písm. c) exekučního řádu pověření exekutora za ukončené.
Nad rámec pak dodal, že právní názor, který v dané věci zaujal, neodporuje
nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 či jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS
684/07, neboť tato rozhodnutí řeší problematiku ústavně konformní interpretace
a aplikace vyhlášky č. 330/2001 Sb., nikoli otázku, co je vymoženým plněním ve
smyslu § 51 písm. c) exekučního řádu. Pokud pak oprávněný poukazoval na
rozhodnutí Ústavního soudu, v němž vyslovil, že v případě dobrovolného plnění
má být exekuce zastavována podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., nemá podle
krajského soudu již takové rozhodování s ohledem na novelu exekučního řádu své
opodstatnění. Dále uvedl, že se nevyjadřuje k aplikaci § 231 odst. 2 obchodního
zákoníku, jelikož to není předmětem řízení, ani k námitkám oprávněného proti
ústavnosti § 47 odst. 5 (správně § 46 odst. 5) exekučního řádu, neboť rozpor
tohoto ustanovení s ústavním pořádkem neshledává.
Proti tomuto usnesení podal oprávněný obsáhlé dovolání, v němž nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že uhradil-li povinný vymáhanou pohledávku dobrovolně
v průběhu exekučního řízení po vydání usnesení o nařízení exekuce, jedná se o
nuceně vymoženou částku s tím, že exekuce tímto byla provedena ve smyslu § 46
odst. 2 a § 51 písm. c) exekučního řádu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze
dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, zejména (a opětovně) namítá, že
exekuce měla být zastavena podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. z důvodu, že
soudní exekutor nevymohl předmět exekuce nuceně na základě žádného exekučního
příkazu, z čehož podle § 51 odst. 1 a § 59 odst. 1, 2 exekučního řádu dovozuje,
že exekuce nemohla být provedena, neboť v citovaných ustanoveních není žádná
zmínka o tom, že by exekutor provedl exekuci tím, že povinný uhradí vymáhanou
částku dobrovolně „v průběhu exekučního řízení“. Domnívá se, že vzhledem k
platnému znění exekučního řádu musel povinný uhradit vymáhanou částku pouze
soudnímu exekutorovi, neboť jedině ten je oprávněn v exekučním řízení přijímat
jakékoli částky na úhradu vymáhaného dluhu, a odvolacímu soudu vytýká, že se
těmito námitkami a dalšími námitkami uvedenými v odvolání náležitě nezabýval,
čímž „řízení zatížil vadou nepřezkoumatelnosti“, a že v rozporu s citovaným
nálezem Ústavního soudu zužuje možnost povinného, aby se jednalo o dobrovolně
uhrazenou částku v rámci exekučního řízení, pouze „do nařízení exekuce“ s tím,
že poté již takto uhrazenou částku nepovažuje za dobrovolně uhrazenou, ale za
vymoženou. V bodě 15) dovolání s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, v němž byl vysloven závěr, že
…“jestliže výkon rozhodnutí zanikl (např. provedením), tak k řízení o návrhu na
zastavení výkonu již nejsou splněny podmínky a toto řízení musí být podle §
103, § 104 odst. 1 a § 254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno“, uvádí, že pokud soudy
obou stupňů řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce nezastavily, ale návrh
zamítly, jedná se o nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje ze skutečnosti, že jím
uplatněné námitky nebyly dosud judikaturou dovolacího soudu řešeny, resp. že
dosavadní judikatura vychází z exekučního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 286/2009 Sb. a ze stavu před nálezem Ústavního soudu ze dne 1.
března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a dále ze skutečnosti, že dosavadní
judikatura soudů týkající se uvedené problematiky je rozporná. Navrhl, aby
dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, případně, aby rozhodl, že „exekuce na majetek povinného se
zastavuje“, a dále, aby „zvážil možnost využít postupu podle čl. 95 odst. 1
Ústavy ČR“, neboť ustanovení § 46 odst. 5 exekučního řádu považuje z řady
důvodů (uvedených zejména v bodu 11 dovolání) za protiústavní.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části
první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012
Sb.). Po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení,
zastoupeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, se nejprve zabýval
přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna
Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, pro účely
posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 však nadále
použitelného (viz nález Ústavního soudu ze 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS
1572/11)] - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je
přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle § 238a odst. 1
písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu,
jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., jelikož otázku, zda o návrhu na zastavení
exekuce lze věcně rozhodnout, ačkoli exekuce již byla skončena, vyřešil
(implicitně) v rozporu s ustálenou soudní praxí, a potud je dovolání přípustné;
jinak přípustné není.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k době podání návrhu na zastavení exekuce (dne 29. 7. 2011) je pro
rozhodnutí v dané věci rozhodující znění exekučního řádu od 1. 11. 2009, tj. ve
znění zákona č. 286/2009 Sb. (k tomu srov. čl. II. bod 1. a 4. přechodných
ustanovení zákona č. 286/2009 Sb.).
Podle § 46 odst. 2 věty druhé exekučního řádu exekutor provádí exekuci až do
vymožení pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané
povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného; tím bude exekuce provedena.
Podle odstavce 5 tohoto ustanovení exekutor zašle povinnému společně s
usnesením výzvu ke splnění vymáhané povinnosti, v níž vyčíslí vymáhaný nárok a
zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. Zároveň povinného
poučí, že splní-li ve lhůtě 15 dnů vymáhaný nárok a uhradí zálohu, vydá
exekutor neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce. Právní mocí příkazu k
úhradě nákladů exekuce bude exekuce provedena. Splněním vymáhaného nároku a
uhrazením zálohy zaniká zákaz podle § 44a odst. 1 a podle § 47 odst. 4. Jinak
exekutor provede exekuci. Po skončení exekuce podle odstavců 2 a 5 a § 55 zašle
exekutor oznámení o skončení exekuce všem orgánům a osobám, které ve svých
evidencích vedou poznámku o probíhající exekuci anebo kterým byla v exekuci
uložena nějaká povinnost; oznámení není rozhodnutím. Na žádost zašle toto
oznámení neprodleně rovněž účastníkům řízení (odstavec 7).
Podle § 47 odst. 1 exekučního řádu exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení
o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo
zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním
příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v
tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob
exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků
povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo.
Exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního
řádu. Podle exekučního příkazu se exekuce provede po právní moci usnesení o
nařízení exekuce (odst. 2). Provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají
účinky všech vydaných exekučních příkazů (odst. 5).
Podle § 51 písm. c) exekučního řádu pověření k provedení exekuce zaniká,
jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy.
Z této úpravy mimo jiné vyplývá, že soudní exekutor je povinen činit ve věci
úkony od doby, kdy je mu doručeno pověření k provedení exekuce, do doby, než
jeho pověření zanikne. Exekuce končí především vynucením celé vymáhané
povinnosti, včetně příslušenství, nákladů oprávněného i nákladů exekuce.
Jsou-li všechny tyto nároky vymoženy, exekuce je tím považována za provedenou.
Novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2009 Sb. zavedla pravidla pro
případ, kdy povinný splní vymáhanou pohledávku ve lhůtě 15 dnů od doručení
usnesení o nařízení exekuce, ke kterému exekutor připojí výzvu k zaplacení.
Povinný hradí vymáhané nároky podle § 46 odst. 4 věty první exekučního řádu k
rukám exekutora. Uhradí-li však povinný vymáhanou pohledávku s příslušenstvím k
rukám oprávněného a zálohu na nákladech exekuce k rukám exekutora ve lhůtě 15
dnů, jsou přesto podmínky uvedené v § 46 odst. 5 exekučního řádu naplněny. Po
splnění povinnosti a úhradě nákladů vydá exekutor příkaz k úhradě nákladů
exekuce, v němž náklady vyčíslí shodně jako ve výzvě k zaplacení. Právní mocí
příkazu k úhradě nákladů exekuce je exekuce považována za provedenou. Není-li
ve lhůtě splněna celá vymáhaná povinnost a uhrazena celá záloha na nákladech
exekuce, exekutor začne s faktickým prováděním exekuce realizací exekučních
příkazů (které již mohly být vydány dříve) a v příkazu k úhradě nákladů exekuce
stanoví výši své odměny podle § 5 až § 10 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a
náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce
podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (k
tomu srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 2010, str. 195 - 200).
V souzené věci bylo zjištěno, že povinná dne 7. 9. 2009 osobně převzala výzvu
soudního exekutora ke splnění vymáhané povinnosti ve lhůtě patnácti dnů od
jejího doručení a současně též usnesení ze dne 11. 4. 2008, č. j. 13 Nc
533/2008 - 6, jímž Okresní soud ve Zlíně nařídil exekuci na její majetek (§ 46
odst. 5 exekučního řádu). Dále z obsahu spisu vyplývá, že opravným usnesením ze
dne 19. 10. 2010, „č. j. 13 Nc 533/2009 - 13“, které bylo povinné doručeno dne
3. 11. 2010, okresní soud k návrhu oprávněného na „rozšíření exekuce na náklady
nalézacího řízení“ postupem podle § 164 o. s. ř. opravil citované usnesení o
nařízení exekuce „ohledně doplnění nákladů předcházejícího řízení“ tak, že
exekuci nařídil rovněž pro náklady přecházejícího řízení ve výši 1.040,- Kč.
Usnesením ze dne 11. 3. 2011, č. j. 13 Nc 533/2008 - 14, které bylo povinné
doručeno dne 24. 3. 2011, okresní soud postupem podle § 164 o. s. ř. opravil
uvedené opravné usnesení ohledně jednacího čísla na správné „13 Nc 533/2008 -
13“. Ze sdělení soudního exekutora ze dne 22. 8. 2011 vyplývá, že dne 16. 3.
2011 uhradila povinná na účet soudního exekutora částku 164.519,- Kč,
představující vymáhanou pohledávku oprávněného s příslušenstvím a náklady
exekuce.
Jestliže tedy povinná uhradila částku 164.519,- Kč, představující vymáhanou
pohledávku s příslušenstvím a náklady exekuce, dne 16. 3. 2011, tj. po doručení
usnesení o nařízení exekuce a opravného usnesení ze dne 19. 10. 2010, a poté,
co soudní exekutor vydal dne 19. 8. 2009, dne 6. 9. 2010 a dne 14. 9. 2010
exekuční příkazy, jimiž rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z
účtů povinné a srážkami ze mzdy povinné, a po uplynutí patnáctidenní lhůty k
zaplacení vymáhané pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce určené ve
výzvě exekutora a doručené povinné dne 7. 9. 2009, je závěr odvolacího soudu,
že exekuci je třeba považovat podle § 46 odst. 2 části věty druhé za středníkem
za provedenou a podle § 47 odst. 5 exekučního řádu za skončenou, v souladu s
výslovným zněním těchto shora citovaných ustanovení exekučního řádu a současně
i se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2012, sp.
zn. 20 Cdo 3907/2011, podle nichž „za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního
řízení lze považovat jen takové plnění, ke kterému došlo před doručením
usnesení o nařízení exekuce; ostatní plnění je třeba považovat za taková
dobrovolná plnění, ke kterým došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v
rámci exekučního řízení, jež však mají vliv na výši jeho nákladů“.
Důvod k předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšší soud neshledal, neboť oproti
mínění dovolatele má za to, že ustanovení, jichž bylo ve věci užito, jsou
souladná s ústavním pořádkem České republiky.
Správná je ovšem dovolatelova námitka, jíž poukazuje na závěry uvedené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006,
uveřejněném pod číslem 95/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
dovolací soud připomněl závěr přijatý již v usneseních ze dne 14. prosince
2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, a ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo
1886/2006, a to, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí
(exekuce) je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho (její) zastavení.
Jestliže však výkon rozhodnutí (exekuce) zanikl (zanikla), k řízení o návrhu na
jeho (její) zastavení již nejsou podmínky, a toto řízení musí být podle § 103,
§ 104 a § 254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno. Proto také již nepřicházelo v úvahu
zastavení exekuce k návrhu oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
ani bez návrhu podle § 268 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 269 odst. 1 o. s. ř.
(povinný návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
nepodal). Právní názor uvedený v bodu 34. nálezu ze dne 1. března 2007, sp. zn.
Pl. ÚS 8/06, podle kterého „Ústavní soud považuje za vhodné, aby obecné soudy v
řízení o výkon rozhodnutí důsledně postupovaly podle § 268 odst. 1 písm. g)
obč. soudního řádu a řízení zastavovaly i tehdy, zanikne-li vymáhaná pohledávka
splněním v průběhu exekučního řízení“, na danou věc nedopadá, jelikož se týká
právní úpravy exekučního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.
286/2009 Sb.
Odvolací soud sice v souladu s citovanými ustanoveními exekučního řádu
považoval exekuci za skončenou, postupoval však (stejně jako soud prvního
stupně) v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i právní praxí, pokud návrh
oprávněného věcně projednal. Nebyla-li již v době rozhodování soudů obou stupňů
dána existence nařízené a trvající exekuce, jakožto zvláštní podmínky řízení o
návrhu oprávněného na zastavení exekuce, bylo nutné podle § 103, § 104 odst. 1
věty první a § 254 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu
řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce zastavit.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně podle §
243b odst. 2, části věty za středníkem, a § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř.
zrušil a řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce podle § 103, § 104
odst. 1, věty první, § 243b odst. 4, per analogiam, a § 254 odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu zastavil, aniž bylo zapotřebí se zabývat
dalšími námitkami v dovolání.
O náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř.; povinné,
jež by měla na náhradu právo, náklady v tomto řízení (podle obsahu spisu)
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu