20 Cdo 2876/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
33, č. p. 969, identifikační číslo osoby 45317054, s adresou pro doručování:
Komerční banka a. s., odbor Oceňování a vymáhání aktiv, útvar Vymáhání
pohledávek, Praha 1, Senovážné nám. 28a, p.o.box 839, proti povinnému M. K.,
pro 290 681,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.
zn. 8 Nc 5192/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 18. 12. 2008, č. j. 24 Co 410/2008-17, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, č. j. 24 Co 410/2008-17,
se v části výroku I., jíž byl zamítnut návrh na nařízení exekuce pro částku
205,82 Kč a pro náklady exekuce, a dále ve výrocích II. a III. ruší a věc se
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení ze dne 21. 4. 2005, č. j. 8
Nc 5192/2005-5, kterým okresní soud nařídil podle exekutorského zápisu ze dne
18. 11. 2003, EZ 174/2003, sepsaného JUDr. Janem Grosamem, soudním exekutorem
Exekutorského úřadu Praha 6, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 290
681,04 Kč s úroky 16 % p. a. z částky 49 994,07 Kč od 26. 3. 2005 do zaplacení,
s úroky 17,67 % p. a. z částky 47 149,47 Kč od 26. 3. 2005 do zaplacení, s
úroky 17,55 % p. a. z částky 47 912,27 Kč od 26. 3. 2005 do zaplacení, s úroky
17,91 % p. a. z částky 39 156,42 Kč od 26. 3. 2005 do zaplacení, a pro náklady
exekuce tak, že návrh zamítl (výrok I). Oprávněné uložil zaplatit soudnímu
exekutorovi částku 7 735,- Kč (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo
na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím
(výrok III). Dospěl k závěru, že exekutorský zápis není po materiální stránce
vykonatelný, neboť není jasně vymezen předmět a doba plnění (§ 79 odst. 2 písm.
d/, e/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Uzavřel, že výše dluhu povinného z jednotlivých smluv o úvěru vyčíslená k 14.
11. 2003 podle prohlášení povinného v exekutorském zápisu navrženém k exekuci v
části první, článku prvním, bod 2) písm. a/, b/, c/, d/, neodpovídá celkovým
částkám, které se povinný zavazuje (ve splátkách) zaplatit v části první,
článku druhém, bodu 2) až 5) téhož exekutorského zápisu. Soud uvedl, že povinný
se může sice zavázat v případě nedodržení splátek k navýšení celkového dluhu o
další částku, ale pak je třeba, aby z takové dohody byla zřejmá výše a způsob
výpočtu takové částky, kterou se povinný zavazuje zaplatit nad dlužnou částku
uvedenou v předmětu plnění. V části exekutorského zápisu, v níž je dohodnuta
doba plnění, chybí údaj o tom, z jakých konkrétních částek se celková částka
dluhu skládá, pokud neodpovídá částce uvedené v předmětu plnění, neboť v sobě
zahrnuje mimo dlužnou částku stanovenou k určitému datu i další částky jako
jsou úroky z prodlení ve výši 16 %, poměrné části úroků z prodlení, úroky od
data sepisu zápisu a poplatky za vedení úvěrového účtu. Požadavku zákona z
hlediska doby plnění takto určené plnění neodpovídá. Nejasnosti odvolací soud
spatřuje ve výši a způsobu výpočtu úroku z prodlení i v požadavku na úhradu
úroku z prodlení, jestliže oprávněná akceptovala, že od sepsání zápisu přestane
povinnému úroky z prodlení vyměřovat.
Oprávněná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009
(dále též jen „o. s. ř.), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.). Tvrdí, že povinný v
odvolání nenamítal žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, a proto měl
soud odvolání odmítnout. Dále uvádí, že výše jednotlivých splátek je v
exekutorském zápisu přesně specifikována, a že jediná položka, kterou se
povinný zavázal hradit nad rámec pohledávek přesně vyčíslených k datu sepsání
zápisu, resp. k datu provedení první splátky, je úrok z úvěru, jehož výše
odpovídá výši dohodnuté v jednotlivých úvěrových smlouvách, a způsob jeho
výpočtu je v exekutorském zápisu uveden konkrétně u jednotlivých pohledávek
vždy v procentní výši z dosud nezaplacené jistiny za období od předcházející
splátky. Tento úrok z úvěru je zahrnut do jednotlivých měsíčních splátek a ty
lze pak dopředu vyčíslit jen pomocí tzv. anuitní kalkulačky. Není tedy pravdou,
že by oprávněná od data sepsání zápisu požadovala úroky z prodlení, jak tvrdí
odvolací soud, ale požaduje pouze běžný úrok z úvěru (tj. příkladmo uvedený
úrok 16 % p. a. u první pohledávky). Dále uvádí, že odvolací soud svým
nesprávným a neodborným usnesením vnesl naprostý zmatek do vztahu mezi
oprávněnou, povinným a exekutorským úřadem, neboť povinný je si vědom svého
dluhu, nepopírá jej, naopak sám vyjádřil souhlas s prováděnými srážkami ze
mzdy. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), odst. 3, § 238a odst. 1
písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a § 130 zákona č. 120/2001
Sb. – a je částečně důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu
nevyplývají. Nejvyšší soud se proto (v rozsahu právních otázek vymezeném
dovoláním) zabýval právním názorem odvolacího soudu, že exekuční titul není
vykonatelný.
Předně bylo třeba posoudit, zda se odvolací soud mohl zabývat otázkou
materiální vykonatelností exekučního titulu, jestliže ji povinný v odvolání
nezpochybnil.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo
2207/2004, v němž se jednalo o posouzení formální vykonatelnosti exekučního
titulu, že k novým skutečnostem přihlédne odvolací soud v řízení ve věci výkonu
rozhodnutí nebo exekuce jen tehdy, byly-li v odvolacím řízení uplatněny (§ 212a
odst. 3, § 254 odst. 4 o. s. ř.).
Současně však nelze přehlédnout, že při posuzování materiální vykonatelnosti
exekučního titulu se řeší otázka, zda povinnost stanovená vykonávaným
rozhodnutím je stanovena takovým způsobem, že exekuce je reálně proveditelná.
Rozhodnutí proto musí vždy obsahovat přesnou individualizaci oprávněného a
povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, jakož i přesný rozsah a
obsah plnění. Rozhodnutí, které tyto náležitosti nemá, není rozhodnutím
vykonatelným a nemůže být podkladem pro výkon rozhodnutí (exekuci). Bude-li
soudní výkon rozhodnutí, jež tyto požadavky nesplňuje, přesto nesprávně
nařízen, musí být výkon v každém stadiu řízení i bez návrhu zastaven postupem
podle § 268 odst. 1 písm. a) a § 269 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. Ze
zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, Cpj
159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudní praxe také formulovala a vysvětlila závěr, že není-li možné dovodit z
rozhodnutí náležitosti materiální vykonatelnosti podle § 261a odst. 1 o. s. ř.
ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti či ke způsobu exekuce,
nelze takové rozhodnutí vykonat; soud návrh na nařízení jeho výkonu zamítne
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2004, pod číslem 183,
případně usnesení téhož soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2021/2007). S
ohledem na tyto závěry je třeba uzavřít, že odvolací soud byl oprávněn
materiální vykonatelnost exekučního titulu přezkoumat, i když ji povinný v
odvolání nezpochybnil.
Exekučním titulem v souzené věci je exekutorský zápis sepsaný JUDr. Janem
Grosamem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 6, dne 18. 11. 2003, EZ
174/2003, včetně jeho pokračování ze dne 25. 11. 2003, EZ 237/2003. Obsahuje
dohodu o závazku osoby povinné splnit pohledávku osobě oprávněné se svolením k
nařízení a provedení exekuce podle § 78 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb.
Podle § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb. exekučním titulem je
notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního
předpisu nebo exekutorský zápis podle § 78 písm. a).
Předmětem dohody obsažené v exekutorském zápisu jsou jednak závazky povinného
ze čtyř smluv o úvěru a jednak závazek ze smlouvy o vedení běžného účtu (viz
exekutorský zápis, část první, čl. první, odst. 1/ písm. a/, b/, c/, d/, e/).
Podle tohoto exekutorského zápisu části první, článku prvního – návrhu dohody o
splnění závazku (k níž oprávněná osoba přistoupila) - osoba povinná prohlašuje,
že s osobou oprávněnou uzavřela v článku prvním odstavci prvním uvedené čtyři
úvěrové smlouvy a smlouvu o vedení běžného úvěru.
Podle odstavce druhého osoba povinná prohlašuje, že ke dni 14. 11. 2003 dluží z
právních důvodů uvedených v předchozím odstavci oprávněné osobě následující
částky:
a) z titulu uvedeného pod písm. a) předchozího odstavce: 63 326,81 Kč, z
čehož tvoří 51 528,58 Kč jistina, 5 454,87 Kč úroky, 1 783,36 Kč dosud vyměřený
sankční úrok a 4 560,- Kč poplatky za vedení úvěrového účtu, přičemž uvedená
jistina je podle smlouvy úročena úrokovou sazbou 16 % p. a.,
b) z titulu uvedeného pod písm. b) předchozího odstavce 60 774,62 Kč,
c) z titulu uvedeného pod písm. c) předchozího odstavce 66 263,11 Kč,
d) z titulu uvedeného pod písm. d) předchozího odstavce 54 341,46 Kč,
přičemž u každé částky je uvedeno jako pod bodem a), z čeho se skládá.
e) Z titulu uvedeného pod bodem e) předchozího odstavce 2 205,82 Kč.
Dále osoba povinná navrhuje, aby osoba oprávněná souhlasila s tím, že
pohledávka z titulu uvedeného v odstavci 1) písm. a) prvního článku je splatná
k datu podpisu tohoto zápisu osobou povinnou. Dále osoba povinná navrhuje osobě
oprávněné, aby osoba oprávněná přestala osobě povinné ode dne sepsání tohoto
zápisu vyměřovat úroky z prodlení ze závazků osoby povinné uvedených v tomto
zápise.
Podle článku druhého odstavce prvního osoba povinná uznává své závazky vůči
osobě oprávněné dle článku prvního co do důvodu a výše.
Podle odstavce druhého se osoba povinná zavazuje zaplatit osobě oprávněné
celkovou dlužnou částku podle článku prvního odst. 2) písm. a) oprávněné osobě,
a to ve 23 měsíčních splátkách ve výši 3 137,- Kč, splatných vždy k 20. dni v
měsíci, přičemž poslední splátka je ve výši zůstatku do té doby neuhrazené
pohledávky. První splátka je splatná dne 20. 12. 2003 a poslední je splatná dne
20. 10. 2005. Jednotlivá splátka je složena z úroků ve výši 16 % p. a.
vyměřených od předchozí měsíční splátky z dosud nesplacené jistiny, z poměrné
části úroků z prodlení, poplatků za vedení účtu a úroků vyměřených do data
sepsání tohoto zápisu ve výši 513,- Kč a části dosud nesplacené jistiny. Dále
se osoba povinná zavazuje platit osobě oprávněné poplatky za vedení úvěrového
účtu, ve výši podle platného ceníku Komerční banky, a. s., která ke dni sepsání
tohoto zápisu činí 80,- Kč měsíčně.
Obdobným způsobem je stanoven předmět plnění a doba plnění u zbývajících smluv
o úvěru (odstavec druhý, písm. b/, c/ d/). Pokud jde o dlužnou částku ze
smlouvy o vedení běžného účtu, tu se povinný zavázal zaplatit nejpozději do 25.
11. 2003 (odstavec druhý písm. e/). Podle bodu 7) nezaplacením jedné částky
uvedené v odstavci 2), 3), 4), 5) a 6) tohoto článku se stávají splatnými
všechny ostatní dosud neuhrazené částky všech závazků osoby povinné podle
tohoto zápisu.
Dovolací soud předně dospěl k závěru, že i přes rozdílnou terminologii je z
exekutorského zápisu zřejmé, že „sankčním úrokem“ je míněn úrok z prodlení a
„úrokem“ (popř. běžným úrokem) úrok smluvní. Nesouhlasí proto se závěrem
odvolacího soudu, že úrok ve výši 16 % je úrokem z prodlení.
Dále má dovolací soud za to, že i když povinný uznal, kolik z každé úvěrové
smlouvy ke dni 14. 11. 2003 dlužil, může se zavázat zaplatit částku vyšší;
rozsah tohoto plnění však musí být stanoven. Z exekutorského zápisu vyplývá, že
pohledávku ve výši 63 326,81 Kč (článek první, odst. 2 písm. a/) se povinný
zavazuje zaplatit ve 23 měsíčních splátkách ve výši 3 137,- Kč (což je celkem
72 151 Kč), přičemž je ale zároveň uvedeno, že poslední splátka je ve výši
zůstatku do té doby neuhrazené pohledávky. Mělo-li se jednat o tzv. anuitní
splátky, v rámci nichž se mění poměr splácených úroků a jistiny, v důsledku
čehož se výše poslední splátky může lišit, měla být tato skutečnost v
exekutorském zápise vyjádřena. Stejně tak není zřejmé, z jakých dalších položek
se každá splátka skládá. Ačkoliv částka 63 326,81 Kč je mimo jiné tvořena
položkou 5 454,87 Kč představující (smluvní) úroky, tato položka již není
součástí splátky (ačkoliv to dovolatelka v dovolání tvrdí).
Pokud se dále povinný zavázal platit oprávněné poplatky za vedení úvěrového
účtu, pro tyto není doba plnění uvedena vůbec.
Stejné závěry je třeba učinit u ostatních pohledávek vycházejících z úvěrových
smluv, u nichž je rozsah plnění, k němuž se povinný zavázal, stanoven stejně.
Odvolací soud tudíž správně - byť z jiných důvodů - uzavřel, že exekuční titul
ohledně závazků povinného, vyplývajících ze čtyř smluv o úvěru a
specifikovaných v exekutorském zápisu, části první, čl. právním, odst. 1) písm.
a), b), c) a d) a násl., není po materiální stránce vykonatelný. Nejvyšší soud
proto dovolání proti jeho rozhodnutí v této části zamítl (§ 243b odst. 2 část
věty před středníkem o. s. ř.).
Nejvyšší soud však dospěl k jinému závěru, pokud se týká závazku ze smlouvy o
vedení běžného účtu (exekutorský zápis, část první, čl. první, odst. 1/ písm.
e/) ve výši 2 205,82 Kč, neboť ten je v exekučním titulu určen dostatečně
přesně a srozumitelně včetně předmětu i doby plnění (exekutorský zápis, část
první, čl. první, odst. 2/ písm. e/ a čl. druhý, odst. 6/). Protože oprávněná
navrhovala tento závazek k vymožení již jen do výše 205,82 Kč, bylo na místě
pro tuto částku exekuci nařídit. Odlišné právní posouzení, k němuž v
projednávané věci dospěl odvolací soud, tak správné není a dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž – v této části – uplatněn po právu.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v této části zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst.
3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhoduje nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.), případně bude o náhradě nákladů rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu