20 Cdo 2995/2019-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční
věci oprávněné N. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií
Peterkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí č 17/9, proti povinné
G. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 655/1, pro dlužné a běžné výživné,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017, o dovolání
povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2019, č. j. 51
Co 84/2018-178, t a k t o :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2019, č. j. 51 Co 84/2018-178,
se ruší a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, Obvodní soud pro
Prahu 5 zamítl návrh povinné ze dne 13. září 2017 na zastavení exekuce vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017, u soudního exekutora
Mgr. Pavla Endera, Exekutorský úřad Ostrava (dále jen „soudní exekutor“), pod
sp. zn. 162 EX 423/17 (výrok I.), stejně tak zamítl i návrh povinné ze dne 13.
září 2017 na odklad exekuce vedené u téhož soudu pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017,
u soudního exekutora pod sp. zn. 162 EX 423/17. Dospěl mimo jiné k závěru, že z
pohledu uplatnění ztráty výhody splátek exekučním návrhem není významné, zda v
době podání tohoto exekučního návrhu na dlužném výživném plněném ve splátkách
pod hrozbou ztráty výhody splátek dluh existoval či nikoliv, pokud byly splněné
zákonem dané podmínky pro zesplatnění celé pohledávky. Z doplněného exekučního
návrhu oprávněné je patrné, že se tímto, pokud jde o částku
2 900 Kč, domáhala vymožení nedoplatku podle výroku II. rozsudku Okresního
soudu v Opavě ze dne 13. července 2015, č. j. 14 P 51/2004-124, tj. že jím
uplatnila své právo na ztrátu výhody splátek vůči povinné, a to i přesto, že v
exekučním návrhu nesprávně vymezila období, za které je toto dlužné výživné
vymáháno.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. května 2018, č. j.
51 Co 84/2018-130, 50 Co 85/2018, ve výroku I. potvrdil usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, a ve výroku
II. zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. ledna 2018, č. j. 33
EXE 2933/2017-99, a současně zastavil řízení o částečném zastavení exekuce
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017, u soudního
exekutora pod sp. zn. 162 EX 423/17, a to v rozsahu exekučních příkazů ze dne
5. října 2017, č. j. 162 EX 423/17-162, a č. j. 162 EX 423/17-163, vydaných
soudním exekutorem.
Poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. prosince 2018, sp. zn. 20 Cdo
3782/2018, na základě dovolání povinné, kterým napadla usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 18. května 2018, č. j. 51 Co 84/2018-130, 50 Co 85/2018, v
rozsahu jeho výroku I., toto usnesení v dovoláním napadené části zrušil,
rozhodl Městský soud v Praze svým usnesení ze dne 5. dubna 2019, č. j. 51 Co
84/2018-178, tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna
2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, se mění tak, že exekuce se částečně zastavuje
pro dluh na výživném 2 900 Kč za období od 1. srpna 2017 do 31. ledna 2018,
který je v pověření k provedení exekuce Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15.
srpna 2015, č. j. 33 EXE 1933/2017-46, nesprávně uveden jako dluh za období od
1. září 2016 do 31. července 2017 (výrok I.), ve výroku I. se usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87,
ohledně návrhu povinné ze dne 13. září 2017 na zastavení exekuce zcela
potvrzuje (výrok II.) a žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o zastavení exekuce před soudem I. stupně, odvolacím a dovolacím
soudem (výrok III.). Městský soud v Praze v tomto svém novém rozhodnutí dospěl
mimo jiné k závěru, že dluh ve výši 2 900 Kč je v pověření k provedení exekuce
vydaném Obvodním soudem pro Prahu 5 ze dne 15. srpna 2015, č. j. 33 EXE
1933/2017-46, nesprávně identifikován obdobím od 1. září 2016 do 31. července
2017, místo obdobím od 1. srpna 2017 do 31. ledna 2018. S odkazem na judikaturu
dovolacího soudu rovněž uvedl, že k uplatnění ztráty výhody splátek může dojít
i podáním exekučního návrhu. Návrh oprávněné na nařízení exekuce ze dne 14.
července 2017 (doplněný dne 3. srpna 2017) však za úkon oprávněné vedoucí k
zesplatnění exekvovaného dluhu považovat nelze a to již proto, že oprávněná
chybně považuje dluh za zesplatněný pouhým prodlením povinné již od prosince
2016. Vzhledem k tomu, že oprávněná svým exekučním návrhem nevyvolala splatnost
dluhu na výživném ve výši 2 900 Kč, nelze pro tento dluhu nařídit exekuce a
pokud se tak nesprávně stalo, je na místě exekuci zastavit.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Namítá, že (nejen)
odvolací soud se doposud vůbec nezabýval řešením otázky, která dovolatelkou
byla opakovaně vznášena, zda může být exekuce nařízena a vedena výlučně pro
běžné výživné, jestliže v době návrhu na nařízení exekuce zde neexistoval dluh
na výživném. Dovolatelka má za to, že předpokladem pro nařízení a vedení
exekuce pro běžné výživné je existence splatného dluhu na výživném ke dni
podání exekučního návrhu, tj. existence dlužného výživného. Odvolací soud tedy
postupoval nesprávně, pokud za situace, kdy zjistil, že ke dni podání
exekučního návrhu zde neexistovala splatná pohledávka oprávněné za povinnou na
výživném, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, kterým byl návrh na zastavení
exekuce ve vztahu k běžnému výživnému zamítnut. V této souvislosti vznáší další
otázku, a to, zda má soud povinnost vypořádat se se všemi právně relevantními
námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a vyjádřit
jejich posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí. V této
souvislosti odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, ve vztahu k exekučnímu
řízení zejména na usnesení ze dne 17. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018,
z níž vyplývá, že soud tuto povinnost má. S ohledem na výše uvedené navrhuje,
aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2019, č. j.
51 Co 84/2018-178, změnil tak, exekuce nařízená na základě pověření Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 15. srpna 2017, č. j. 33 EXE 1933/2017-46, prováděná
soudním exekutorem pod sp. zn. 162 EX 423/17, se v celém rozsahu zastavuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při
řešení otázky, zda má soud povinnost vypořádat se se všemi právně relevantními
námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a vyjádřit
jejich posouzení přesvědčivým způsobem v odůvodnění rozhodnutí, se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, Nejvyšší soud napadené
usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243 odst. 1 věta první o. s. ř.) se závěrem, že dovolání je opodstatněné.
Jak správně dovozuje povinná, soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu má povinnost se vypořádat se všemi právně relevantními
námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení a vyjádřit se k nim
přesvědčivým způsobem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005,
sp. zn. 22 Cdo 943/2005, jehož závěry se sice týkají nalézacího řízení, jsou
ovšem plně použitelné i pro řízení exekuční, viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018).
Jestliže tedy povinná opětovně vznesla i v uplatněném odvolání proti usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87,
námitku, že předmětnou exekuci nelze vést (jen) pro běžné výživné, není-li v
okamžiku podání exekučního návrhu dána existence dluhu na výživném, je nutné v
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se zejména s touto námitkou vypořádat.
Pokud tak odvolací soud neučinil, nejen že postupoval v rozporu se shora
citovanou judikaturou dovolacího soudu a jeho rozhodnutí tak spočívá na
nesprávném (neúplném) právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nadto
je zatíženo vadou, která má (může mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. V novém rozhodnutí ve věci je proto nezbytné, aby se odvolací soud
opětovně zabýval všemi relevantními námitkami povinné obsaženými v odvolání
proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE
1933/2017-87, a s těmito se i řádně vypořádal.
Se zřetelem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení
odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení bez jednání (viz § 243a odst.
1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. ruší (aniž by
se zabýval další námitkou dovolatelky) a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu