20 Cdo 3008/2025-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné České republiky – Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, identifikační číslo osoby 00025429, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, Ústí nad Labem, proti povinnému P. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupenému JUDr. Lukášem Hajžinem, advokátem se sídlem v České Lípě, Vachkova 3083, pro 400 000 Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 40 EXE 1557/2024, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 8. 2025, č. j. 35 Co 146/2025-86, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 13. 11. 2024, č. j. 40 EXE 1557/2024-57, kterým Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Exekuce byla nařízena k vymožení celkem 400 000 Kč přiznaných oprávněné proti povinnému rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 4. 2023, č. j. 98 T 8/2022-2460, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, č. j. 7 To 52/2023-2630; jedná se o nároky obětí trestného činu spáchaného povinným, které v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci v částce 400 000 Kč přešly na stát ve smyslu § 33 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) Odvolací soud uvedl, že vadou exekučního titulu, která by měla vliv na jeho materiální vykonatelnost, není absence pariční lhůty, neboť v souladu s § 40 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, neobsahuje-li exekuční titul určení lhůty ke splnění povinnosti, má se za to, že povinnost uloženou exekučním titulem je třeba splnit do 3 dnů.
2. Odvolací soud dále uzavřel, že důvodem pro zastavení exekuce není skutečnost, že proti exekučnímu titulu byl podán mimořádný opravný prostředek, a tvrzení povinného, že exekuční titul považuje za nesprávný, a proto jej napadl ústavní stížností. Důvod pro zastavení exekuce nezakládá ani absence výzvy k „dobrovolnému“ splnění povinnosti stanovené exekučním titulem. Rovněž skutečnost, že exekuce může po vydání exekučního příkazu postihnout spoluvlastnický podíl povinného na nemovitosti užívané k bydlení nezletilým dítětem povinného, nelze podřadit pod některý zákonem předpokládaný důvod zastavení exekuce.
3. Povinný v dovolání namítá, že odvolací soud posoudil jeho situaci nesprávně a formalisticky. Domnívá se, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti v exekučním řízení nebo je opomněl. Odvolací soud měl zohlednit situaci povinného, kdy se jedná o osobu bez právního vzdělání, nacházející se v rozhodném období pro nařízení exekuce ve výkonu trestu odnětí svobody, tj. v situaci, kdy přístup k relevantním informacím a s tím spojeným uloženým právům a povinnostem v rámci exekučního řízení je podstatným způsobem omezen – proto je relevantní argument, že exekučnímu návrhu nepředcházela výzva k plnění. Dovolatel neměl možnost jednání a uzavření případné dohody o splátkovém kalendáři či o jiném alternativním postupu. Oprávněnou a následně soudním exekutorem realizovaný postup je proto v rozporu s dobrými mravy.
4. Podle dovolatele měl soud prvního stupně „vyčkat s pravomocným skončením řízení o návrhu povinného na odklad výkonu exekuce“, aby povinný mohl reagovat na argumentaci soudů případně uváděnou v předchozích řízeních. Měla být rovněž zohledněna skutečnost, že v rozhodném období se povinný nacházel v důsledku napadení ze strany třetí osoby v situaci, která mu neumožňovala samotnému činit aktivní řádné kroky ve vztahu k uloženým povinnostem. Za stěžejní argument považuje dovolatel skutečnost, že v rozhodném období pro nařízení exekuce dovolatel vedl řízení o mimořádných opravných prostředcích vůči exekučnímu titulu. Domnívá se, že pro návrh na odklad exekuce a navazující návrh na zastavení exekuce mělo dojít k přerušení exekučního řízení.
5. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil je odvolacímu soudu k novému projednání.
6. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a jeho odůvodněním, kdy povinný v dovolání neuvádí žádné nové právní argumenty. Navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto, případně zamítnuto.
7. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
8. Judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v tom směru, že napadení exekučního titulu prostřednictvím některého z mimořádných opravných prostředků není pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), a tedy ani pro samotné jeho (její) provedení, významné, neboť podání mimořádného opravného prostředku nemá samo o sobě vliv na právní moc ani vykonatelnost napadeného rozhodnutí (§ 235c a § 243 o. s. ř.). V řízení o zastavení exekuce má význam zrušení exekučního titulu v řízení o některém z mimořádných opravných prostředků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2062/2009, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1882/2013, či ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4012/2018).
9. Důvodem k zastavení exekuce není ani absence výzvy oprávněného k plnění před podáním exekučního návrhu. Jedním ze zákonných předpokladů pro nařízení exekuce je existence pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, jež předpokládá řádné a účinné doručení exekučního titulu povinnému – tím je zajištěno též seznámení (budoucího) povinného s povinností, která je mu exekučním titulem uložena. Je následně zcela na povinném, aby se o splnění soudem uložené povinnosti sám aktivně zasadil (k tomu viz např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1532/2018). Důvodem pro zastavení exekuce může být specifické jednání oprávněného, které je zneužitím práva a spočívá v podání šikanózního exekučního návrhu, tj. návrhu, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění, ale má sloužit jako postih povinného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3599/2017, ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3405/2018, ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1532/2018, ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2245/2020, ze dne 6. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 925/2021, ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2179/2021, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14), přičemž se může jednat např. o situaci, kdy je povinný objektivně připraven dobrovolně plnit, avšak oprávněný tomu prokazatelně brání neposkytnutím součinnosti, nebo nedodržení povinným žádané a z hlediska již existujícího prodlení akceptovatelné lhůty k plnění. O takovou situaci se však v projednávané věci zjevně nejedná a povinný pouze zcela obecně zmiňuje, že nemohl činit „aktivní řádné kroky“ k plnění povinností, aniž by je však jakkoliv konkretizoval nebo snad tyto „aktivní kroky“ činil po odpadnutí tvrzené překážky spočívající ve zdravotní indispozici.
10. Namítá-li povinný, že soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce dříve, než došlo k pravomocnému rozhodnutí o odkladu exekuce, a povinný tak nemohl v řízení o zastavení exekuce reagovat na argumentaci soudů uváděnou v řízení o odkladu exekuce, není tato otázka pro zastavení exekuce z podstaty věci relevantní (předmět obou řízení je odlišný); ostatně v projednávané věci byl návrh povinného na odklad exekuce pravomocně zamítnut před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání povinného v řízení o zastavení exekuce.
11. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2026
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu