20 Cdo 3171/2025-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného K. K., zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, proti povinnému Z. L., zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze, Petržílkova 2707/38, pro 3 820 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 207 EXE 6467/2024, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, č. j. 17 Co 201/2025-182, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 31. 1. 2025, č. j. 207 EXE 6467/2024-136, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I) a rozhodl o povinnosti povinného zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení 72 240 Kč (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesení okresního soudu potvrdil ve výroku I, změnil jej však výrok II o nákladech řízení tak, že
se o náhradě nákladů řízení nerozhoduje. Na základě důkazů provedených okresním soudem a důkazů, jež provedl sám, odvolací soud uzavřel, že podle smlouvy o půjčce ze dne 31. 10. 2012 si její strany sjednaly, že téhož dne oprávněný jako věřitel přenechal povinnému a R. M., jako dlužníkům částku 4 000 000 Kč v hotovosti s tím, že oba dlužníci jednak podpisem smlouvy potvrzují přijetí částky a jednak se zavazují ji vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 3 % jednorázově a také v hotovosti dne 30. 11. 2020.
3. Tento závěr vyplynul i z rozsudků Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 9. 2021, č. j. 5 C 70/2021-61, a Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 27 Co 288/2021-106, podle nichž přenechání peněz bylo stvrzeno jak příjmovým pokladním dokladem ze dne 2. 11. 2012, tak následným faktickým jednáním obou žalovaných. Ačkoliv půjčku měli vrátit dne 30. 11. 2020, povinný uhradil v průběhu roku 2016 pouze částku 300 000 Kč.
4. Odvolací soud z obsahu spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 5 C 70/2021 současně zjistil, že povinný byl před nalézacím soudem zastoupen advokátem, který spolu s povinným jako žalovaným aktivně vykonávali svá práva a povinnosti. Povinný vznášel námitku, že splatnost půjčky ještě nenastala, dále námitku promlčení a námitku započtení, rovněž namítal, že smlouva o půjčce tak, jak je tvrzena žalobcem, nevznikla. V nalézacím řízení tak nedošlo ke zjevné nespravedlnosti, nebyl zjištěn rozpor s principy právního státu.
5. V této situace není podle odvolacího soudu důvod pro výjimečné přezkoumání věcné správnosti exekučního titulu, jak již předtím uzavřel okresní soud.
6. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jako dosud v rozhodovací praxi soudů nejednotně řešenou, považuje otázku, zda a za jakých okolností může exekuční soud přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jehož obsahem je jinak vázán a je povinen z něj vycházet. Podle jeho názoru se odvolací soud odchýlil při řešení této otázky od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019, zmínil rovněž rozhodovací praxi Ústavního soudu a odkázal na nález ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I ÚS 871/11, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II ÚS 3194/18, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II ÚS 2230/16, ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II ÚS 2357/16 a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I ÚS 2456/16.
7. Povinný uvedl, že je právním laikem, že po celou dobu nalézacího řízení i vykonávacího řízení jednal s důvěrou ve svého právního zástupce, jenž ovšem zastupuje i osobu, která je druhým povinným v souvisejícím řízení. Povinný setrvává na názoru, že pohledávka přiznaná exekučním titulem nikdy nevznikla. Tvrdí, že skutečně uzavřeli společně s R. M. v roli dlužníků s oprávněným dne 31. 10. 2012 smlouvu o půjčce, na základě níž měl oprávněný povinnému a R. M. půjčit 4 000 000 Kč a dne 30. 11. 2012 rovněž částku 4 000 000 Kč, povinný však nikdy žádné finanční prostředky neobdržel a jejich převzetí nepotvrdil.
8. Povinný – přesvědčen, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam – navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Oprávněný ve vyjádření k dovolání popsal skutkové okolnosti případu, uvedl, že povinným předložená právní otázka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť byla dovolacím soudem opakovaně vyřešena a rozhodovací praxe je ustálena, přičemž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 20 Cdo 398/2023. Za nedůvodnou považoval námitku povinného, podle níž se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019, které se vztahuje k poskytnutí plnění před vydáním exekučního titulu. Oprávněný rovněž nepovažuje dovolání ani za důvodné s tím, že v nalézacím řízení byla existence smlouvy o půjčce řádně přezkoumána, přičemž povinný i R. M. odmítli plnění nikoli s argumentací, že uplatněná částka nebyla poskytnuta, ale proto, že výzva k zaplacení půjčené částky byla učiněna předčasně. Podle oprávněného povinný vznáší námitky účelově ve snaze vyhnout se povinnosti vrátit půjčené peníze.
10. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 11 V otázce věcného přezkumu exekučního titulu je judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v názoru, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. z řady rozhodnutí například usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, a ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva, a není ani řízením přezkumným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 20 Cdo 1066/2024, nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
12. Judikatura Ústavního soudu (na kterou odkazuje i dovolatel) včetně judikatury Nejvyššího soudu připustila, že ve zcela výjimečných případech, v nichž jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného rozhodnutí, v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu, přísluší obecným soudům zabývat se v exekučním řízení zásadními vadami exekučního titulu a výkon rozhodnutí zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. např. nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II ÚS 3184/18, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 20 Cdo 1066/2024).
13. Odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, dospěl-li k závěru, že v dané věci proběhlo řádné nalézací řízení (u soudu prvního stupně i soudu odvolacího), v němž se povinný (zastoupený advokátem) aktivně zapojoval do řízení, uplatňoval námitky, přičemž i jako právní laik si musel být vědom, zda nějaké peníze od oprávněného obdržel, popř. zda je převzal jen R. M. a z jakého důvodu. Jenom skutečnost, že se povinný v nalézacím řízení podle jeho názoru nedostatečně bránil, nemůže vést k závěru, že exekuční titul trpí takovou vadou, pro kterou je třeba exekuční řízení zastavit. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019, jež se skutkově neshoduje s projednávanou věcí.
14. Dovolací soud tedy konstatuje, že nyní řešená věc žádné mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi vyplývajícími ze shora označené judikatury Ústavního či Nejvyššího soudu nevykazuje. Postupoval proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání povinného odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti / exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu