20 Cdo 3326/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční
věci oprávněné C. F. G. s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinným 1) J. P.,
2) M. P., bytem tamtéž, zastoupeným advokátem, pro 2.200.000,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 25 Nc 8978/2006, o dovolání
povinných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2006,
č. j. 21 Co 518/2006-28, takto:
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 7. 8.
2006, č. j. 25 Nc 8978/2006-8, kterým okresní soud nařídil podle notářského
zápisu ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. NZ 121/2006, N 130/2006, sepsaného notářkou
JUDr. R. K., k uspokojení pohledávky 2.200.000,- Kč a pro náklady exekuce na
majetek povinných exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. A. D., soudního
exekutora. Odvolací soud měl předpoklady pro nařízení exekuce (§ 44 odst. 2
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční
řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č.
120/2001 Sb.“) za splněny, zejména uzavřel, že při rozhodování o nařízení
exekuce soud nezkoumá platnost hmotně právního úkonu, který je podkladem
notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinní dovoláním, v němž namítají, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „o.s.ř.“). Prosazují, že notářský zápis nemůže být „platným
exekučním titulem,“ byť po formální stránce splňuje veškeré náležitosti, neboť
dohoda v zápise popsaná je s ohledem na to, že povinní si od oprávněné žádné
finanční prostředky nepůjčili a nic jí nedluží, v přímém rozporu se
skutečností. Dovolatelé, popisuje okolnosti předcházející sepisu notářského
zápisu, namítají, že hmotněprávní úkon popsaný v notářském zápise je ve smyslu
ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, absolutně neplatný, neboť jej učinili na základě bezprávné
výhružky ze strany jednatele oprávněné a dalších osob, a „absolutně neplatnou“
je proto i dohoda o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti. V tomto
smyslu formulují otázku, jíž přisuzují zásadní právní význam. Odvolacímu soudu
ještě vytýkají, že pokud nezohlednil jejich odvolací námitky v tomto směru,
upřel jim právo na spravedlivý soudní proces. Poukazují také na to, že se vůči
protiprávnímu jednání oprávněné brání podáním vícero žalob a návrhů na vydání
předběžných opatření. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů
zrušil a věci vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání oprávněná vyjádřila názor, že nařízená exekuce je v
souladu s právním řádem, neboť se opírá o rozhodnutí, které je vykonatelné po
stránce materiální a formální. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení
jako věcně správné potvrdil a povinné zavázal k náhradě nákladů řízení
spojených s právním zastoupením.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č.
120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a
odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je
vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější,
odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost
dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji
spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Tímto důvodem je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho
intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní
význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Ačkoli povinní považují napadené rozhodnutí za zásadně právně významné,
hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze.
Otázku, kterou dovolatelé označují za zásadně právně významnou, odvolací soud
vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která dovodila, že ve fázi
nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) soud nezkoumá, zda hmotněprávní úkon, jenž
je podkladem pro notářský zápis sepsaný podle § 71a a násl. zákona č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů,
který je exekučním titulem (srov. § 40 odst. 1 písm. d/ zákona č. 120/2001
Sb.), je či není platný (takový úkon ostatně ani nemusí být součástí notářského
zápisu). Mají-li povinní zato, že oprávněná nemá na vymáhané plnění podle
hmotného práva nárok, mohou tuto okolnost uplatnit návrhem na zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura 1/2001 pod č. 15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp.
zn. 20 Cdo 977/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 20
Cdo 1559/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo
1232/2004).
Z uvedeného současně vyplývá nedůvodnost námitky povinných, že jim bylo upřeno
právo „hájit se před spravedlivým a nezávislým soudem,“ jež ostatně představuje
námitku zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., k nimž dovolací soud
přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá,
o.s.ř.).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/
o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Pavel Krbek, v.
r.
předseda
senátu