20 Cdo 3354/2023-803
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného P. Š., zastoupeného Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, proti povinné R. Z., zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, pro 1 220 000 Kč s příslušenstvím a pro smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 5332/2020, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2023, č. j. 18 Co 55/2023-760, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
1) Ve shora označené věci Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 12. 2022, č. j. 206 EXE 5332/2020-717, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2023, č. j. 206 EXE 5332/2020-741(dále též „napadené usnesení“), zastavil exekuci vedenou soudní exekutorkou JUDr. Janou Tvrdkovou, Exekutorský úřad Praha 4 (dále „exekutorka“), na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2020, č. j. 206 EXE 5332/2020-41 (výrokem
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrokem II.) a nákladech exekuce (výrokem III.). 2) Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pohledávka oprávněného je vymáhána podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného dne 31. 1. 2019 pod sp. zn. NZ 108/2019, N 104/2019, jménem notářky se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem JUDr. Vladimíry Ostrožlíkové (dále „notářka“) notářským kandidátem Mgr. Tomášem Ostrožlíkem (dále „notářský zápis“ nebo „exekuční titul“), přičemž notářským zápisem se povinná v souladu s ustanovením § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „notářský řád“), zavázala zaplatit na základě smlouvy účastníků o zápůjčce ze dne 31.
1. 2019 (dále rovněž „smlouva o zápůjčce“) dluh ve výši 1 220 000 Kč, měla-li povinná část zápůjčky převzít v hotovosti před podpisem exekučního titulu a zbylou část (1 000 000 Kč) bezhotovostně obdržet nejpozději do tří dnů od sepisu exekučního titulu (část „Za prvé“ notářského zápisu). 3) K námitkám povinné soud prvního stupně citoval § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), a zdůraznil, že účastníci uzavřeli reálnou smlouvu, tj. hmotněprávní vztah vznikl až okamžikem plnění.
Z exekučního titulu nezjistil, že by byla sjednána odkládací podmínka ve smyslu § 71b odst. 3 notářského řádu, avšak za situace, kdy smlouvou o zápůjčce byly reálně finanční prostředky poskytnuty až po sepisu notářského zápisu, bylo třeba přímo v exekučním titulu formulovat podmínku, na jejíž splnění je povinnost dlužníka vázána. Tomu posuzovaný exekuční titul nevyhověl, neměl-li ke dni jeho vzniku oprávněný vyjma částky 220 000 Kč „nárok na vrácení půjčky včetně smluvních pokut, neboť jeho nárok vznikl až po sepisu exekučního titulu, a to skutečným převodem na specifikované účty“.
Materiální nevykonatelnost notářského zápisu je důvodem k zastavení exekuce. 4) Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. 6. 2023, č. j. 18 Co 55/2023-760, k odvolání oprávněného usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že návrh povinné na zastavení exekuce „pro zaplacení částky 220 000 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení z této částky ode dne 1. 4. 2019 do zaplacení“ zamítl, ve zbylém rozsahu výrok I. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů exekuce a o nákladech řízení.
Konstatoval, že se oprávněný ve smlouvě o zápůjčce zavázal poskytnout povinné finanční prostředky ve dvou částkách, a to 220 000 Kč před podpisem notářského zápisu a 1 000 000 Kč nejpozději do tří dnů od sepisu notářského zápisu bezhotovostně na zápisem určený účet. Převzetí částky 220 000 Kč povinná podpisem exekučního titulu potvrdila, zatímco částka „1 000 000 Kč jí před jeho podpisem poskytnuta nebyla“, což je prokázáno „nejen exekučním titulem, ale i výpisy z účtů“. S ohledem na právní úpravu (§ 43 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“) měl oprávněný povinnost prokázat splnění vzájemné povinnosti, jestliže dohoda účastníků v notářském zápisu obsahovala ujednání, „podle kterého se dlužník zavazuje splnit pohledávku a jiné nároky věřitele vyplývající ze závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o budoucí smlouvě o půjčce“, plnil-li věřitel po sepisu notářského zápisu a je-li „podle dohody účastníků skutečností, na níž se budoucí pohledávka zakládá“. Odvolací soud uzavřel, že v daném případě jde o podmínku odkládací ve smyslu § 548 o.
z. (s odkazem dále na § 71b odst. 2 notářského řádu), jejíž splnění je nutno prokázat způsobem uvedeným v § 46 ex. řádu, což oprávněný neučinil; k prokázání poskytnutí zápůjčky „skutečně v plné výši“ nepředložil listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, „z níž by bylo patrné, že byla splněna podmínka, nebo že oprávněný splnil vzájemnou povinnost“. 5) V souvislosti s předchozím závěrem odvolací soud k průběhu dokazování poznamenal, že oprávněný část zápůjčky ve výši 1 000 000 Kč prokazoval výpisem ze svého bankovního účtu u České spořitelny, a.
s., ze dne 31. 1. 2019, notářským zápisem sepsaným notářkou dne 24. 3. 2020, sp. zn. NZ 189/2020, N 293/2020, v němž notářka toliko osvědčila skutečnosti uvedené v bankovním výpisu, a potvrzením České spořitelny, a. s., že povinné byla na její účet uvedená platba dne 31. 1. 2019 připsána. Tyto listiny - jak odvolací soud zdůraznil - nemohou obstát ve smyslu § 43 odst. 2 ex. řádu, a to ani v případě formy notářského zápisu (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3609/2018, či ze dne 5.
listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3028/2019, uveřejněném pod číslem 44/2020 Sb. rozh. obč. - dále „R 44/2020“), nelze-li splnění vzájemné povinnosti oprávněného prokazovat notářským zápisem osvědčujícím prohlášení samotného oprávněného, že tuto povinnost splnil; takové prohlášení by musel učinit povinný (jak je zřejmé z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2005, sp. zn. 20 Cdo 1887/2004). Neobstojí ani námitka oprávněného, že zaplacení zbývající částky účastníci považovali za nesporné (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 837/2022). Z tohoto důvodu odvolací soud přistoupil ke změně napadeného usnesení soudu prvního stupně (viz shora) a zároveň výrok soudu prvního stupně o zastavení exekuce ve zbývajícím rozsahu potvrdil se zřetelem k ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále „o. s. ř.“).
6) Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jímž napadl „odvolací rozhodnutí v celém rozsahu“. Přípustnost dovolání vymezil s odkazem na § 237 o. s. ř. tak, že napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, „při jejímž řešení se odvolací soud (také soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“. 7) Dovolatel vylíčil průběh řízení před soudy obou stupňů a následně rekapituloval, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „když právní názory“ vyjádřené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 11.
února 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněném pod číslem 55/2015 Sb. rozh. obč., v usnesení ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3609/2018, v již označeném R 44/2020 a v usnesení pod sp. zn. 20 Cdo 1887/2004 „interpretoval a aplikoval nesprávně“. Všechna zmíněná judikatorní rozhodnutí totiž řeší situaci, kdy je v notářském zápisu coby exekučním titulu uvedeno prohlášení povinného o existenci jeho závazku v den, kdy povinnému nebyly finanční prostředky poskytnuty a kdy navazovala „dohoda účastníků o tom, že povinný svoluje k přímé vykonatelnosti podle tohoto titulu“.
V posuzované věci je situace odlišná, neboť odkládací podmínka, byť byla v exekučním titulu uvedena, zůstala nevyužita. Využita být ani nemohla s ohledem na postup dovolatele a „dohodu s povinnou, že peníze budou zaplaceny na její účet obratem“. Rovněž částka (zápůjčka) ve výši 1 000 000 Kč totiž byla připsána na účet povinné dne 31. 1. 2019, kdy byl sepsán notářský zápis. Smlouva o zápůjčce proto i v této části vyvolala právní následky, vztahovala se v den sepisu exekučního titulu k existující, nikoli tedy k budoucí pohledávce.
Za tohoto stavu nebylo nutné prokazovat splnění vzájemné povinnosti postupem podle § 43 ex. řádu, neboť vzájemná povinnost v den sepisu notářského zápisu oprávněným byla splněna. 8) Dovolatel rovněž nesouhlasil s tím, jak odvolací soud hodnotil notářský zápis ze dne 24. 3. 2020, jímž notářka osvědčila, že oprávněný převedl na účet povinné částku 1 000 000 Kč označenou poznámkou „Zápůjčka Z. do 31. 3. 2019“, a to prostřednictvím monitoru počítače oprávněného poté, co se „před ní osobně“ přihlásil do internetové aplikace GEORGE; tím mohla osvědčit splnění vzájemné povinnosti oprávněného, jestliže uvedený požadavek nemusí být za každých okolností stvrzen výhradně povinným jako dlužníkem (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3028/2019). Je důležité vycházet z účelu, který zákonodárce přijetím § 43 ex. řádu sledoval, zároveň aby platilo znění § 568 odst. 1 o. z. i pro posuzovanou věc, kdy oprávněný předloženou veřejnou listinou prokázal, že doplatek zápůjčky byl povinné poskytnut 54 minut po sepisu exekučního titulu. Odvolací soud se v tomto ohledu dopustil přepjatého formalismu a výsledek jeho rozhodnutí není slučitelný s obecnou představou spravedlnosti, jak požaduje Ústavní soud pod I.
ÚS 2219/12.
Jestliže se dovolatel ohledně tohoto předpokladu přípustnosti mýlí, měla by být dovolacím soudem vyřešená právní otázka týkající se výkladu prokázání splnění podmínky či vzájemné povinnosti podle § 43 ex. řádu posouzena jinak, zde ve prospěch průkaznosti splnění vzájemné povinnosti „věrohodným způsobem za pomoci internetové aplikace, do které má přístup oprávněný“. Ačkoli výpis z bankovního účtu nemá sám o sobě charakter veřejné listiny ve smyslu § 43 ex. řádu ani listiny soukromé (není-li podepsán), ve spojení s osvědčujícím úkonem notářky lze skutečnost bankovní operace „verifikovat“.
Dovolatel nadto nebyl odvolacím soudem poučen a vyzván podle § 254 odst. 3 o. s. ř. k předložení kvalifikované listiny, čímž odvolací soud řízení zatížil vadou. 9) K dovolání se vyjádřila povinná tak, že notářský zápis podle § 71b notářského řádu obsahoval výslovně formulovanou odkládací podmínku, na jejíž splnění byl vznik přímo vykonatelné povinnosti vázán. Závazek povinné vrátit 1 000 000 Kč v okamžiku dohody účastníků a sepisu notářského zápisu neexistoval (nevznikl), a povinná proto bez výslovně ujednané podmínky k přímé vykonatelnosti svolit ani nemohla.
Za tohoto stavu (neuvedené podmínky) nešlo o případ, na který by pamatovalo ustanovení § 43 ex. řádu, tj. o podmínku, kterou by bylo třeba kvalifikovaně prokazovat. Zásadní procesní vadu formulace exekučního titulu nelze překlenout následně zhojeným stavem podle hmotného práva, takže i kdyby dovolatel poskytnutí částky 1 000 000 Kč prokázal, vadu nevykonatelnosti exekučního titulu by tím ex tunc neodstranil. 10) Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30.
9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále opět „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1, odst. 2 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 11) Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. 12) Ve zkoumané věci dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání řádně nevymezil, protože formuloval alternativně dvě kritéria přípustnosti, a to hledisko odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení rozhodné právní otázky a hledisko jiného posouzení již dovolacím soudem vyřešené právní otázky.
Dovolatel tím předkládá soudu dvě současně zvolená (nikoli eventuálním způsobem řazená) zákonná kritéria přípustnosti dovolání, která se však z povahy věci navzájem vylučují, přičemž ani z celého textu dovolání oprávněné není zcela zřejmé, k jaké volbě předpokladu přípustnosti se dovolatel přiklonil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). 13) S nevystiženým předpokladem přípustnosti dovolání souvisí zjevná neujasněnost dovolatele ohledně ohlášení rozhodné právní otázky. V části 4 dovolání oprávněný polemizoval s usnesením soudu prvního stupně, totéž činil v části 5 ve vztahu k napadenému rozhodnutí, avšak otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené usnesení odvolacího soudu závisí, jednoznačně nevyjádřil a sám v dovolání konstatoval, že ve svém odvolání proti napadenému usnesení odvolacímu soudu „vytkl neúplné zjištění skutkového stavu věci“.
Na tomtéž argumentačním základu jsou oprávněným (se zřetelem k průběhu předcházejícího řízení konzistentně) konstruovány i dovolací námitky, z nichž ta nejpodstatnější spočívá v nesouhlasu dovolatele, že „zápůjčka (celá) reálně poskytnuta nebyla“. Prostřednictvím nich, jakož i kritiky řízení a dokazování před odvolacím soudem (např. pro údajný nedostatek poučení dovolatele podle § 254 odst. 3 o. s. ř. nebo ve vztahu k hodnocení obsahu notářského zápisu notářky JUDr. Vladimíry Ostrožlíkové ze dne 24.
3. 2020, sp. zn. NZ 289/2020, N 293/2020, majícího osvědčovat platbu 1 000 000 Kč) splnění uvedené náležitosti dovolání dosáhnout nelze, což se shodně projevuje i v případě tvrzení oprávněného, že judikatura dovolacího soudu, o kterou se opíral odvolací soud, je nepřiléhavá. 14) Pro označené nedostatky dovolání zásadně platí, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby do obsahu dovolání „aktivně“ vstupoval vlastním výběrem předpokladu přípustnosti dovolání a formulací rozhodných právních otázek či v dovolání chybějící náležitosti jakkoli dotvářel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
srpna 2022, sp. zn.
20 Cdo 1700/2022, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2022, sp. zn. 20 Cdo 2785/2022), neboť by těmito ingerencemi porušil princip rovnosti účastníků řízení a zásadu dispoziční (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 2982/2021). Jestliže procesní předpis (o. s. ř.) vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních předpokladů dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí důsledně posuzuje, nemůže se dopustit přepjatého formalismu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11.
února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 15) Nejvyšší soud zároveň nemá za to, že by odvolací soud (resp. soud prvního stupně) provedené důkazy hodnotil svévolně či v extrémním rozporu s dosaženým skutkovým stavem věci (ve smyslu nerespektování ústavně zaručených práv). Dovolatel ostatně nijak nezpochybnil skutečnost, že vymáhaná pohledávka ve výši 1 000 000 Kč měla být povinnému předána až po sepsání posuzovaného notářského zápisu (do tří dnů).
Není přitom podstatné, kdy přesně po sepisu exekučního titulu k tomu došlo (případ by se tím nestal nijak výjimečným), protože svolení povinného k vykonatelnosti uvedeného dluhu se mohlo týkat pouze existujícího závazku. K budoucí smlouvě o zápůjčce nebylo prokázáno splnění podmínky podle § 43 ex. řádu, aniž by dovolatel krom kritiky postupu odvolacího soudu či hodnocení důkazů odvolacím soudem vylíčil důvody pro překonání závěru plynoucího např. z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11.
února 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, uveřejněného pod číslem 55/2015 Sb. rozh. obč., je-li současně zřejmé, že odvolací soud se označenou judikaturou řídil. Jestliže dovolatel svými námitkami směřoval k označení vad řízení (např. v podobě nedostatku procesního poučení), nelze k této námitce ve shodě s § 242 odst. 3 větou druhou o. s. ř. u nepřípustného dovolání přihlédnout. 16) V rozsahu napadené části výroku usnesení odvolacího soudu co do vymáhané pohledávky oprávněného ve výši 220 000 Kč s příslušenstvím, ohledně níž byl návrh povinného na zastavení exekuce zamítnut, dovolatel k dovolání není subjektivně legitimován ve smyslu § 218 písm. b) o.
s. ř., takže (rovněž) z tohoto důvodu je dovolání nepřípustné (viz dále § 243c odst. 3 věta první o. s. ř.). 17) Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18) O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.