20 Cdo 3513/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného V. R., zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti povinné Ing. E. M., zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41/39, pro 16.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 7000/2003, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 16 Co 103/2010 - 133, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Plajnera, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23.
Obvodní soud pro Prahu 10 výrokem I. usnesení ze dne 9. 12. 2009, č. j. 19 Nc 7000/2003 - 110, zastavil řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 9. 5. 2003, č. j. 19 Nc 7000/2003 - 4, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, č. j. 53 Co 313/2003 - 16), a výrokem II. téhož usnesení zastavil exekuci prodejem movitých věcí povinné, jejíž provedení bylo nařízeno exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře ze dne 21.
6. 2003, č. j. EX 218/03 - 6. Rozhodl tak poté, co usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2006, č. j. 16 Co 402/2006 - 38, bylo z důvodu nepřezkoumatelnosti a nedostatku důvodů zrušeno jeho usnesení ze dne 21. 1. 2006, č. j. 19 Nc 7000/2003 - 31, jímž zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, a rozhodl o nákladech řízení, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a poté, co Městský soud usnesením ze dne 9. 1. 2009, č. j. 16 Co 458/2008 - 72, zrušil jeho dřívější usnesení ze dne 22. 8. 2008, č. j.
19 Nc 7000/2003 - 60, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že je „třeba, aby objasnil, jakým způsobem došlo k vymožení pohledávky, a dále aby se zabýval návrhem povinné na zastavení exekuce z důvodu zániku pohledávek mezi účastníky, neboť pokud dospěje k závěru, že k takovému zániku pohledávek došlo ještě před vymožením, pak je skutečně nutno exekuci zastavit z tohoto důvodu, neboť takové vymožení již neexistující pohledávky by pak eventuálně zakládalo důvod k vydání bezdůvodného obohacení na straně oprávněného“.
Soud prvního stupně v dalším řízení zjistil, že soudní exekutor vydal 3 exekuční příkazy (z toho jeden k provedení exekuce prodejem movitých věcí povinné ze dne 21. 6. 2003, č. j. 003 EX 218/03 - 6, byl založen do spisu a nebyl povinné doručován, a dva příkazy k provedení exekuce prodejem nemovitostí povinné, z nichž první, vydaný pod č. j. 003 EX 218/03 - 12, vrácený katastrálním úřadem jako nezpůsobilý k zápisu, byl nahrazen příkazem 003 EX 218/03 - 34), a že povinná v průběhu exekučního řízení dne 5. 2. 2004 uhradila celou vymáhanou částku včetně nákladů exekuce k rukám soudního exekutora, který pak usnesením ze dne 19. 2. 2004, č. j. 003 EX 218/03 - 47, zrušil příkaz vydaný pod č. j. 003 EX 218/03 - 34. Protože exekuce byla ukončena dnem 5. 2. 2004 a protože nerealizovaný exekuční příkaz prodejem movitých věcí povinné nebyl formálně zrušen, postupoval obvodní soud ve smyslu závěrů uvedených ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, tak, jak mu to uložil odvolací soud, podle nichž je-li vymáhaná pohledávka vymožena určitým způsobem exekuce na základě vydaného exekučního příkazu či dobrovolným splněním vymáhané povinnosti, musí dojít k odstranění vydaných exekučních příkazů, tj. k zastavení exekuce; proto výrokem II. exekuci prodejem movitých věcí povinné zastavil. Dále dospěl k závěru, že zanikla-li exekuce splněním a zaniklo-li pověření soudního exekutora k provádění exekuce, nejsou již dány podmínky řízení k rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce, neboť existence nařízené a trvající exekuce je zvláštní podmínkou řízení o tomto návrhu; z tohoto důvodu postupoval podle § 104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu řízení a řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce zastavil. Návrh povinné na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. z důvodu, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením její pohledávky, kterou měla vůči oprávněnému z titulu dlužného školného, nepovažoval soud za důvodný, jelikož tato námitka byla uplatnitelná jen v nalézacím řízení; proto v tomto ohledu neprováděl žádné dokazování.
Městský soud v Praze shora označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I., jímž bylo řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce
zastaveno, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - vyšel v souladu s ustálenou judikaturou z názoru, že námitku započtení vzájemné pohledávky lze uplatnit i v exekučním řízení, a to návrhem na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (setkala-li se pohledávka přiznaná oprávněnému vykonávaným rozhodnutím s pohledávkou povinného po vydání vykonávaného rozhodnutí) nebo podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (došlo-li k setkání pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí).
Po doplnění dokazování v tomto ohledu dospěl s odkazem na § 570 a násl. a § 580 obč. zák. k závěru, že povinná vůči oprávněnému neměla splatnou pohledávku (z titulu stornovacích poplatků) a že ji tak nemohla účinně započítat proti pohledávce oprávněného. Její návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g), případně písm. h) o. s. ř. proto není důvodný. Protože však v průběhu exekuce došlo ke splnění vymáhané povinnosti, je dána neodstranitelná podmínka řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce, a je proto namístě postupovat podle § 103 a § 104 odst. 1 o.
s. ř., tj. toto řízení z uvedeného důvodu zastavit, jak správně rozhodl soud prvního stupně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Má za to, že „v kontextu s celým řízením je potřeba především odpovědět na tyto otázky: 1. zda je přípustné po provedení exekuce zastavit podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení o návrhu na zastavení exekuce pro její nepřípustnost z důvodu zániku vymáhané pohledávky, který byl podán současně s včasně podaným odvoláním proti nařízení exekuce a o kterém soud nerozhodl podle pořadí došlých podání, a 2. zda může vzájemná pohledávka povinné zaniknout bez výslovného písemného prominutí nebo vzdání se práva ze strany povinné pouze na základě úvahy soudu“. Dovolatelka zrekapitulovala celý průběh řízení, z něhož je podle ní zřejmé, že „o jejím návrhu nebylo soudem rozhodováno v době, kdy byl podán podle pořadí došlých podání, ale až po letech po provedení exekuce“. Namítá, že ve spise neexistuje žádný podklad, ze kterého by mohlo být dovozováno, že převodem platby z jednoho školního roku na druhý byla uzavřena dohoda, jíž se nahrazoval původní závazek závazkem novým; jednalo se o zcela novou smlouvu, která „ve svém písemném obsahu“ nebyla nijak závislá na původní smlouvě. Poukazuje na to, že „stornovací poplatek je nárok odlišný od školného a že by tedy o něm musela být též písemná dohoda (v daném případě by se jednalo o prominutí závazku nebo vzdání se práva podle § 574 obč. zák.)“. Z tohoto důvodu neodpovídají skutkové závěry soudu provedeným důkazům a nesprávný je rovněž závěr odvolacího soudu o zániku jejího práva na zaplacení stornovacího poplatku z původní smlouvy; navíc nedostatek písemné formy dohody o nahrazení jednoho závazku druhým a prominutí závazku nebo vzdání se práva má podle § 40 obč. zák. za následek neplatnost právního úkonu. Ze všech těchto důvodů má dovolatelka za to, že její nárok na zaplacení stornovacího poplatku ze smlouvy na školní rok 2001/2002 nemohl zaniknout a že byl způsobilý k započtení vůči nárokům oprávněného; odvolací soud tak nesprávně aplikoval ustanovení § 570 a § 574 obč. zák. a v důsledku toho i § 104 odst. 1 o. s. ř. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Oprávněný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb. pověření (soudního exekutora) k provedení exekuce zaniká (mimo jiné), jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy.
Podle § 52 odst. 1 cit. zákona nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle § 268 odst. 1 písm. g), části věty před středníkem, o. s. ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden.
Podle § 269 odst. 1 o. s. ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu.
Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1, věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
V usnesení ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, uveřejněném pod číslem 95/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud připomenul závěr přijatý v usneseních ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, a ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí (exekuce) je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho (její) zastavení. Jestliže však výkon rozhodnutí (exekuce) zanikl (zanikla), k řízení o návrhu na jeho zastavení již nejsou podmínky, a toto řízení musí být podle § 103, § 104 a § 254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.
Jestliže tedy v projednávané věci bylo zjištěno, že oba exekuční příkazy k provedení exekuce prodejem nemovitostí povinné byly exekutorem zrušeny, a pravomocným výrokem II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 12. 2009, č. j. 19 Nc 7000/2003 - 110, byla exekuce prodejem movitých věcí povinné exekuce zastavena, je správný závěr odvolacího soudu, že vydání rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, tj. existence nařízené a trvající exekuce, a že z tohoto důvodu je třeba řízení o tomto návrhu podle § 103, § 104 (a § 254 odst. 1 o. s. ř.) zastavit.
Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243b odst. 2, věty první, o. s. ř. zamítl, aniž bylo zapotřebí se zabývat námitkami v dovolání; vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolatelka nenamítala a z obsahu spisu se nepodávají, a dovolací soud nezjistil ani existenci jiných vad řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 12 odst. 1 písm. b), snížená na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce oprávněného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží oprávněnému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 460,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení oprávněného ve výši 2.760,- Kč je povinná povinna zaplatit k rukám advokáta, který oprávněného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu