20 Cdo 367/2024-967
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Beck International, s. r. o., identifikační číslo osoby 62741438, sídlem v Mělníku, Blatecká č. 3344, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 8, Větrná č. 848/16, proti povinné A. D., zastoupené Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 32/22, pro 19 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 2012/2015, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2023, č. j. 72 Co 32/2023-831, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2023, č. j. 72 Co 32/2023-831, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. prosince 2022, č. j. 36 EXE 2012/2015-743, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 pověřil dne 10. června 2015 pod č. j. 36 EXE 2012/2015-10 soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu, exekutorský úřad Přerov, vedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné podle vykonatelného elektronického platebního rozkazu vydaného týmž soudem dne 12. února 2015 pod č. j. EPR 23998/2015-5. Věc následně převzal soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, jelikož soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi zanikl výkon exekutorského úřadu ke dni 31. března 2016.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 7. prosince 2022, č. j. 36 EXE 2012/2015-743, zastavil řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí uvedl, že nebyly splněny podmínky řízení (ustanovení § 103 a § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), neboť shora uvedená exekuce skončila vymožením (viz oznámení soudního exekutora ze dne 10.
listopadu 2022). K tomu citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3856/2012, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí (exekuce) je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho (její) zastavení. Jestliže však výkon rozhodnutí (exekuce) zanikl (zanikla), k řízení o návrhu na jeho (její) zastavení již nejsou podmínky a toto řízení musí být podle § 103, § 104 a § 254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno. Soud prvního stupně doplnil, že výjimečně lze o zastavení již skončené exekuce rozhodnout, pokud plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému ani exekutorovi (jde-li o odměnu a náklady exekutora) nenáleží, protože ještě před vymožením tohoto plnění zde od samého počátku byl důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce.
O takovou situaci se však zde nejedná. Výhrady povinné vůči osobě oprávněné soud neshledal relevantními pro zastavení exekuce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. dubna 2023, č. j. 72 Co 32/2023-831, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že nebyla splněna zvláštní podmínka řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce – probíhající a trvající exekuce, jakož ani judikaturou popsané okolnosti, za kterých lze výjimečně zastavit již skončenou exekuci. K námitce povinné, která se domáhala zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. z důvodu, že jí exekučním titulem bylo uloženo peněžité plnění, jež má základ ve smlouvě odporující dobrým mravům, uvedl, že ta měla být uplatněna již v nalézacím řízení. Skutečnost, že hmotněprávním základem exekučního titulu je v této věci leasingová smlouva uzavřená na tzv. předváděcí akci, sama o sobě nesvědčí o výjimečnosti daného případu (z tvrzení povinné ani z průběhu řízení nevyplynuly žádné mimořádné okolnosti, které by opodstatňovaly zastavení již skončené exekuce).
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Uvedla, že z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu (bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodčí nález, či rozhodnutí obecného soudu), a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1.
dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021). Není přitom podstatné, zda a jak efektivně hájila povinná svá práva v nalézacím řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16). V této věci byl vydán elektronický platební rozkaz, z něhož bylo zřejmé, že vymáhaný nárok vyplývá z leasingové smlouvy na tzv. zdravotní zboží v hodnotě 14 999 Kč. Smlouva byla uzavřena na předváděcí akci, kde bylo povinné tvrzeno, že „vyhrála“ a musí podepsat podmínky soutěže (ve skutečnosti podepsala předmětnou leasingovou smlouvu).
Uzavřenou smlouvu nelze považovat za sjednanou v souladu s dobrými mravy, neboť předváděcí akce, které se účastnila povinná, směřovala vůči slabší a snadno ovlivnitelné smluvní straně – starobním důchodcům a je zde vytvářeno prostředí, v němž se spotřebitelé stanou snadno náchylnými k uzavírání zcela nevýhodných smluv. Tato cílová skupina má rovněž omezenější (z důvodů osobních či ekonomických) možnosti a schopnosti efektivně se v soudním sporu bránit než lidé v produktivním věku. Povinná předmět leasingu navíc vrátila v sídle právního předchůdce oprávněné.
V době vydání exekučního titulu muselo být obecným soudům známo, že oprávněná je z hlediska způsobu podnikání problematická a byla řešena jinými státní orgány (např. Českou obchodní inspekcí). O praktikách původního věřitele spol. Beck Czech s. r. o. je dostupná na internetu řada článků. Soud prvního stupně měl proto exekuci zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S ohledem na shora uvedené povinná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná s podaným dovoláním nesouhlasila. Usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího považovala za přesvědčivě odůvodněná. Povinná mohla své námitky uplatnit v rámci nalézacího řízení, a pokud tak neučinila (odpor podala více než tři měsíce po uplynutí lhůty k jeho podání, ani by s ním byla spojena žádost o prominutí zmeškání lhůty), nelze tuto skutečnost přičítat k tíži oprávněné. Důvodem pro zastavení exekuce by mohl být stav, kdy by provedením exekuce docházelo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, nicméně o takový případ se zde nejedná.
Nadto povinná v dovolání nevymezila žádnou otázku hmotného práva způsobilou k řešení dovolacím soudem, nýbrž pouze uvádí řadu nových (ničím nepodložených) skutkových tvrzení, která však v dovolacím řízení již uplatňovat nelze.
S ohledem na shora uvedené proto oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. srpna 2023, č. j. 20 Cdo 2402/2023-929, odmítl dovolání povinné pro objektivní nepřípustnost podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž dovolání povinné směřovalo proti usnesení odvolacího soudu vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Ústavní soud nálezem ze dne 24.
ledna 2024, sp. zn. IV. ÚS 2939/2023, zrušil usnesení dovolacího soudu, jelikož shledal, že jím bylo porušeno právo povinné na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za popsaného stavu Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.
s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25.
října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16), ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Prostor pro zastavení exekuce podle citovaného ustanovení se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
ledna 2018, sp. zn.
20 Cdo
4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17). Možnému zastavení exekuce přitom nebrání skutečnost, že exekuce již skončila vymožením plnění z exekučního titulu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, či nález Ústavního soudu ze dne 4. ledna 2022, sp. zn. II.ÚS 2833/21). Ústavní soud se ve svém usnesení ze dne 10. září 2019, sp. zn. I. ÚS 2132/19, zabýval ústavní stížností, kterou stěžovatelka rozporovala právní závěr exekučních soudů, že v dané věci je třeba zastavit exekuci podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., poněvadž okolnosti, za kterých došlo k uzavření smlouvy, která byla hmotněprávním podkladem pro exekuční titul, byly natolik výjimečné, že by provedením exekuce došlo ke zcela zjevné nespravedlnosti. Exekuční soudy tento právní názor zaujaly po provedeném dokazování, z něhož mj. vyplynulo, že povinný se účastnil předváděcí akce, na které pod nátlakem (bylo mu vyhrožováno, že půjde domů pěšky) uzavřel smlouvu o nájmu zboží tím způsobem, že vyplnil pouze své osobní údaje, jinak byla smlouva prázdná (k vyplnění došlo až později stěžovatelkou bez účasti povinného).
Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, jelikož exekučními soudy pečlivě zjištěné okolnosti tohoto případu (vedení exekuce pro pohledávku, která vznikla na předváděcí akci v důsledku nekalých obchodních praktik se záměrem ekonomicky vykořisťovat osoby vyššího věku pro jejich nižší schopnost se těmto praktikám bránit) považoval za natolik mimořádné, aby jimi byla odůvodněna aplikace ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ač je obecně třeba vycházet z dlouhodobě zastávané zásady nemožnosti věcného přezkumu exekučního titulu ve vykonávacím řízení, spatřuje dovolací soud v tvrzeních povinné o okolnostech uzavření předmětné leasingové smlouvy důvod pro nařízení jednání za účelem zjištění, zda tu nejsou dány výjimečné okolnosti k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Pokud v této věci odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, takové okolnosti neshledaly, aniž by však provedly k jejich zjištění (zejména ke způsobu, jakým byla předmětná leasingová smlouva uzavřena) jakékoliv dokazování, je v tomto směru
právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné. Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu