USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci B. L., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Libuší Šmehlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Živičná č. 2852/9, proti
povinné P. F., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem Bockem,
advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická č. 613, pro vymožení
nezastupitelného plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34
EXE 594/2018, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
29. srpna 2019, č. j. 70 Co 200/2019-897, takto:
Dovolání povinné se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 6 opětovným usnesením (usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 10. 9. 2018, č. j. 594/2018-38, bylo zrušeno usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 70 Co 370/2018-320) ze dne 15. 5. 2019, č. j. 34 EXE 594/2018-840, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Soud prvního stupně zjistil, že exekučním titulem v projednávané věci je
rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. MUFO 16634/2014, ve spojení s vykonatelným rozhodnutím Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. MSK 125609/2014, kterým
byla povinné uložena povinnost odstranit stavby „oplocení, kotec pro psa“,
které se nachází na pozemcích parc. č. XY, XY a XY – vše v kat. ú. XY, obec XY,
zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY (dále
též jen „odstraňovaná stavba“). Oprávněný je vlastníkem pozemků parc. č. XY,
orná půda, parc. č. XY, zahrada, st. parc. č. XY, jejíž součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, zapsaných na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY, okres XY (dále
též jen „nemovitosti oprávněného“), které sousedí s odstraňovanou stavbou
povinné. Oprávněnému svědčí věcné břemeno chůze a jízdy k pozemku parc. č. XY,
jehož vlastnicí je povinná a na němž se nachází část odstraňované stavby
oplocení včetně jeho nadzemní a podzemní části, neboť nemá ke svým pozemkům
jinou přístupovou cestu. Kromě exekučního řízení v projednávané věci, ve kterém
je vykonáván exekuční titul, inicioval oprávněný vydání předběžného opatření
Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 2. 2018, č. j. 8 Nc 1801/2018-18,
kterým byla povinné uložena povinnost zdržet se jednání bránících oprávněnému v
přístupu k nemovitostem v jeho vlastnictví po pozemku povinné parc. č. XY, a k
vymožení této povinnosti je u Obvodního soudu pro Prahu 6 vedena další exekuce
vůči povinné pod sp. zn. 38 EXE 407/2018. Soud prvního stupně dospěl k závěru,
že oprávněný je aktivně legitimovaný k podání exekučního návrhu v projednávané
věci, neboť existence odstraňované stavby zasahuje do jeho právem zaručených
subjektivních práv (konkrétně jeho oprávnění z věcného břemene chůze a jízdy). Vzhledem k tomu, že exekuční titul nebyl zrušen a je i nadále pravomocný a
vykonatelný, je nezbytné z něj i nadále vycházet a nelze jej v exekučním řízení
přezkoumávat. K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2019, č. j. 70
Co 200/2019-897, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud ve shodě
se soudem prvního stupně s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
1. 3. 2017, sp. zn. 22 A 86/2015, dovodil, že aktivně legitimovanou osobou k
podání návrhu na výkon správního rozhodnutí může být kromě správního orgánu a
osoby, které rozhodnutí přiznává oprávnění, jež lze nárokovat po osobě povinné,
rovněž i osoba, které sice rozhodnutí přímo nepřiznává vůči povinnému právo,
ale v řízení o výkon rozhodnutí své subjektivní právo chrání.
Vzhledem k tomu,
že v projednávané věci je správní orgán (stavební úřad ve Frýdlantu nad
Ostravicí) nečinný (neboť sic k podání návrhu na exekuci přistoupil, avšak
následně jej vzal zpět a řízení bylo zastaveno), musí oprávněnému svědčit
možnost zahájit exekuční řízení k ochraně svého subjektivného práva, jímž je v
projednávané věci právo plynoucí z věcného břemena chůze a jízdy k pozemku
povinné parc. č. XY. Odvolací soud dále zdůraznil, že námitky povinné stran
samotné existence věcného břemene váznoucího na jejím pozemku parc. č. XY nelze
v exekučním řízení přezkoumávat a žádný důvod pro zastavení exekuce podle
ustanovení § 268 odst. 1 občanského soudního řádu není dán, když exekuční titul
je pravomocný, vykonatelný a nebyl zrušen.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že správní
orgán podal dne 27. 4. 2018 návrh na výkon exekučního titulu, avšak z důvodu
změny stavebního zákona, dle kterého již není předpokladem pro stavbu
předmětného oplocení (v řízení odstraňovaná stavba) stavební povolení, jehož
absence měla ve správním řízení za následek vydání exekučního titulu, vzal dne
11. 6. 2018 svůj exekuční návrh zpět, neboť jeho výkon ztratil smysl. Vzhledem
k tomu, že exekuční titul byl vydán pro porušení veřejnoprávních předpisů,
které byly po jeho vydání, avšak před podáním exekučního návrhu, změněny ve
prospěch povinné, stalo se exekvované rozhodnutí obsoletním. Povinná dále
namítá, že exekuce vedená u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE
407/2018, nařízená pro výkon usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne
16. 2. 2018, č. j. 8 Nc 1801/2018-18, je vedená se stejnými účastníky jako v
projednávané věci, pro vymožení stejného subjektivního práva, tedy průchodu a
průjezdu oprávněného po pozemku povinné, čímž byla porušena zásada zákazu
litispendence. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s posouzením aktivní legitimace
oprávněného k podání exekučního návrhu v projednávané věci proto, že prostředky
veřejného práva nesmí být využívány k ochraně soukromých subjektivních práv a
odvolacím soudem aplikovaný výklad ustanovení § 105 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „spr. řád“), je
nepřípustným rozšířením a dotvářením zákona a odporuje nejen samotnému
zákonnému ustanovení, ale rovněž i základním zásadám práva. Dovolatelka konečně
namítá, že povinnost odpovídající věcnému břemeni strpět průchod a průjezd
oprávněného byla na list vlastnictví č. XY pro k. ú. XY k pozemkům povinné
zapsána až v roce 2017, tedy asi tři roky po ukončení správního řízení, ve
kterém byl vydán předmětný exekuční titul, a rozporuje, že by měl oprávněný ke
své nemovitosti jediný přístup, a to po pozemku povinné, neboť další přístup má
z hlavní cesty po pozemku p. č. XY, který je ve vlastnictví jeho rodiny,
popřípadě může využít i zastavěný a nijak neoplocený pozemek p. č. XY. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu
změnil a rozhodl, že se předmětná exekuce zatavuje, případně aby napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony), dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka ve svém dovolání namítá, že exekuce vedená u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 407/2018, nařízená pro výkon usnesení Okresního
soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 2. 2018, č. j. 8 Nc 1801/2018-18, je vedena
se stejnými účastníky pro totožné plnění, proto je v projednávané věci dána
překážka litispendence. Již starší soudní praxe (srov. zprávu Nejvyššího soudu
ČSR, Cpj 159/79, o zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu
rozhodnutí z 18. 2. 1981, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 9-10, ročník 1981, pod poř. č. 21, str. 153/491) dovodila, že o
překážku věci zahájené jde ve vykonávacím řízení tehdy, jestliže mezi týmiž
účastníky pro stejnou pohledávku přisouzenou jedním rozhodnutím byl podán
opětovně návrh na stejný způsob výkonu. Aktuálně Nejvyšší soud uzavírá, že k
tomu, aby se uplatnilo ustanovení upravující překážku věci zahájené
(litispendence), musí nastat procesní situace, v níž probíhají současně o
stejné věci dvě řízení, překážka pak brání tomu, aby se pokračovalo v řízení
později zahájeném. Obdobně překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae)
nastává tehdy, má li být projednávána v dalším, nežli v již pravomocně
skončeném řízení, stejná věc. Pojem stejné věci je pro věci výkonu rozhodnutí i
pro věci exekuční třeba vykládat se zřetelem ke zvláštnostem těchto řízení;
obvyklý obecný náhled právní teorie i soudní praxe na totožnost věci založený
na shodě v uplatnění téhož nároku vzešlého ze stejného skutkového stavu věci a
týkajícího se týchž osob je třeba ve zvláštních podmínkách vykonávacího řízení
přizpůsobit tomu, že zde z pohledu předmětového, tj. skutkového a nárokového,
jde nejen o uložené povinnosti a tituly takové povinnosti ukládající, ale i o
způsoby, jimiž mají být uložené povinnosti nuceně vymoženy. Z uvedeného
vyplývá, že „toutéž věcí“ ve smyslu § 83 a § 159 odst. 3 o. s. ř. se pro účely
řízení o výkon rozhodnutí rozumí stejný způsob výkonu (srov. § 258 odst. 1 o. s. ř.) na týž předmět výkonu uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku
(její část) přisouzenou stejným exekučním titulem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1082/2004, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo 273/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 9. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1481/2003). V projednávané věci je exekučním titulem rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant
nad Ostravicí ze dne 8. 7. 2014, č. j.
MUFO 16634/2014, ve spojení s
vykonatelným rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. MSK 125609/2014, kterým byla povinné uložena povinnost odstranit
stavby „oplocení, kotec pro psa“, které se nachází na pozemcích parc. č. XY, XY
a XY – vše v kat. ú. XY, obec XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru
nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální
pracoviště XY (dále též jen „odstraňovaná stavba“). Exekuční řízení bylo v
projednávané věci zahájeno dne 21. 3. 2018. Exekučním titulem v exekučním
řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 407/2018,
zahájeném dne 2. 3. 2018, je usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne
16. 2. 2018, č. j. 8 Nc 1801/2018-18, kterým byla povinné uložena povinnost
„zdržet se jednání bránících navrhovateli v přístupu k pozemkům v jeho
vlastnictví parc. č. st. XY a parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY,
zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY, po
pozemku parc. č. XY v k.ú. XY, obec XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY v
katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj,
katastrální pracoviště XY“. Z právě uvedeného se podává, že v každém exekučním
řízení jsou vykonávány odlišné exekuční tituly, přičemž každý exekuční titul
stanoví povinné jinou povinnost - rozhodnutím Městského úřadu Frýdlant nad
Ostravicí ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. MUFO 16634/2014, byla povinné uložena
povinnost odstranit stavbu a usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne
16. 2. 2018, č. j. 8 Nc 1801/2018-18, byla povinné uložena povinnost zdržet se
jednání bránících oprávněnému k přístupu k jeho nemovitostem. Ze shora
uvedeného se podává, že předmětem každého exekučního řízení je splnění
konkrétní povinnosti uložené exekučním titulem. K tomu, aby byla dána překážka
litispendence (potažmo překážka věci rozhodnuté), je v exekučních poměrech
nezbytné, aby byla vykonávána znovu jedna a tatáž povinnost, uložená jedním
exekučním titulem. Tak tomu však v projednávané věci není, proto uvedená
námitka povinné nemůže přípustnost dovolání založit. Namítá-li dovolatelka, že oprávněný má ke svým nemovitostem i jiný přístup, než
po pozemku povinné a že v době, kdy byl exekuční titul vydán, nebylo věcné
břemeno svědčící oprávněnému v katastru nemovitostí zapsáno, vznáší skutkové
námitky, které jsou uplatnitelné pouze v nalézacím řízení. Vykonávací řízení
však neslouží k nápravě případných nesprávností ve skutkových zjištěných a
právním posouzení věci provedených orgánem, který vydal exekuční titul. Soud
výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost
vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet
(srov. např. odůvodnění usnesení ze 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98,
uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3938/2011).
Nadto
dovolací soud dodává, že soud prvního stupně i soud odvolací po skutkové
stránce uzavřely, že oprávněný má na svůj pozemek jediný přístup a to skrze
pozemek povinné parc. č. XY (srov. str. 7, bod 13 odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně) a rovněž že věcné břemeno oprávněného vzniklo v roce 1933,
ačkoliv „po jistou dobu nebylo v důsledku administrativní chyby evidováno v
katastru nemovitostí“ (srov. str. 3, bod 9 odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu). Povinná tak svými námitkami ve své podstatě brojí proti skutkovým
zjištěním odvolacího soudu a soudu prvního stupně, jejichž správnost však
dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/2015, proti kterému
byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016,
sp. zn. I. ÚS 2393/16). Nelze přisvědčit ani námitce povinné, že oprávněný není v projednávané věci
aktivně legitimován k podání exekučního návrhu, neboť není ani správním
orgánem, ani osobou oprávněnou z exekučního titulu ve smyslu § 105 odst. 1
písm. b) spr. řádu. Podle tohoto ustanovení exekuční titul u exekučního
správního orgánu uplatňuje kromě správního orgánu, který vydal rozhodnutí v
prvním stupni nebo který schválil smír, osoba oprávněná z exekučního titulu. Z
citovaného ustanovení vyplývá, že kromě správního orgánu, který rozhodnutí
vydal, může exekuční návrh podat i osoba oprávněná z exekučního titulu. Z
rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí je zřejmé, že oprávněný byl
správním orgánem zahrnut do okruhu účastníků řízení o vydání exekučního titulu
v projednávané věci proto, že byl „vlastník sousedních pozemků parc. č. XY a
st. XY a staveb na nich v kat. ú. XY, kdy realizovanou stavbou je zamezen výkon
věcného práva přístupu a příjezdu na tyto pozemky po pozemku parc. č. XY v kat. ú. XY“. Jestliže se oprávněný v důsledku svých oprávnění stal účastníkem řízení
a povinné bylo uloženo odstranit odstraňovanou stavbu, nelze než uzavřít, že
oprávněný je i osobou oprávněnou, tedy aktivně legitimovanou k podání návrhu na
nařízení exekuce (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1639/2017). Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, který
dovodil, že vydaný exekuční titul svědčí ve prospěch oprávněného, když stavba,
jejíž odstranění exekuční titul ukládá, ohrožuje výkon subjektivního práva
oprávněného, jímž je oprávnění plynoucí z věcného břemene chůze a jízdy k
pozemku parc. č. XY ve vlastnictví povinné, na němž se odstraňovaná stavba
nachází. Exekuční titul uloženou povinností tedy mimo jiné má zabezpečit výkon
práv oprávněného. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že aktivně
legitimovanou k podání návrhu na výkon správního rozhodnutí může být i osoba,
které sice rozhodnutí přímo nepřiznává vůči povinnému právo, ale v řízení o
výkon rozhodnutí své subjektivní právo chrání.
Povinná konečně namítá, že vykonávaný exekuční titul je obsoletní, protože v
době mezi vydáním exekučního titulu a podáním exekučního návrhu došlo ke změně
právní úpravy, v jejímž důsledku není pro stavby typu odstraňované stavby
potřebné „stavební povolení“ (v důsledku jehož absence bylo vydáno exekvované
rozhodnutí); postavila-li by tedy povinná stavbu (která má být na základě
exekučního titulu odstraněna) v současnosti, správní orgán by již exekuční
titul znějící na odstranění stavby ze stejných důvodů nemohl vydat. Vzhledem k
tomu, že tato otázka [zda se stává bez dalšího neúčinným (a tedy nadále
nezpůsobilým exekučním titulem ve smyslu § 268 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.)
rozhodnutí správního orgánu ukládající povinnost, jestliže správní orgán po
jeho vydání ztratil následkem právní úpravy pravomoc k zahájení řízení a k
vydání takového rozhodnutí] dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné není opodstatněné. Povinná se svou námitkou ve své podstatě dovolává zastavení exekuce z důvodu
podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dle kterého bude výkon rozhodnutí
zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení
výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným. Rozhodnutí správního orgánu, jež je v projednávané věci exekučním titulem,
nebylo zrušeno. Uvádí-li dovolatelka, že se mělo stát neúčinným proto, že „v
mezidobí došlo ke změně stavebního zákona, když tento již přestal pro stavbu
předmětného oplocení vyžadovat stavební povolení (správně územní
rozhodnutí)“ (když odstranění stavby oplocení přitom bylo uloženo pro absenci
územního rozhodnutí), není její argumentace v samotném základu správná. K
porušení právní povinnosti z její strany, jež přetrvává (vybudování oplocení
bez přecházejícího rozhodnutí o umístění stavby) a které vedlo k vydání
předmětného exekučního titulu, totiž došlo do účinnosti novely č. 225/2017 Sb.,
tedy za účinnosti právní úpravy, jež si tzv. rozhodnutí o umístění stavby
vyžadovala (srov. § 76 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění do 31. 12. 2017). Stavba, která má
být podle exekučního titulu odstraněna, tedy je s ohledem na dobu svého vzniku
i nadále protiprávní a předmětný exekuční titul se nemohl stát neúčinným, neboť
z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit (srov. čl. 2 bod 10 a 11 zákona č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony), že by od 1. 1. 2018 došlo ke konvalidaci právního jednání
povinné (k uvedenému srov. obdobně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1288/2006, uveřejněné pod číslem 65/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě uvedený závěr plynoucí z výše
zmíněných přechodných ustanovení novely stavebního zákona č. 225/2017 Sb.
je i
v souladu se zásadou, že vzniklo-li na základě pravomocného a vykonatelného
rozhodnutí orgánu veřejné moci některému z účastníků řízení před orgánem
státní moci oprávnění, které má soukromoprávní obsah (zde právo na odstranění
stavby, která brání v přístupu na pozemek), toto oprávnění nezaniká a
rozhodnutí zakládající toto právo se nestává neúčinným ve smyslu § 268 odst. 1
písm. b) o. s. ř. jenom proto, že po právní moci tohoto rozhodnutí došlo ke
změně právní úpravy, která nadále nepřipouští, aby orgán státní moci takové
rozhodnutí vydal (srov. s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku). Opačný výklad by směřoval k pravé retroaktivitě. Závěr
odvolacího soudu, že není dán žádný důvod pro zastavení exekuce, je proto
správný. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání povinné podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu