20 Cdo 1639/2017-138
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra
Kůrky v exekuční věci oprávněného Lesy České republiky, s. p., se sídlem v
Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby 42196451, proti
povinnému A. K., B., zastoupenému JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem
v Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, provedením prací a výkonů, vedené u
Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 EXE 876/2015, o dovolání povinného
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
8. 12. 2016, č. j. 23 Co 238/2016-108, takto:
Dovolání se zamítá.
Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 21. 4. 2016, č. j. 7 EXE
876/2015-75, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Dospěl k závěru, že
námitka nedostatku aktivní legitimace oprávněného není důvodná, neboť není na
místě, aby § 105 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, vyložil soud v
projednávané věci čistě formálně tak, že jedině osoba, která je výslovně
uvedena v petitu exekučního titulu, má být považována za osobu z tohoto titulu
oprávněnou a jedině taková osoba (pomineme-li správní orgán, který ve věci
rozhodoval) může na podkladě takového exekučního titulu navrhnout ve smyslu §
105 odst. 2 správního řádu provedení exekuce. Uzavřel, že i když není oprávněný
ve výroku správního rozhodnutí výslovně uveden, tak již ze skutečnosti, že k
žádosti oprávněného bylo správní řízení zahájeno, vyplývá, že je to právě
oprávněný, kdo má zájem na opětovném zprůjezdnění předmětné komunikace. Za
účelem posouzení námitky povinného, že povinnost mu uloženou exekučním titulem
již dobrovolně splnil, provedl soud ohledání na místě samém. Z porovnání
fotografií pořízených při ohledání na místě samém a starších fotografií
předmětné komunikace dospěl k závěru, že je zřejmé, že část překážek bránících
průjezdu po komunikaci povinný odstranil, nicméně povinnost opětovně zabezpečit
průjezdnost komunikace nesplnil zcela a část komunikace nadále zůstává
neprůjezdná.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Uvedl, že pokud je oprávněný účastníkem správního řízení, v němž správní orgán
vydal rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aktivní věcná legitimace takového
oprávněného v řízení o soudní výkon rozhodnutí není závislá na tom, zda mu
výrok rozhodnutí správního úřadu expressis verbis zakládá proti povinnému
právo. V tomto smyslu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001,
sp. zn. 21 Cdo 1531/2000. Dále uzavřel, že i pro poměry správního řádu, a to i
pro úpravu odstranění pevných překážek podle § 29 zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích, může podat návrh na provedení exekuce úřadem též
oprávněný z exekučního titulu, kterým by v daném případě mohl být zejména ten,
kdo podal žádost, na základě které bylo zahájeno řízení o odstranění pevné
překážky. Druhou možností je podání exekučního návrhu soudnímu exekutorovi
podle § 105 odst. 2 správního řádu, i v tomto případě může být iniciátorem
tohoto způsobu výkonu rozhodnutí kromě silničního správního úřadu i osoba
oprávněná z exekučního titulu. K námitce povinného o splnění vymáhané
povinnosti odvolací soud uvedl, že sdílí stejný názor jako soud prvního stupně,
neboť bylo prokázáno, že prohlubeň v předmětné komunikaci znemožňuje řádné
užívání veřejné komunikace, když povinnému bylo exekučním titulem uloženo
opětovně zprůjezdnit veřejně účelovou komunikaci.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu včasným dovoláním, ve kterém namítá,
že otázku procesní legitimace posoudil odvolací soud nesprávně, když tato
právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a dále, že se odvolací soud
v otázce posouzení materiální vykonatelnosti exekučního titulu odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe. Povinný v dovolání rekapituluje průběh předchozího
řízení. Uvedl, že exekuční titul byl vydán postupem podle zákona o pozemních
komunikacích, který danou problematiku upravuje po stránce hmotněprávní i
procesní jakožto zvláštní zákon. Povinný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu
i soudu prvního stupně o tom, že oprávněný je legitimován k podání návrhu na
nařízení exekuce z toho důvodu, že byl účastníkem řízení o vydání rozhodnutí ve
správním řízení. Tímto názorem soudů obou stupňů je pomíjena zákonná úprava lex
specialis zákona o pozemních komunikacích, když nebyla zohledněna skutečnost,
že ve společném řízení bylo rozhodováno jak o existenci veřejně přístupné
účelové komunikace, tak o odstranění překážek, tedy že v řízení existovala
mnohost předmětu řízení i jeho účastníků. Odkaz odvolacího soudu na judikaturu
Nejvyššího soudu považuje dovolatel za bezpředmětný. Uvedl, že soud nevzal na
zřetel ani povahu řízení, které předcházelo řízení, ve kterém byl vydán
exekuční titul. Dle názoru dovolatele nelze ze skutečnosti prostého uvedení
osoby v záhlaví rozhodnutí majícího dva skutkově a právně odlišné výroky
automaticky dovozovat aktivní legitimaci takovéto osoby k podání exekučního
návrhu. Dovolatel tak předestírá otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem
řešena, a to kdo je osobou oprávněnou k podání návrhu na výkon rozhodnutí
silničního správního úřadu o odstranění pevné překážky z veřejně přístupné
účelové komunikace. Dovolatel je toho názoru, že oprávněným je pouze silniční
správní úřad, který takto činí při výkonu svých pravomocí.
Další rozhodnou otázkou, která dle povinného dosud nebyla dovolacím soudem
řešena, je, zda na základě rozhodnutí silničního správního úřadu o odstranění
pevných překážek na pozemní komunikaci je možné vynucovat i vést výkon
rozhodnutí i pro povinnosti nemající povahu odstranění pevné překážky (v tomto
případě provedení stavební úpravy pozemku). Dovolatel uvedl, že exekučním
titulem byl jednoznačně dán obsah a rozsah povinnosti, a to odstranění pevné
překážky na jeho vlastní náklady. Domnívá se tak, že odstraněním pevných
překážek je již exekuční titul vyčerpán a vymáhaná povinnost splněna, neboť
jiný druh povinnosti mu nebyl exekučním titulem uložen. Své tvrzení opírá o
ustanovení § 29 zákona o pozemních komunikacích, ze kterého vyplývá, že
povinnost se ukládá vlastníkovi pevné překážky, nikoli vlastníkovi pozemku,
resp. pozemní komunikace. V této souvislosti dovolatel předkládá další otázku
dovolacím soudem dosud neřešenou, zda rozhodnutí silničního správního úřadu o
odstranění pevných překážek z veřejně přístupné účelové pozemní komunikace
zahrnuje i povinnost veřejně přístupnou účelovou komunikaci udržovat
průjezdnou. Dovolatel k tomu uvádí, že není možné vést exekuci odstraněním
údajných nových pevných překážek, o kterých se v nalézacím řízení
nerozhodovalo, tímto by došlo k excesu (exekuční titul nemůže zahrnovat údajné
úpravy, ke kterým mělo dojít po jeho vydání).
Povinný rovněž v dovolání namítá, že pokud je napadeným rozhodnutím vytýkáno
nesplnění povinnosti v exekučním titulu uvedené, není zřejmé, o jakou konkrétní
povinnost se jedná, resp. jakým způsobem by měl na základě exekučního titulu
povinný jednat, v jakém místě, v jakém rozsahu a v jakých konkrétních pracích
nad rámec splněného odstranění pevných překážek. Pokud má být vymáhána jiná
povinnost než odstranění pevných překážek, když tato povinnost má mít povahu
jednání povinného, musí být natolik určitelná, aby bylo zcela jednoznačné,
jakým způsobem se má vykonat. Jestliže tomu tak není, je v tomto exekuční titul
materiálně nevykonatelný. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp.
zn. 20 Cdo 2876/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 20
Cdo 259/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo
991/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo
3305/2010). Závěrem povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl.
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud se dosud otázkou, jaký je postup a
kdo je oprávněn k podání exekučního návrhu k vymožení povinnosti stanovené
podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, nezabýval.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
V souzené věci v řízení zahájeném k žádosti Lesů České republiky, s. p. vydal
Obecní úřad Březinky rozhodnutí ze dne 14. 11. 2014, č. j. 145/2012-Vyk-5,
kterým rozhodl, že na pozemcích parc. č. a parc. č. v katastrálním území Ch. a
části pozemku parc. č. v katastrálním území B. až k pozemkům lesního komplexu
(p. p. č. k. ú. Ch. a dále p. p. č. k. ú. V.) existuje veřejná účelová
komunikace ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích
(výrok I.). Dále nařídil A. K. neprodleně odstranit zábrany, které umístil na
pozemku parc. č. v katastrálním území B., v prostoru veřejně přístupné účelové
komunikace, uvedené ve výroku I. rozhodnutí, a to dodatečně vybudované zemní
valy a oplocení z drátěného pletiva spolu s uměle vybudovaným korytem vodoteče
a veřejnou účelovou komunikaci nejpozději do 30 dnů od právní moci rozhodnutí
opětovně zprůjezdnit (výrok II.).
Krajský úřad Pardubického kraje rozhodnutím ze dne 11. 3. 2015, č. j. KrÚ
16244/ODSH/2015/Sv, odvolání A. K. zamítl a rozhodnutí obecního úřadu potvrdil
(srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016, č. j. 6 As
19/2016-24).
Podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích pevné překážky, na jejichž
umístění nebylo vydáno povolení, jsou jejich vlastníci povinni odstranit na
svůj náklad ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem. Po marném uplynutí
stanovené lhůty je vlastník, popřípadě správce dálnice, silnice nebo místní
komunikace oprávněn odstranit pevnou překážku na náklady jejího vlastníka.
Citované ustanovení zákona o pozemních komunikacích dává odpověď, jak má (je
oprávněn) vlastník či správce vyjmenovaných pozemních komunikací postupovat v
případě neodstranění pevné překážky vlastníkem. Ustanovení § 29 odst. 3 zákona
o pozemních komunikacích však nestanoví postup pro případ, že se jedná o
veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 6 Ans 2/2007, v souvislosti s výkladem tohoto
ustanovení dospěl jednak k závěru, že správní řízení o odstranění pevné
překážky z pozemní komunikace lze zahájit nejen z moci úřední, ale rovněž na
návrh uživatele pozemní komunikace, který tvrdí, že byl umístěním pevné
překážky dotčen na svých právech; současně uzavřel, že pravomoc silničního
správního úřadu vést (správní) řízení, jehož výsledkem může být rozhodnutí o
povinnosti odstranit pevné překážky z pozemní komunikace, se vztahuje i na
veřejně přístupné účelové komunikace.
Podle názoru dovolacího soudu, který se s uvedenými závěry ztotožňuje, však
nelze postup v případě nedobrovolného odstranění překážky popsaný v § 29 odst.
3 zákona o pozemních komunikacích obecně rozšířit i na veřejně přístupné
účelové komunikace (jak dovozuje dovolatel). Podle § 9 odst. 1 zákona o
pozemních komunikacích je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy stát, vlastníkem
silnic II. a III. třídy kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem
místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí.
Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Jestliže je
pevná překážka umístěna na dálnici, silnici či místní komunikaci, je to jejich
vlastník či správce, kdo se odstranění překážky domáhá, současně jako vlastník
či správce je oprávněn pevnou překážku na náklad vlastníka odstranit.
V souzené věci je však vlastníkem pozemku parc. č. v katastrálním území B.
povinný a ten také na část svého pozemku (který má charakter veřejně přístupné
účelové komunikace) pevné překážky umístil. Postup podle § 29 odst. 3 věty
druhé zákona o pozemních komunikacích proto nelze užít; nelze tedy dovodit, že
silniční správní orgán je osobou oprávněnou odstranit z pozemku, jenž je ve
vlastnictví povinného, tam umístěné pevné překážky.
V takovém případě je třeba domáhat se splnění uložené povinnosti
prostřednictvím exekučního řízení.
Podle § 105 odst. 1 správního řádu exekuční titul u exekučního správního orgánu
uplatňuje a) správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který
schválil smír, nebo b) osoba oprávněná z exekučního titulu.
Podle § 105 odst. 2 správního řádu správní orgán uvedený v odstavci 1 písm. a)
nebo osoba oprávněná z exekučního titulu mohou o provedení exekuce požádat též
soud nebo soudního exekutora.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že kromě správního orgánu, který rozhodnutí
vydal, může exekuční návrh podat i osoba oprávněná z exekučního titulu. Z
rozhodnutí Obecního úřadu Březinky je zřejmé, že řízení o odstranění pevných
překážek bylo zahájeno k návrhu (žádosti) Lesů České republiky, s. p., jež již
dříve žádaly o vydání rozhodnutí o určení existence a charakteru účelové
komunikace. Jestliže se v důsledku svého podání staly účastníkem řízení a
povinnému bylo uloženo odstranit pevné překážky, nelze než uzavřít, že Lesy
České republiky, s. p. jsou i osobou oprávněnou, tedy aktivně legitimovanou, k
podání návrhu na nařízení exekuce.
Dále povinný spojuje přípustnost dovolání s otázkou, zda rozhodnutí silničního
správního úřadu o odstranění pevných překážek z veřejně přístupné účelové
pozemní komunikace zahrnuje i povinnost veřejně přístupnou účelovou pozemní
komunikaci udržovat průjezdnou. Pokud má být vymáhána jiná povinnost než
odstranění jmenovaných překážek, musí být natolik určitelná z rozhodnutí, aby
bylo zcela jednoznačné, jakým způsobem má být vykonána.
Z ustanovení § 37 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, mimo jiné vyplývá, že jedním
z nezbytných předpokladů pro nařízení exekuce je materiální vykonatelnost
exekučního titulu. Z hlediska materiálního je rozhodnutí vykonatelné jen tehdy,
jestliže obsahuje přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné
vymezení práv a povinností k plnění, přesný rozsah a obsah plnění a přesně
stanovenou lhůtu k plnění. Nesplňuje-li vykonávané rozhodnutí podmínky
materiální vykonatelnosti, není rozhodnutím vykonatelným a nemůže být podkladem
pro exekuci. Platí přitom, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou
správnost exekučního titulu a z exekučního titulu vychází.
Exekuční titul přesně stanoví, které překážky má povinný odstranit, zároveň
povinnému ukládá opětovně veřejnou účelovou komunikaci zprůjezdnit. Odvolací
soud ve svém rozhodnutí dovodil, že povinný svoji povinnost nesplnil,
komunikaci nezprůjezdnil, neboť prohlubeň v cestě znemožňuje řádné užívání
veřejné komunikace mimo jiné vozidly oprávněného sloužícími ke svozu dřeva.
Má-li být účelem exekuce vynucení povinnosti stanovené jako opětovné
zprůjezdnění veřejné účelové komunikace, pak splnění takové povinnosti nelze
chápat jinak, než že z komunikace budou nejen odstraněny překážky, ale
především bude uvedena do takového stavu, v jakém se nacházela před umístěním
těchto překážek (tedy ve stavu skutečně umožňujícím průjezd vozidel).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání zamítl
[§ 243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu