20 Cdo 417/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
právní věci žalobkyně M. G., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. B.,
zastoupenému advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu ve
Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 145/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2007, č. j. 11 Co 259/2007 - 74,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám advokáta.
Žalobkyně se domáhala, aby „z výkonu rozhodnutí“ prodejem nemovitostí, jakož i
movitých věcí, vedeného oprávněným proti povinnému A. G. (jejímu manželovi) u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 26 Nc 6024/2005, byly vyloučeny
nemovitosti, a to pozemek - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek - zahrada a
budova - objekt bydlení , vše zapsáno v katastru nemovitostí Katastrálního
úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště F.-M., k.ú. L., a dále movité věci -
chladnička P., myčka na nádobí B., televize F. a audio věž A. Žalobu odůvodnila
tím, že označené nemovitosti nabyla za peníze získané darem od své matky a
předmětné movité věci zakoupila až po uzavření dohody o zúžení společného jmění
manželů.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, č. j. 8 C 145/2006
- 44, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
dne 4. 10. 1995 byla mezi Č. s. a.s. a A. G. (podnikajícím pod obchodním názvem
A., se sídlem ve F.) uzavřena smlouva o úvěru (s dodatkem č. 1), na jejímž
základě byl jmenovanému za trvání manželství se žalobkyní poskytnut úvěr ve
výši 1.400.000,- Kč, splatný do 20. 6. 1999, že Č. s. a.s. smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 30. 6. 2001 (včetně dodatku č. 1) předmětnou
pohledávku postoupila K. b. P. s.p., přičemž výše pohledávky k 30. 6. 2001
činila 1.697.302,15 Kč, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2003, č. j. 6 Cm 302/2000-28, který nabyl právní moci dne 27. 5. 2003, byli A. G., S. F.-M. spol. s r.o. a Ing. F. K. zavázáni zaplatit Č. k. a., se sídlem v
P., částku 1.398.724,65 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze
žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, a že
předmětná pohledávka v celkové výši 2.171.240,83 Kč byla smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 1. 10. 2003 Č. k. a. postoupena žalovanému M. B. Dále bylo
zjištěno, že notářským zápisem ze dne 15. 4. 1999 uzavřeli povinná a její
manžel smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění, kterou
mimo jiné zúžili rozsah společného jmění i do budoucna tak, že předmětem
výlučného vlastnictví toho kterého z manželů budou rovněž příjmy z
podnikatelské činnosti či jiné výdělečné činnosti každého z účastníků, na něž
jim vznikne nárok počínaje podpisem této smlouvy, a počínaje podpisem této
smlouvy se stane výlučným vlastníkem movitého i nemovitého majetku, jakož i
majetkových práv a pohledávek ten z manželů, který je z prostředků své
podnikatelské a jiné výdělečné činnosti nabude, a že veškerý takto vypočtený
majetek a případné dluhy nebudou předmětem společného jmění manželů. Ze
skutkových zjištění dále vyplývá, že žalobkyně dne 27. 12. 1999 koupila formou
spotřebitelského úvěru chladničku a že na základě úvěru poskytnutého C. ČR
a.s. dne 12. 10. 2002 (ve výši 14.999,- Kč) zakoupila blíže neurčené zboží od
společnosti O., s.r.o. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 1. 2005, č. j. 26 Nc 6024/2005 - 5a, byla podle pravomocného a vykonatelného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2003, č.j. 6 Cm 302/2000 - 28,
nařízena exekuce, a pověřená soudní exekutorka exekučním příkazem ze dne 25. 4. 2005 nařídila prodej výše popsaných nemovitostí, jež žalobkyně nabyla na
základě kupní smlouvy ze dne 16. 1. 2004 s právními účinky vkladu ke dni 28. 1. 2004, přičemž dále byl v domě L. proveden soupis movitých věcí, do nějž byly
pojaty označené movité věci. V řízení bylo dále zjištěno, že na kupní cenu
předmětných nemovitostí byla z daru matky žalobkyně použita pouze částka
730.000,- Kč a že zbývající část kupní ceny ve výši 500.000,- Kč byla uhrazena
z hypotečního úvěru poskytnutého žalobkyni.
Soud prvního stupně dovodil, že
tvořily-li darované finanční prostředky pouze část kupní ceny nemovitostí,
netvoří tyto nemovitosti součást společného jmění manželů jen proto, že byl
smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů (dále jen
„SJM“), „a při rozhodování o vylučovací žalobě je proto ohledně nich postupovat
podle § 267 odst. 2 o. s. ř. Stejně tak je nutno toto ustanovení aplikovat i ve
vztahu k movitým věcem, které byly podle tvrzení žalobkyně pořízeny až po
uzavření dohody o zúžení SJM“. Dospěl k závěru, že vznikla-li vymáhaná
pohledávka za trvání manželství jen manželu povinné v roce 1995, tedy před
zúžením SJM (takže právnímu předchůdci oprávněného nemohl být znám obsah této
smlouvy), a to při používání majetku, který tvořil SJM, „není pro vyloučení
předmětných movitých věcí ani nemovitostí žádný důvod, který vymezuje § 267
odst. 2 o. s. ř.“. S ohledem na to považoval okresní soud za nadbytečné
doplňovat dokazování o dobu pořízení předmětných movitých věcí. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, č. j. 11 Co 259/2007 - 74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. S
odkazem na § 143a odst. 1 a 4 obč. zák., § 262a odst. 1 a § 267 odst. 1 a 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že „uzavřená smlouva o zúžení společného jmění manželů
nemá právní účinky v případě vedeného výkonu rozhodnutí, neboť oprávněnému
nebyl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy. Navíc žalobkyně
neprokázala původní tvrzení, že předmětné věci, včetně nemovitostí, byly
zakoupeny z finančních prostředků získaných darem od matky“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů
podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Především namítá, že nebyla
účastnicí smlouvy o úvěru poskytnutého jejímu manželovi ani účastnicí
nalézacího řízení, z čehož je zřejmé, že závazek vznikl výlučně jejímu
manželovi a netvořil součást SJM. Vznikla-li tato vymáhaná pohledávka v roce
1995 a smlouva o zúžení SJM byla uzavřena až v roce 1999, nebylo ani možné
nikoho s obsahem takové smlouvy seznámit. Dovolatelka považuje výklad
ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. učiněný soudy obou stupňů za nepřiměřeně
extenzivní a nesprávný proto, že smlouva o zúžení SJM řešila „jejich vzájemná
práva, povinnosti, majetek i závazky do budoucna“ a dále proto, že „dovoluje
postihnout exekucí majetek manželky povinného, který není součástí SJM
[nemovitosti pořídila z převážné části (730.000,- Kč) z daru své matky a jen ve
zbývající části z hypotečního úvěru (500.000,- Kč), který uzavřela sama a
převzala jako svůj výlučný závazek]. Stejně tak soudy obou stupňů nesprávně - v
rozporu s dobrými mravy, se zásadou právní jistoty i v rozporu s rozhodnutím
velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005 -
vyložily i ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., a rozhodnutí
odvolacího soudu má proto podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam. Dále dovolatelka vyslovila názor, že závěry uvedené v označeném rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou v dané věci relevantní a závazné a že soudy obou stupňů
měly výklad § 143a obč. zák., § 267 a § 262a o. s. ř. provést analogicky. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, spatřuje dovolatelka v tom, že „došlo k porušení jejího práva na
spravedlivý proces, neboť krajský soud přejal provedené dokazování za konečné,
a ačkoliv rozpor s dobrými mravy vyšel v řízení najevo, další dokazování
neprovedl“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnil s
rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto,
resp. zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s .ř.) vzhledem k článku II, bodu
12. části první zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§ 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm.
a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena,
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má. Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto
posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je
podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního
významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především ze
závěru, že předmětné nemovitosti (jejichž prodej nařídila pověřená soudní
exekutorka exekučním příkazem ze dne 25. 4. 2005) netvoří součást společného
jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah
společného jmění manželů, resp. že tyto nemovitosti nejsou součástí SJM. V projednávané věci bylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno, že usnesením
ze dne 21. 1. 2005, č. j. 26 Nc 6024/2005 - 5a, nařídil Okresní soud ve Frýdku-
Místku podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 17. 4. 2003, č.j. 6 Cm 302/2000 - 28, exekuci. Pověřená soudní exekutorka
exekučním příkazem ze dne 25. 4. 2005 nařídila prodej označených nemovitostí
manželky povinného, jež nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 16. 1. 2004 s
právními účinky vkladu ke dni 28. 1. 2004, přičemž na kupní cenu těchto
nemovitostí použila z daru své matky částku 730.000,- Kč a zbývající část kupní
ceny ve výši 500.000,- Kč byla uhrazena z hypotečního úvěru poskytnutého
žalobkyni. Dále byl v domě L. proveden soupis movitých věcí, do nějž byly
pojaty označené movité věci. Pohledávka, k jejichž vydobytí je vedena exekuce,
vznikla manželu žalobkyně v roce 1995, tj. za trvání manželství. Smlouvou ze
dne 15. 4. 1999, uzavřenou formou notářského zápisu, zúžili manželé ve smyslu §
143a odst. 1 obč. zák. stanovený rozsah SJM (mimo jiné) i do budoucna tak, že
předmětem výlučného vlastnictví toho kterého z manželů budou rovněž příjmy z
podnikatelské činnosti či jiné výdělečné činnosti každého z účastníků, na něž
jim vznikne nárok počínaje podpisem této smlouvy, a počínaje podpisem této
smlouvy se stane výlučným vlastníkem movitého i nemovitého majetku, jakož i
majetkových práv a pohledávek ten z manželů, který je z prostředků své
podnikatelské a jiné výdělečné činnosti nabude, a že veškerý takto vypočtený
majetek a případné dluhy nebudou předmětem společného jmění manželů; žalobkyně
dne 27. 12. 1999 koupila formou spotřebitelského úvěru chladničku zn. P. v ceně
18.964,- Kč a na základě úvěru poskytnutého C. ČR a.s. dne 12. 10. 2002 (ve
výši 14.999,- Kč) zakoupila blíže neurčené zboží od společnosti O., s.r.o. Podle § 143 odst. 1 obč. zák.
tvoří společné jmění manželů a) majetek nabytý
některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou
majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za
majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které
podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v
rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve
vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako
právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů
nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků
týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž
rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal
jeden z nich bez souhlasu druhého. Bývalý Nejvyšší soud ČSSR již v rozsudku ze dne 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz
36/69, publikovaném pod č. 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
zaujal právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl
zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o
půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za
splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda
byla smlouva o půjčce platně uzavřena - do bezpodílového spoluvlastnictví. K
závazku manžela, jenž takto opatřil peníze, který je povinen je vrátit (ať již
jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v
případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve
skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví“. Tento právní názor je i nadále použitelný (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003). Podle
ustálené judikatury je věc v BSM (SJM), když na její opatření byly společné
prostředky vynaloženy jen částečně (viz např. R 42/1972 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, str. 251). K těmto závěrům dále srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008. Uvedené judikatorní závěry pro posuzovanou věc znamenají, že pokud by manželé
G. neuzavřeli dne 15. 4. 1999 smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM,
byly by předmětné nemovitosti v jejich SJM. Na okraj lze poznamenat, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, na který dovolatelka poukazuje, se zabývá jen otázkou
pasivní legitimace v řízení o splnění závazku a zařazení tohoto závazku do
společného jmění nevylučuje (právní věta zní: „Splnění závazku náležejícího do
společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v
nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se
při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela
postižením společného jmění manželů tím není dotčeno.“). Dále dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů v daném případě nesprávně
vyložily ustanovení § 267 odst. 2 písm.
a) a b) a § 262a odst. 1 o. s. ř. Podle § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon
rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu
rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona. Podle § 267 odst. 2 o. s. ř. se obdobně postupuje, byl-li nařízeným výkonem
rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se
považuje za součást společného jmění manželů (§ 262a odst. 1), avšak vymáhaný
závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání
majetku, který a) podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného
jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni
zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v
době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, b) náležel výhradně
povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek
náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku,
který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako
právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen
jeho osobní potřebě. Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu
rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění
exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. (srov. § 130). Podle § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. lze exekuci na majetek patřící do
společného jmění manželů provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který
vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do
společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce
považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen
proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů
nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Podle § 42 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. se při provádění exekuce také
nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného
jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku
vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li smlouvou rozšířen zákonem stanovený
rozsah společného jmění manželů o majetek povinného, který nepatřil do
společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Podle § 143a odst. 1 obč. zák. mohou manželé smlouvou uzavřenou formou
notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění
manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či
vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich
společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty
a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do
společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá
smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Podle ustanovení § 143a
odst. 2 obč. zák.
mohou dále manželé smlouvou uzavřenou formou notářského
zápisu vyhradit zcela nebo zčásti vznik společného jmění manželů ke dni zániku
manželství, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Podle § 143a odst. 4 obč. zák. se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu
uvedenou v předcházejících odstavcích (tj. i na smlouvu o zúžení stanoveného
rozsahu společného jmění) odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy
znám. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2005,
byl vysloven a odůvodněn závěr, že „žaloba na vyloučení majetku z výkonu
rozhodnutí nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla (za trvání
manželství jednomu z manželů) před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem
stanoveného rozsahu společného jmění manželů (§ 262a odst. 2, § 267 odst. 1 o. s. ř., § 143a odst. 4 obč. zák.)“. Tyto závěry se uplatní v dané věci
obdobně. Aby bylo podle § 267 odst. 2 o. s. ř. prokázáno právo žalobkyně k předmětným
movitým i nemovitým věcem, které výkon rozhodnutí nepřipouští, pak - vznikla-li
pohledávka za trvání manželství toliko manželu žalobkyně - je zapotřebí splnění
předpokladů uvedených v tomto ustanovení pod písmeny a) nebo b); jinými slovy,
právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí zakládají jen zde vyjmenované okolnosti,
jež se odvíjí od specifičnosti způsobu vzniku pohledávky. Jelikož nebylo
zjištěno (a ani tvrzeno), že dluhy vznikly při používání majetku vyňatého ze
společného jmění (ve prospěch výlučného vlastnictví manžela žalobkyně) smlouvou
o jeho zúžení, popř. že vznikly při používání majetku, který - z důvodů
vyjmenovaných v § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. - náležel výhradně manželu
žalobkyně, je použití tohoto ustanovení vyloučeno. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto
dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího
soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní
otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR
ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise
Soudní judikatura, ročník 2006). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř., neboť žalovaný
má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které
sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci
(vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 2
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 5 písm. d), snížená podle §
14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady
hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, náleží žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální
částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést
podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 560,- Kč. Celkovou náhradu
nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši 3.360,- Kč je žalobkyně povinna
zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.