20 Cdo 4367/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Okresního soudu v Berouně,
se sídlem v Berouně, Wagnerovo náměstí 1249, proti povinné E. K., zastoupené
JUDr. Tomášem A. Schönfeldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 25, pro
199.801,- Kč, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.
zn. 11 E 88/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 24. února 2009, č. j. 20 Co 23/2009 - 13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 5. 11. 2008, č. j. 11 E 88/2008 - 3, jímž Okresní soud v Berouně nařídil podle vykonatelných
usnesení téhož soudu ze dne 25. 10. 2002, č. j. E 923/2001 - 40, ze dne 23. 10. 2003, č. j. E 923/2001 - 61, ze dne 28. 2. 2005, č. j. E 923/2001 - 118, a ze
dne 27. 3. 2006, č. j. E 923/2001 - 148, k uspokojení pohledávky oprávněné ve
výši 199.081,- Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné, a to id. ? spoluvlastnického podílu na pozemku č. parc. st. - zastavěná plocha a nádvoří,
na pozemku č. parc. - ostatní plocha, pozemku č. parc. - ostatní plocha,
pozemku parc. č. - ostatní plocha a budovy, část obce objekt bydlení na st. ,
to vše zapsáno na listu vlastnictví č. pro katastrální území u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, s tím, že nařízení
výkonu rozhodnutí se vztahuje na uvedené nemovitosti se všemi jejich součástmi
a příslušenstvím; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud z
obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. E 923/2001 zjistil,
že usnesením tohoto soudu ze dne 25. 1. 2002, č. j. E 923/2001 - 24, potvrzeným
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, č. j. 25 Co 95/2002 - 29,
byl podle rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 10. 2000, č. j. 7 C
54/97 - 166, k vynucení povinnosti zachovat na pozemcích č. parc. 48 - zast. plocha a nádvoří a č. parc. 58/2 - ostatní plocha, zapsaných na LV č. pro obec
a kat. území , volný průjezd a průchod o šíři nejméně 2,5 m na pozemek č. parc. - zahrada, zapsaný na LV č. pro obec a kat. území, pravomocně nařízen usnesením
soudu prvního stupně ze dne 2. 5. 2002 výkon rozhodnutí ukládáním pokut povinné
a současně jí byla uložena první pokuta ve výši 10.000,- Kč; výše označenými
usneseními pak byly povinné uloženy další pokuty v celkové výši 200.000,- Kč
(v návrhu na nařízení výkonu těchto usnesení oprávněná snížila
částku
200.000,- Kč o platbu povinné ve výši 199,- Kč) a že výkon rozhodnutí byl
usnesením ze dne 11. 4. 2007, č. j. E 923/2001-237, podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastaven, a to s ohledem na pravomocný rozsudek Okresního soudu v
Berouně ze dne 14. 6. 2006, č. j. 4 C 76/97 - 312, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006, č. j. 23 Co 437/2006 - 356, jímž
bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, a na základě
geometrického plánu došlo k rozdělení stodoly a k vytvoření nového pozemku pro
průjezd a průchod k zahradě č. parc. . K námitce povinné, že předpoklady pro
nařízení výkonu rozhodnutí nebyly splněny, krajský soud uvedl, že návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí podaný v roce 2001 je třeba považovat za
opodstatněný, stejně jako další návrhy na ukládání pokut povinné, a to až do
prosince 2006, kdy bylo podílové spoluvlastnictví k nemovitostem zrušeno.
Nepřisvědčil ani námitkám povinné, že byl-li výkon rozhodnutí zcela zastaven,
„došlo i k zastavení vymáhání pokut z jednotlivých usnesení vydaných v rámci
tohoto řízení“, a že pokuty jsou nevymahatelné, přičemž v tomto směru odkázal
na právní názor formulovaný v odborné literatuře, že zaplacení pravomocně
uložených pokut vymáhá na povinném stát, že uloženou pokutu nelze prominout a
že zaplacená pokuta se povinnému nevrací, i když výkon rozhodnutí byl zastaven,
a to ani tehdy, podal-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zcela
nedůvodně, neboť povinnost již dříve byla splněna; dosud nezaplacenou pokutu
bude soud i v takovém případě po povinném vymáhat.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 238a
odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a),
b) a odst. 3 o. s. ř. Domnívá se, že zastavením řízení o výkon rozhodnutí ve
věci vedené u Okresního soudu v Berouně podle sp. zn. E 923/2001 „dal soud za
pravdu jejím námitkám prokázaným na základě místního šetření“, že není
vykonatelná povinnost umožnit průjezd přes předmětný pozemek, a to z důvodu, že
šíře části tohoto pozemku nečiní ani 2,5 m a na jeho hranici je trvale
vybudována cihlová zeď bránící průjezdu, jejíž zboření nepovolil příslušný
stavební úřad. V odůvodnění usnesení o zastavení tohoto výkonu rozhodnutí však
soud jako jeho důvod uvedl jen okolnost, že podílové spoluvlastnictví k
nemovitostem bylo zrušeno, ostatní povinnou namítané okolnosti však pominul,
ačkoliv byla prokázána jejich existence. Dovolatelka opětovně poukazuje na
skutečnost, že proti rozsudku Okresního soudu v Berouně, jímž byla povinnost
umožnit průjezd přes pozemek uložena, podala žalobu pro zmatečnost, přičemž
toto řízení dosud nebylo pravomocně ukončeno. Odvolacímu soudu vytýká, že se
těmito námitkami ohledně nevykonatelnosti povinnosti umožnit průjezd přes
předmětný pozemek, jakož i obsahem řízení o žalobě pro zmatečnost, nezabýval a
pouze formálně odkázal na obsah odůvodnění usnesení, jímž soud předcházející
výkon rozhodnutí zastavil. Dovolací soud by proto měl v rámci projednání
dovolání posoudit tyto právní otázky judikaturou dosud neřešené : 1) „zda v
případě, kdy je rozhodnutí nalézacího soudu objektivně nevykonatelné pro
překážky, které nemůže povinný ovlivnit, je na místě vynucovat nemožné plnění
pokutami“; 2) „zda v případě, kdy po řadě odvolání a jednání soud výkon
rozhodnutí zastaví, ať již z jakéhokoliv důvodu, lze původně uložené pokuty
vymáhat“, a 3) „zda odvolací soud může zamítnout odvolání proti nařízení
exekuce z formálních důvodů s poukazem na formální vykonatelnost rozsudku, i
když má povědomost o tom, že povinný namítá faktickou nemožnost plnění ve
fyzickém smyslu, a to od počátku vykonávacího řízení, tedy přijmout závazný
právní názor k výkladu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a jeho vztah
k ustanovení § 254 odst. 5 o. s. ř. ve znění účinném v době zahájení řízení“.
Dále namítá, že jí byla odňata možnost jednat před soudem, neboť v případě, že
je navrhováno zastavení výkonu rozhodnutí pro jeho materiální nevykonatelnost,
mělo být nařízeno jednání. Navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost
rozhodnutí soudů obou stupňů a aby je zrušil.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 a neshledal je podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2,
ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Dovolatelka sice argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesla, hodnocením námitek
obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O
existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud v řízení o výkon
rozhodnutí není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu
(včetně postupu orgánu); obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich
vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod
číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázky č. 1 a 3, stejně
jako námitky o nevykonatelnosti povinnosti umožnit průjezd na předmětném
pozemku, která jí byla uložena pravomocným a vykonatelným rozsudkem Okresního
soudu v Berouně ze dne 25. 10. 2000, č. j. 7 C 54/97 - 166, tudíž přípustnost
dovolání podle výše citovaných ustanovení nezakládají, neboť jimi dovolatelka
zpochybňuje věcnou nesprávnost nyní vykonávaných rozhodnutí vydaných v řízení
vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. E 923/2001 o uložení pokut
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4291/2008).
Rovněž otázka, „zda v případě, kdy po řadě odvolání a jednání soud výkon
rozhodnutí zastaví, ať již z jakéhokoliv důvodu, lze původně uložené pokuty
vymáhat“, přípustnost dovolání podle výše citovaných ustanovení nezakládá,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru zcela v souladu s
ustanovením § 351 odst. 1 o. s. ř., z něhož vyplývá, že zaplacení pravomocně
uložených pokut vymáhá na povinném stát, že uloženou pokutu nelze prominout a
že byl-li výkon rozhodnutí zastaven, zaplacená pokuta se povinnému nevrací, a
to ani tehdy, podal-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zcela
nedůvodně, neboť povinnost již dříve byla splněna; dosud nezaplacenou pokutu
bude soud i v takovém případě po povinném vymáhat, což však neznamená, že by
povinný nemohl požadovat po oprávněném náhradu škody, která mu v takovém
případě bezdůvodným uložením pokuty vznikla (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2009, s. 2714).
Namítá-li dovolatelka, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu
odňata možnost jednat před soudem, nejedná se, po změnách občanského soudního
řádu provedených s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, o způsobilý dovolací důvod; k prověření jeho správnosti
slouží od uvedeného data jiný mimořádný opravný prostředek, jímž je žaloba pro
zmatečnost (srov. § 229 odst. 3 o. s. ř.).
Ke zmatečnostním vadám řízení vypočteným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud při dovolacím přezkumu přihlíží,
jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v dané věci splněn není
(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné
pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jen pro úplnost je
možno dodat, že v daném případě soudy obou stupňů nerozhodovaly o zastavení,
nýbrž o nařízení výkonu rozhodnutí.
K námitkám dovolatelky z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř., za stavu, kdy tvrzené vady procesu nezahrnují v daném případě
podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle § 241a odst. 3 o.
s. ř. nemohl dovolací soud při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnout (srov. právní názory vyjádřené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132,
dále v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130,
nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2009, sp. zn. 21 Cdo
4853/2008).
Užití institutu odkladu vykonatelnosti v řízení o dovolání proti usnesením
vydaným ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) je z povahy věci vyloučeno (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006, a
přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20
Cdo 873/2005).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6.
2009, a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve
spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž
přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť povinná s ohledem na výsledek dovolacího
řízení nemá na jejich náhradu právo a oprávněné v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu