USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné RAVAK a. s., se sídlem v Příbrami I, Obecnická 285, identifikační číslo osoby 25612492, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti povinnému M. U., zastoupenému Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, pro smluvní úroky a úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 17 EXE 2165/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2023, č. j. 18 Co 138/2023-662, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
1. Ve shora označené věci Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“ nebo „okresní soud“) usnesením ze dne 10. 3. 2023, č. j. 17 EXE 2165/2016-590, zastavil exekuci v rozsahu smluvních úroků a úroků z prodlení, které ve výroku specifikoval (viz výrok I), dále rozhodl, že „ve zbylém se řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 2. 2. 2023 zastavuje“ (výrok II), a oprávněné uložil povinnost zaplatit povinnému k rukám jeho advokáta náklady řízení „o návrhu na zastavení exekuce“ ve výši 28 443 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III).
2. Soud prvního stupně připomněl, že posuzovaná exekuce je vedena pouze k vymožení části příslušenství (úroků a úroků z prodlení ze smluv o úvěru), tedy nikoli k uspokojení „samotných jistin“. Nařízena byla podle vykonatelných notářských zápisů sepsaných jménem notářky se sídlem v Ostravě JUDr. Jarmily Valigurové notářským kandidátem Mgr. Lukášem Valigurou dne 29. 3. 2011 pod sp. zn. NZ 467/2011, N 494/2011, a dne 31. 8. 2010 pod sp. zn. NZ 1271/2010, N 1369/2010 (dále rovněž „exekuční tituly“ nebo „notářské zápisy“) a aktuálně je vedena soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále „exekutor“), pod sp. zn. 067 EX 22674/19. Obsahem notářského zápisu ze dne 29. 3. 2011 byla dohoda o splnění závazků ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 25. 10. 2007 (ve znění 14 dodatků - dále „Smlouva 1“) mezi NLB Factoring, a. s., jako věřitelem a OLEO CHEMICAL, a. s., jako dlužníkem k poskytnutému úvěru ve výši 6 989 148,43 EUR. Stejní účastníci uzavřeli dne 22. 9. 2008 smlouvu o úvěru ve výši 24 500 000 Kč (dále „Smlouva 2“), k níž přistoupili dlužníci K. J. a povinný; k této smlouvě byla sjednána dohoda o splnění závazků se svolením k vykonatelnosti, která se stala obsahem notářského zápisu ze dne 31. 8. 2010. Pohledávky z obou úvěrových smluv postoupila NLB Factoring, a. s., oprávněné společnosti smlouvou ze dne 29. 3. 2012 a později byly pohledávky ze smluv o úvěru (Smlouvy 1 a 2) postupovány na oprávněnou (viz konkrétní popis těchto jednání v bodě 8. odůvodnění).
3. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že před okresním soudem byla pod sp. zn. 16 EXE 3242/2012 vedena exekuce mimo jiné pro pohledávky oprávněné za povinným ve výši 3 809 415 EUR s příslušenstvím vycházející ze Smlouvy 1 a ve výši 13 303 696,26 Kč s příslušenstvím ze Smlouvy 2. Tato exekuce byla zcela zastavena usnesením okresního soudu ze dne 16. 9. 2014, č. j. 16 EXE 3242/2012-451, s odůvodněním, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 3. 2012 se týkala pouze závazků vůči OLEO CHEMICAL, a.
s., nikoli vůči povinnému, který k dluhům přistoupil (v souladu s § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /dále „obč. zák“/ a § 1 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /dále „obch. zák“/). Povinným namítané promlčení pohledávek soud prvního stupně posuzoval podle § 387 a násl. obch. zák. (se zřetelem k přechodnému ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014) se závěrem, že promlčení vymáhaných akcesorických úroků nemůže trvat déle, než trval hlavní závazek (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007). Protože v jiném řízení již bylo uzavřeno, že jistina z obou smluv je ke dni 12. 4. 2016 promlčena, stalo se právo na zaplacení nyní vymáhaných úroků pouze právem naturálním a je dán důvod exekuci podle 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) a § 55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex.
řád“), „zastavit pro příslušenství požadované po 13. 4. 2016, tj. od doby, kdy bylo uzavřeno, že je jistina promlčena a nelze ji vymáhat“. Soud již není oprávněn přezkoumávat promlčení „vymáhaného nároku do 12. 4. 2016“, neboť tato otázka již v exekučním řízení byla pravomocně rozhodnuta (řízení v tomto rozsahu tudíž muselo být zastaveno podle § 104 odst. 1 o. s. ř.).
4. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků usnesením ze dne 19. 9. 2023, č. j. 18 Co 138/2023-662, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a III zrušil a řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 2. 2. 2023 zcela zastavil (viz výrok II usnesení odvolacího soudu), zároveň odmítl odvolání povinného do výroku I usnesení soudu prvního stupně (výrokem I usnesení odvolacího soudu) a potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II (výrokem III usnesení odvolacího soudu). Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že oprávněná se nestala věřitelem povinného a nemohla „vůči němu pohledávky zesplatnit“. Návrh na zastavení exekuce odůvodnil povinný „shodnými skutkovými tvrzeními, jež byly obsaženy v jeho návrhu na zastavení exekuce ze dne 8. 6. 2017“. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2018, č. j. 17 EXE 2165/2016-463, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 20 Co 243/2018-508, představuje „pro projednání návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 2. 2. 2022 ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. za použití § 52 odst. 1 ex. řádu neodstranitelnou negativní podmínku řízení věci pravomocně rozsouzené“.
5. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil vedle citace § 237 o. s. ř. tvrzením, že se odvolací soud nevypořádal „dostatečně s otázkou, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně nebyla zcela jednoznačně vyřešena dosud nikde“.
6. Dovolatel v dalším textu dovolání vytkl odvolacímu soudu, že „se izolovaně věnoval jen překážce věci rozsouzené a nezohlednil akcesoritu příslušenství, celou situaci, veškeré konsekvence a důsledky zahájení a vedení exekučního řízení ve vztahu k aktuálnímu znění exekučního titulu“, zároveň „se dostatečně nevypořádal se všemi námitkami povinného“ a podle je názoru se tak jedná „o zásadní a dosud zcela nevyřešenou otázku, která by měla být jednoznačně vyřešena“. Namítal v podrobnostech, že jednotlivé splátky neexistují, protože oprávněná učinila jejich jednostranné zesplatnění ke dni 12. 4. 2012, čímž se povinnost dovolatele z exekučních titulů „transformovala na jednorázově splatnou jistinu“, rovněž že dluh povinného je „nikdy nekončící“, jsou-li úroky ze splátek požadovány od určitého data do zaplacení těchto splátek a že „dojde-li k promlčení hlavního závazkového vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu“ (zde s citací části odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, navazujících rozhodnutí dovolacího soudu).
7. K překážce věci pravomocně rozsouzené povinný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018, sp. zn. 20 Cdo 4299/2018, z čehož dovozoval, že s ohledem na odlišnou podstatu tzv. opozičních a impugnačních sporů ve srovnání s běžným civilním sporem má naplnění důvodů „pro obnovu civilního sporu v exekučním terénu za následek možnost podat znovu návrh na zastavení exekuce z téhož důvodu, aniž by byla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté“. Řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce bylo řešeno až u dovolacího soudu, který „vyslovil dne 2. 2. 2021 de facto nový právní názor a výklad práv a povinností postupníka a zcela změnil rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně“. Je za této situace otázkou, zda překážka věci pravomocně rozhodnuté může „převýšit absurditu a nespravedlnost nikdy nekončícího a nepromlčitelného dluhu spočívajícího v úrocích z promlčené pohledávky a současně úrocích plynoucích z pohledávek, které však před podáním návrhu na nařízení exekuce zanikly a byly nahrazeny závazkem jiným (zesplatněným dluhem)“.
8. K dovolání se vyjádřila oprávněná společnost podáním ze dne 22. 2. 2024, v němž především shrnula, že dovolání není přípustné, neboť z jeho obsahu není zřejmá rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž by se odvolací soud měl odchýlit, není vymezena konkrétní a srozumitelná otázka, která by byla způsobilá přípustnost založit, povinný se nevymezil proti posouzení právní otázky, na níž napadené usnesení závisí, a v dovolání nevylíčil, jak by dílčí závěry v dovolání uvedené měly „odůvodňovat přípustnost dovolání“.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinného podle zákona č. 99/ 1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), přičemž dovolatel nevystihl ani důvod dovolání (§ 241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že zákonná kritéria přípustnosti dovolání obsažená v § 237 o. s. ř. se z povahy věci navzájem vylučují, není-li ani z celého textu dovolání zcela zřejmé, k jaké volbě předpokladu přípustnosti se dovolatel přiklonil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sb. rozh. obč. pod číslem 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Není totiž přípustné, aby dovolací soud do obsahu dovolání „aktivně“ vstupoval vlastním výběrem předpokladu přípustnosti dovolání, rozhodných právních otázek či obsah dovolání jakkoli domýšlel, neboť by tímto postupem porušil základní procesní pravidla, na nichž je dovolací řízení založeno, a to především zásadu rovnosti účastníků řízení a zásadu dispoziční (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 2982/2021). Jestliže procesní předpis (o. s. ř.) vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních předpokladů dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí důsledně posuzuje, nemůže se jednat o přepjatý formalismus (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
11. V posuzované věci dovolatel k předpokladu přípustnosti vymezil hledisko tak, že otázka řešená odvolacím soudem „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, k tomu však v celém dovolání nijak neupřesnil (alespoň v rovině citací právních závěrů judikatury Nejvyššího soudu), kterou konkrétní právní otázku měl dovolací soud opakovaně řešit a v čem má spočívat rozpor judikatury dovolacího soudu. Pro naplnění označeného hlediska přípustnosti dovolání totiž není podstatné, že otázku řešil rozdílně odvolací a dovolací soud, k čemuž směřuje jiná přípustnost dovolání, a to že se odvolací soud při řešení (konkrétní) právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Takové hledisko dovolatel nejenže neohlásil, ale pro jeho faktické naplnění nelze nalézt ani oporu v jednotlivých námitkách dovolatele včetně (zde nepřítomné) specifikace rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou dovolací soud neměl respektovat. Neujasněnost volby dovolatele co do předpokladu přípustnosti posuzovaného dovolání je umocněna dovětkem, že právní otázka „nebyla zcela jednoznačně vyřešena dosud nikde“, což by mohlo být další a odlišné zákonné kritérium přípustnosti dovolání (tj. že otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), ale z citované formulace dovolání se nelze jednoznačně dobrat toho, zda to tímto způsobem dovolatel vůbec zamýšlel.
12. S předchozí náležitostí dovolání je nezbytně spojen povinným nenaplněný požadavek, aby dovolatel zřetelně formuloval právní otázku (právní otázky), kterou (které) odvolací soud napadeným rozhodnutím řešil a na jejímž (jejichž) vyřešení rozhodnutí závisí (tj. je resp. jsou pro výsledek řízení rozhodná). Toliko na polemice se závěry odvolacího soudu či na kritice, že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami povinného, nelze vymezení rozhodné právní otázky založit a prosadit tímto způsobem přípustnost dovolání. Rozhodnou právní otázku si dovolací soud nemůže vymezit sám, neboť by tím porušil procesní zásady, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022, sp. zn. 20 Cdo 591/2022). Jestliže
dovolatel hodlal napadat postup odvolacího soudu (např. že se odvolací soud nevypořádal s veškerými námitkami povinného), přehlíží, že napadené usnesení odvolacího soudu vycházelo z překážky věci pravomocně rozhodnuté, tudíž řada námitek (opakovaných i v dovolání) byla v důsledku nedostatku této podmínky řízení konzumována a ve smyslu § 237 o. s. ř na jejich řešení napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí, rovněž tím označuje případné vady řízení, k nimž dovolací soud u nepřípustného dovolání nemůže přihlédnout, byť by existovaly a měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ výklad ustanovení 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
13. K samotné překážce věci pravomocně rozhodnuté dovolatel nepředkládá relevantní právní otázku, neboť nijak nezpochybňuje, že návrh na zastavení exekuce podal ze stejných důvodů jako v případě předchozího návrhu, o němž již bylo v tomto exekučním řízení pravomocně rozhodnuto (nový právní názor a výklad práv povinností postupníka je v tomto směru nevýznamný, není-li ani zřejmé, kam uvedenou argumentací dovolatel mířil).
14. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání povinného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 10. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu