NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
20 Cdo 4810/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněného A.-E., zastoupeného advokátem proti povinnému P. T.,
zastoupeného opatrovníkem, za účasti soudního exekutora JUDr. M. S.,
přihlášených věřitelů 1) K. b., 2) Okresní správy sociálního zabezpečení P., 3)
I. F. zastoupeného advokátem a vydražitele C. R., prodejem nemovitostí, o
rozvrhu rozdělované podstaty, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn.
22 Nc 5370/2003, o dovolání soudního exekutora proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 13. června 2007, č. j. 20 Co 46/2007 - 194, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č. j. 20 Co
46/2007 - 194, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 19. 10. 2006, č. j. 22
Nc 5370/2003 - 145, rozhodl, že rozdělovaná podstata ve výši 2,804.780,27 Kč se
rozvrhuje tak, že se z ní uspokojuje K. b., a to ve třetí skupině. Soud prvního
stupně s odkazem na § 337c odst. 2 o. s. ř. uzavřel, že z rozdělované podstaty
lze uspokojit pouze částečně zástavního věřitele, neboť rozdělovaná podstata
nestačí ani na to, aby tento zástavní věřitel byl uspokojen v plné výši. Další
věřitelé povinného zařazení do třetí skupiny, tzn. oprávněný a soudní exekutor
nemohli být z rozdělované podstaty uspokojeni ani částečně, natož pak věřitelé
zařazení do páté a šesté skupiny.
K odvolání soudního exekutora Krajský soud v Praze shora označeným usnesením
změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že z rozdělované podstaty 2,800.000,-
Kč se uspokojí ve třetí skupině v prvním pořadí poměrně pohledávka nákladů
soudního exekutora ve výši 67.860,- Kč, která bude vyplacena soudnímu
exekutorovi, a pohledávka K. b. na částečnou úhradu pohledávky - úroky
494.915,- Kč, úroky z prodlení 459.805,- Kč a částečnou úhradu jistiny
1,777.418,- Kč, celkem 2,732.140,- Kč s úrokem z nejvyššího podání do
vyplacení, která bude vyplacena přihlášenému zástavnímu věřiteli, a dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na stanovisko
Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005, uzavřel, že pohledávka soudního
exekutora, představující náklady exekuce, je vedle pohledávky oprávněného,
stejně jako pohledávka přihlášeného věřitele zajištěná zástavním právem,
pohledávkou třetí skupiny podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z pohledávek
patřících do této skupiny by tak měla být uspokojena pohledávka oprávněného ve
výši 1.774,250,- Kč s pořadím podání návrhu dne 10. 4. 2003, pohledávka
soudního exekutora ve výši 529.062,- Kč (odměna soudního exekutora 420.000,-
Kč, znalecké posudky 20.940,- Kč, elektronické zpracování dat 150,- Kč, náhrada
nákladů 3.500,- Kč a DPH 19 %) a pohledávka přihlášeného věřitele K. b., ve
výši 3,163.112,- Kč s pořadím vzniku zástavního práva dne 24. 7. 2000, která v
této skupině má první pořadí, a to v části úroků ve výši 494.915,- Kč, úroků z
prodlení za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním ve výši 459.805,- Kč a v
jistině ve výši 2,010.013,95 Kč (celkem 2,964.733,95 Kč). V prvním pořadí se
pak uspokojí pohledávka tak, že nestačí-li rozdělovaná podstata na uspokojení
celé pohledávky, uhradí se úroky před jistinou, a zbytek pohledávky, tedy úroky
za další období mají pořadí přihlášky, tj. dnem 10. 10. 2005. Protože podle §
337c odst. 2 o. s. ř. pohledávky patřící do téže skupiny, které mají stejné
pořadí, se uspokojí poměrně, a protože poměr celé pohledávky zástavního
věřitele k pohledávce soudního exekutora je 1:7,7, krajský soud v tomto poměru
pohledávky uspokojil. Pohledávka České správy sociálního zabezpečení, která
patří do páté skupiny, a pohledávka I. F., která patří do šesté skupiny, již
nemohly být uspokojeny.
Proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal soudní exekutor dovolání
(k němuž jako přílohu připojil vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), v němž stejně jako v
odvolání namítá, že nesouhlasí se Stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn
200/2005, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník
2006, pod č. 31, v jehož bodu XVIII. byl zaujat názor, že náklady soudního
exekutora se uspokojí ve třetí skupině, současně však neřeší pořadí pohledávky
soudního exekutora v této skupině. Odvolacímu soudu vytýká, že z tohoto
Stanoviska vycházel a že „ignoroval“ i § 52 odst. 1 exekučního řádu, ze kterého
vyplývá, že nestanoví-li tento zákon ohledně stanovení pořadí pohledávek při
rozvrhu výtěžku prodeje nemovitosti jinak, je třeba přiměřeně aplikovat § 337c
odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neexistuje tudíž žádný důvod, proč by náklady dražby
vzniklé v exekučním řízení měly být uspokojeny v horším pořadí než náklady
dražby vzniklé ve výkonu rozhodnutí. Taková interpretace je vůči soudnímu
exekutorovi diskriminační, a je proto „zásadní chybou“ Stanoviska, že exekutora
„tlačí“ do pozice dalšího přihlášeného věřitele, nikoliv jejího realizátora. V
této souvislosti dovolatel poukazuje na § 3 exekučního řádu, ze kterého Ústavní
soud v nálezu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 290/05, mimo jiné dovodil, že
úhrada nákladů exekuce musí být vždy zajištěna. Zařazení nákladů exekutora do
první skupiny podporuje i § 5 odst. 3 vyhl. č. 330/2004 Sb., z nějž vyplývá, že
exekutor se svojí odměnou podílí nejen na nárocích oprávněného, ale i na
nárocích dalších přihlášených věřitelů. Pohledávku soudního exekutora,
představující náklady exekuce, nelze tudíž řadit do skupiny k pohledávce
oprávněného, tj. do skupiny pohledávek podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
nýbrž do první skupiny, a to i ohledem na to, že § 337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. „jistě nemíní privilegovat stát před ostatními účastníky rozvrhu“. I kdyby
však náklady exekutora patřily do třetí skupiny, přísluší exekutorovi odměna i
z prospěchu, který při prodeji nemovitosti obdrží jakýkoliv přihlášený věřitel,
a jako náklad řízení musí být uhrazena před jistinou. Dále dovolatel odvolacímu
soudu vytýká, že nesprávně stanovil poměr uspokojení pohledávek 1:7,7, neboť
činí-li celková výše uspokojovaných pohledávek částku 3,493.794,95 Kč a
rozdělovaná podstata včetně úroků z prodlení částku 2,804.780,27 Kč,
představuje koeficient pro poměr uspokojení 0,802. V daném případě tak měla být
jeho pohledávka uspokojena v částce 424.307,70 Kč a pohledávka K. b. v částce
2,380.472,77 Kč. Kromě toho odvolací soud, ačkoliv mu to nepříslušelo,
přezkoumával výši nákladů exekuce určenou pravomocným příkazem k úhradě exekuce
ze dne 29. 12. 2005 ve výši 538.543,10 Kč, přičemž náklady spojené s prováděním
exekuce ve vztahu mezi oprávněným a povinným považoval za nesouvisející s
prodejem nemovitosti a za náklady spojené s prodejem nemovitosti považoval jen
částku 529.062,- Kč.
Dovolání je podle § 238a odst. 1 písm. f), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné, neboť
směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení, kterým soud prvního
stupně rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí (exekuci), a
je i důvodné.
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka
exekutora na náhradu nákladů exekuce se uspokojuje z rozdělované podstaty ve
skupině podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s dosavadní soudní praxí. Při
zařazení pohledávky soudního exekutora do rozvrhu rozdělované podstaty správně
vyšel správně ze Stanoviska k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31.
12. 2007) ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, pod č. 31, v jehož bodu XVIII.
Nejvyšší soud zaujal názor (od něhož nemá důvod se odchylovat ani v dané věci),
že pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem
nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině podle §
337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutečnost, že v exekučním řízení se úkony
exekutora považují za úkony soudu (§ 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), z
nákladů exekuce náklady řízení vzniklé státu nečiní.
Změna zákona č. 120/2001 Sb., provedená zákonem č. 347/2007 Sb., s účinností od
1. ledna 2008, na posuzovaný případ nedopadá, neboť v dovolacím řízení zásadně
platí, že při posuzování věcné správnosti dovoláním napadeného pravomocného
rozhodnutí odvolacího soudu nemůže dovolací soud přihlížet ke změnám v právní
úpravě, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srov. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. 7 Cdo 81/93, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/1997 pod. č. 5 a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001).
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodnutí o rozvrhu
rozdělované podstaty přezkoumával výši nákladů exekuce určenou pravomocným
příkazem k úhradě exekuce ze dne 29. 12. 2005, ačkoliv mu to nepříslušelo.
Podle § 88 odst. 1 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného určuje
exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a
povinnému. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení účastník řízení může podat u
exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném
rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu (§ 45),
který o námitkách rozhodne do 15 dnů. Případné vyjádření k námitkám adresované
soudu exekutor doručí také tomu, kdo námitky podal. Podle odstavce 4 tohoto
ustanovení rozhodnutí soudu o námitkách se doručí oprávněnému, povinnému a
exekutorovi. Proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný
prostředek.
V posuzované věci se z obsahu spisu podává, že dovolatel (soudní exekutor)
vydal dne 29. 12. 2005, pod č. j. 085 EX 355/03 - 94, příkaz k úhradě nákladů
exekuce, jímž určil výši těchto nákladů částkou 539.685,30 Kč (viz protokol
založený na čl. 143 spisu, příkaz exekutora se ve spise nenachází). Ze spisu
přitom nevyplývá a ani nebylo žádným z účastníků řízení tvrzeno, že proti
tomuto příkazu podali námitky. Příkaz k úhradě nákladů exekuce se tak stal
pravomocným a odvolacímu soudu ve fázi řízení o rozvrhu rozdělované podstaty
již nepříslušelo přezkoumávat věcnou správnost tohoto příkazu. Pokud tak
učinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [§ 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Pokud pak dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně stanovil poměr
uspokojení jeho pohledávky a pohledávky zástavního věřitele K. b., je dovolání
rovněž opodstatněné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru
nepřezkoumatelné, jelikož nesplňuje požadavky vyjádřené v § 157 odst. 2 o. s.
ř. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu totiž není zřejmé, jak dospěl k
závěru, že poměr těchto pohledávek činí 1:7,7. Tím odvolací soud zatížil řízení
další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a
odst. 2 písm. a), § 242 odst. 3 o. s. ř.].
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Pro úplnost je nutno uvést, že otázkou uspokojení nákladů exekutora v rámci
třetí skupiny a pořadí v této skupině se Nejvyšší soud již zabýval v usnesení
ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007, a v usnesení ze dne 29. 4. 2009,
sp. zn. 20 Cdo 2979/2007, v nichž uzavřel, že pohledávka exekutora z titulu
nákladů exekuce může být ve skupině podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.
uspokojena až poté, co budou plně uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů
dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (část první, hlava VI.
zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2010
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu