e XY, bytem v XY, adresa pro doručování: XY, proti povinnému Š. H., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek č. 4762/25, pro 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 16 Nc 5703/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2021, č. j. 26 Co 406/2019-482, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
1. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 10. 2019, č. j. 16 Nc 5703/2009-362, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1249/2021, vydaného v této věci, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že exekvovaná pohledávka nemohla zaniknout jen proto, že oprávněná její existenci neuvedla v rámci insolvenčního řízení a výtka povinného postavená na tom, že oprávněná pohledávku zatajila v rámci insolvenčního řízení, nemůže být důvodem zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., a to ani v kontextu s dalšími povinným uváděnými okolnostmi případu. Nespravedlnost při vedení exekuce, jež by představovala zneužití práva oprávněnou, je totiž třeba hledat ve skutečnostech existujících mezi oprávněným a povinným, nikoliv v tom kontextu, že by se oprávněný měl dopouštět protiprávního jednání ve vztahu k jiným osobám nebo v jiných řízeních, jež je potenciálně způsobilé poškodit nebo ohrozit zájmy třetích osob bez vztahu k povinnému. Poukazuje-li povinný na okolnost, že od počátku zpochybňuje doručení exekučního titulu (elektronický platební rozkaz Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22.
4. 2019, č. j. 14 EC 264/2009-9, kterým byl povinný zavázán zaplatit oprávněné 200 000 Kč s příslušenstvím jako úplatu za postoupení pohledávky oprávněné za P. S.), byla tato námitka vypořádána usnesením exekučního soudu ze dne 19. 6. 2009, č. j. 16 Nc 5703/2009-7, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2010, č. j. 26 Co 684/2009-75, přičemž ústavní stížnost proti nim podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 3354/10. Skutečnost, že exekuce probíhá již 10 let, taktéž sama o sobě nemůže odůvodňovat její zastavení.
Povinný dále tvrdí, že dluh ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi oprávněnou a P. S., odpovídající pohledávce postoupené oprávněnou povinnému, byl P. S. uhrazen přímo k rukám oprávněné a v této souvislosti vznikla povinnému pohledávka za oprávněnou, v důsledku jejíhož započtení měl zaniknout vymáhaný dluh v této exekuci. Krajský soud v Brně k této námitce již usnesením ze dne 6. 10. 2016, č. j. 26 Co 471/2015-249, uvedl, že povinným tvrzené plnění dlužníkem P. S. oprávněné by bylo nutno považovat za plnění bez právního důvodu a mělo by za následek vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení náležejícího P.
S. vůči oprávněné. Z toho plyne, že povinný nemá za oprávněnou jím tvrzenou pohledávku, kterou by bylo možno započíst na exekučně vymáhaný dluh. Konečně povinný namítal, že postoupení pohledávky za P. S. bylo pouze simulovaný právním úkonem. Zpochybňováním platnosti dohody o postoupení předmětné pohledávky však povinný v důsledku popírá věcnou správnost exekučního titulu; tuto argumentaci měl tedy uplatnit již v nalézacím řízení.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že odvolací soud v dané věci nesprávně vyhodnotil podmínky pro splnění zákonné dikce „jiných důvodů vedoucích k zastavení exekuce“ dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Povinný od počátku zpochybňuje doručení exekučního titulu. Ohledně této otázky již bylo soudy rozhodnuto v neprospěch povinného, když právní fikce doručení zvítězila nad faktickou stránkou věci. Vymáhaná pohledávka je pohledávka za úplatu ve výši 200 000 Kč v souvislosti s postoupením pohledávky ve výši 280 000 Kč. Není však pochyb o tom, že postoupení pohledávky za P. S. oprávněnou povinnému bylo simulovaným právním úkonem. Oprávněná tím, že pokračovala ve vymáhání pohledávky vůči P. S. a přijala od něj úhradu dluhu, když ho náležitě nepoučila o tom, že tuto částku má uhradit povinnému, uvedla všechny zúčastněné v omyl, chovala se v rozporu s dobrými mravy a následné vedení exekuce v takovém případě nemůže požívat právní ochrany. Oprávněná také předmětnou pohledávku zatajila v rámci insolvenčního řízení, což dokládá její nepoctivý záměr. Povinný na oprávněnou podal mnoho trestních oznámení, které byly odloženy bez řádného prošetření. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovolatel uvedl, že porušení výše uvedených zásad by mohlo být Nejvyšším soudem vnímáno obdobně jako porušení zákona vedoucího k protiprávnímu jednání a mohlo by tak mimořádně směřovat k zastavení exekuce. Samotný fakt, že jednání oprávněné nebylo ze strany Policie České republiky shledáno jako trestný čin, nemůže samo o sobě znamenat, že v dané věci není možné aplikovat ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., když soudy obou stupňů návrh povinného na zastavení exekuce posoudily ryze formálně, aniž by hledaly podstatu práva a spravedlnosti. Navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se exekuce zastavuje.
3. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).
4. Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že ve vykonávacím řízení zásadně platí, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16.
12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1556/2019). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
5. Judikatura Ústavního soudu, na níž dovolatel odkazuje (např. nález ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16), ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (k tomu srov. usnesení Ústavní soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019). Zásah exekučního soudu musí být zcela výjimečný, tedy v případech, kdy by výkon rozhodnutí (exekuce) vedl ke zjevné nespravedlnosti či byl v rozporu s principy demokratického státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Takový rozpor exekučního titulu však z dovolatelem tvrzených okolností nelze dovodit, zvláště za situace, kdy povinný ani nevysvětluje, proč okolnosti, které nyní uvádí, nenamítal již v nalézacím řízení. Námitka, že povinnému nebyl exekuční titul doručen, byla vyřešena usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 6. 2009, č. j. 16 Nc 5703/2009-7, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2010, č. j. 26 Co 684/2009-75. Dovolatelem podaná ústavní stížnost proti těmto usnesením byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 335/10. Pokud pak dovolatel namítá, že oprávněná předmětnou pohledávku zatajila v rámci insolvenčního řízení, dovolací soud poukazuje na své usnesení ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1249/2021, vydané v této věci, z něhož plyne, že náhled odvolacího soudu je správný. Subjektivní přesvědčení povinného o celkové nespravedlnosti postupu orgánů činných v trestním řízení či civilních soudů (viz výše zmíněná usnesení týkající se doručení exekučního titulu povinnému a skutečnost, že trestní oznámení podána povinným byla odložena a nebylo shledáno, že by se oprávněná dopustila trestného činu) neznamená, že by výkon rozhodnutí (exekuce) skutečně vedl ke zjevné nespravedlnosti, či byl v rozporu s principy demokratického právního státu.
6. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinného přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
7. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 4. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu