20 Cdo 5236/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v
exekuční věci oprávněné A. P., P., zastoupené Mgr. Bc. Petrem Machem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Ladova č. 2045/1, proti povinnému P. K., P., za účasti
bývalé manželky povinného M. K., K., zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, pro 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 880/2014, o dovolání bývalé
manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července
2015, č. j. 54 Co 159/2015-84, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2015, č. j. 54 Co
159/2015-84, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. února 2015, č.
j. 38 EXE 880/2014-57, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu
řízení.
Pověřením ze dne 2. dubna 2014 Obvodní soud pro Prahu 6 pověřil soudního
exekutora Exekutorského úřadu Praha – západ JUDr. Milana Makaria (dále jen
„soudní exekutor“) provedením exekuce proti povinnému k vymožení pohledávky
oprávněné ve výši 350 000 Kč s 6 % p. a. úrokem od 1. srpna 2013 do zaplacení,
směnečné odměny ve výši 1 166 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 42
810 Kč.
Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 7. dubna 2014, č. j. 156 EX
1484/14-10, rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy (nyní již bývalé)
manželky povinného, která jí přísluší proti plátci mzdy SHK Consult s. r. o. se
sídlem v Praze 9, Martinická č. 987/3, identifikační číslo osoby 01516515 (dále
jen „plátce mzdy“). Manželství povinného a jeho někdejší manželky, uzavřené dne
26. června 2006 před Úřadem městské části Praha 6, bylo rozvedeno rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. ledna 2015, č. j. 11 C 403/2014-30,
který nabyl právní moci dne 2. února 2015.
K návrhu bývalé manželky povinného ze dne 7. ledna 2014 (správně 7. ledna
2015), který byl soudnímu exekutorovi doručen dne 7. ledna 2015, Obvodní soud
pro Prahu 6 usnesením ze dne 24. února 2015, č. j. 38 EXE 880/2014-57, exekuci,
pokud jde o srážky ze mzdy bývalé manželky povinného, o níž bylo rozhodnuto
exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 7. dubna 2014, č. j. 156 EX
1484/14-10, s účinností od 2. února 2015 částečně zastavil a bývalé manželce
povinného nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o částečném zastavení
exekuce vůči oprávněné. Uvedl, že v posuzované věci byl postižen výlučný
majetek (původně) manželky povinného, neboť shora uvedený exekuční příkaz byl
vydán ještě za trvání manželství povinného a nyní již jeho bývalé manželky.
Vzhledem k jejich následnému rozvodu již není možné od právní moci rozvodového
rozsudku provádět srážky ze mzdy bývalé manželky povinného ve smyslu § 262a
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“). O nákladech rozhodl podle § 89 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), tak,
že ve smyslu § 150 o. s. ř. procesně úspěšné bývalé manželce povinného náhradu
nákladů řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné nepřiznal, neboť oprávněná
proti povinnému podala exekuční návrh na základě pravomocného a vykonatelného
exekučního titulu a při podání zachovala potřebnou míru pečlivosti a nebylo by
proto spravedlivé, aby nesla náklady tohoto řízení. K odvolání bývalé manželky povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. července 2015, č. j. 54 Co 159/2015-84, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 24. února 2015, č. j. 38 EXE 880/2014-57, potvrdil a rozhodl o povinnosti
odvolatelky zaplatit oprávněné na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 150 Kč do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Uvedl, že
exekuční řízení bylo zahájeno dne 31. března 2014, tj. po 1. lednu 2013, tzn.,
poté, co nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb., která doplnila § 262a o odstavec 3 (s účinností od 1. ledna 2014
do 30. června 2015 odstavec 2), jenž umožňuje postihnout výkonem rozhodnutí
(exekucí) i mzdu či jiný příjem manžela povinného i v případě, že je exekuční
řízení vedeno pro závazek patřící do společného jmění. Předpokladem pro postup
podle zmiňovaného ustanovení občanského soudního řádu je, že dluh patří do
společného jmění a manželství stále trvá. Vzhledem k tomu, že k vydání
exekučního příkazu soudním exekutorem došlo dne 7. dubna 2014, tj. ještě před
právní mocí rozsudku, kterým se manželství povinného a jeho manželky rozvádí,
bylo vydání exekučního příkazu na místě právě až do právní moci tohoto
rozsudku, tzn. do 2. února 2015. Uvedl rovněž, že při vydání exekučního příkazu
soudní exekutor neposuzuje okolnosti, které by eventuálně měly vztah k původu a
době vzniku vymáhaného závazku, resp. dluhu či k určitému majetku, tyto
okolnosti však zakládají důvod k podání návrhu na (částečné) zastavení exekuce
anebo k vylučovací žalobě. Za správný považuje i závěr soudu prvního stupně
ohledně nepřiznání náhrady nákladů řízení manželce povinného za použití
ustanovení § 150 o. s. ř. Usnesení odvolacího soudu napadla bývalá manželka povinného v celém rozsahu
dovoláním. Namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly všemi důvody zastavení
exekuce, které v dovolání vymezuje. První důvod pro částečné zastavení exekuce
srážkami ze mzdy dovolatelky, kterým se soudy nezabývaly, spatřuje v tom, že
exekuce na mzdu nyní již bývalé manželky povinného nebyla od samého počátku
(nikoliv jen od právní moci rozsudku o rozvodu) přípustná pro existenci dohody
o zúžení společného jmění mezi povinným a jeho (bývalou) manželkou. Dluh, k
jehož vymožení byla exekuce srážkami ze mzdy dovolatelky nařízena, nepatřil do
společného jmění, aplikace § 262a odst. 3 o. s. ř. (později odst. 2 ve znění o. s. ř. účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2015) proto nepřicházela v úvahu. Jednalo se o dluh výlučně povinného, neboť společné jmění povinného a
dovolatelky bylo za trvání manželství zúženo podle § 143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen
„obč. zák.“). Pokud oprávněná tvrdí, že jí obsah modifikační dohody nebyl znám,
nelze jí klást k tíži postup soudního exekutora, který postihl mzdu
dovolatelky.
Pokud ale i přes znalost existence této dohody v exekuci
pokračovala, tj. nevyslovila souhlas s částečným zastavením exekuce, když jej
dovolatelka navrhla, je proto nutné, aby nesla náklady s tím spojené. Další
důvod pro částečné zastavení exekuce srážkami ze mzdy dovolatelky spatřuje v
tom, že o návrhu na částečné zastavení exekuce bylo rozhodováno za účinnosti
novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 139/2015 Sb., účinným od
1. července 2015, který možnost postihnout mzdu či jiný příjem manželky
povinného pro dluh patřící do společného jmění nezná. Vzhledem k přechodným
ustanovením uvedené novely, podle kterých se tato novela použije i na řízení
zahájená před její účinností, mělo bez dalšího dojít k zastavení exekuce
srážkami ze mzdy manželky povinného zahájené před účinností této novely pro
její nepřípustnost. Ze shora uvedeného dovolatelka shodně dovozuje nesprávnost
aplikace § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů dovolatelky, když
soud odvolací (stejně jako soud prvního stupně) nevzal v úvahu všechny výše
uvedené důvody pro částečné zastavení exekuce. Navrhuje proto, aby dovolací
soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2015, č. j. 54 Co
159/2015-84, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. K dovolání bývalé manželky povinného se vyjádřila oprávněná tak, že napadené
usnesení odvolacího soudu považuje za věcně správné. Dovolatelka se podle
oprávněné vyjadřuje jen k výrokům soudu prvostupňového a odvolacího o nákladech
řízení. Soud prvního stupně náhradu nákladů řízení dovolatelce nepřiznal, což
oprávněná považuje za správné a spravedlivé. Argumentaci oprávněné s odkazem na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006, není
případná. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítnul a oprávněné přiznal
náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) – dále též „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014),
přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení
jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné. V posuzované věci bylo exekuční řízení zahájeno za účinnosti exekučního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2015 a současně podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2015
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel soudnímu
exekutorovi (§ 35 odst. 2 ex. řádu), tj. v posuzované věci dne 31. března 2014. Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí
se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z ustanovení § 42 ex. řádu vyplývá, že exekuci na majetek patřící do
společného jmění manželů je možné vést též pro výlučný dluh jednoho z manželů,
pokud vznikl mimo jiné za trvání manželství (jako v této věci). Za majetek
patřící do společného jmění povinného a jeho (zde již bývalé) manželky se
považuje i takový majetek, ohledně něhož bylo společného jmění smlouvou mezi
povinným a jeho (nyní již bývalou) manželkou zúženo.
V této věci bylo exekuční řízení vedeno pro dluh jednoho z manželů (povinného),
který mu sice vznikl za trvání manželství (před vstupem nového občanského
zákoníku v účinnost), avšak až poté, co ve smyslu § 143a odst. 1 obč. zák. došlo formou notářského zápisu ke zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného
jmění povinného a jeho manželky. Podle ustanovení § 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2014 do
30. června 2015 ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu je přitom možné, jde-li o
vydobytí dluhu patřícího do společného jmění manželů, nařídit výkon rozhodnutí
(nařídit exekuci vydáním exekučního příkazu) srážkami ze mzdy nebo jiného
příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u
peněžního ústavu, přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného nebo
postižením jiných majetkových práv manžela povinného. Jestliže je exekučním
příkazem postižena součást společného jmění manželů, stává účastníkem
exekučního řízení, pokud jde o tuto součást, i manžel povinného (zde nyní už
bývalá manželka povinného) – srov. § 36 odst. 2 ex. řádu. Shora uvedené však
platí jen za předpokladu, že vymáhaný dluh patří do společného jmění a
současně, že manželství mezi povinným a jeho manželkou stále trvá. Dojde-li
proto během exekučního řízení k rozvodu, tj. manželství povinného a jeho
manželky v průběhu exekučního řízení zanikne, není možné nadále na základě §
262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2015 vést
exekuci srážkami ze mzdy nyní již bývalé manželky povinného a je nutné takto
vedenou exekuci ohledně daného způsobu minimálně od právní moci rozsudku o
rozvodu částečně zastavit. K částečnému zastavení exekuce došlo k návrhu manželky povinného ze dne 7. ledna 2015, tzn. ještě před účinností novely provedené zákonem č. 139/2015 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Soud prvního
stupně exekuci zastavil s účinností od 2. února 2015, tj. od právní moci
rozsudku, kterým se manželství povinného a jeho manželky rozvádí. Lze
přisvědčit dovolatelce, že shora uvedená novela v podobě zákona č. 139/2015 Sb. účinná od 1. července 2015 zachovala, pokud jde mimo jiné o vydobytí dluhu,
který patří do společného jmění manželů, pouze možnost postihu pohledávky z
účtu manžela povinného u peněžního ústavu (srov. § 262a odst. 4 o. s. ř. a § 42
odst. 4 ex. řádu shodně ve znění účinném od 1. července 2015), přičemž v
souladu s intertemporálními ustanoveními této novely obsaženými v čl. IV bod. 1
se novelizované znění občanského soudního řádu a exekučního řádu ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona použije i pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona. Nebo-li, i kdyby nebyl dovolatelkou podán zmiňovaný
částečný návrh na zastavení exekuce ohledně srážek z její mzdy, byl by tento
způsob provedení exekuce od 1. červenci 2015 bez dalšího nepřípustný.
Uvedené
však nemění nic na tom, že v posuzované věci návrh na částečné zastavení
exekuce dovolatelkou podán byl, a to ještě před vstupem této právní úpravy v
účinnost; ke kolizi důvodů pro zastavení exekuce alespoň v tomto případě, jak
tvrdí (bývalá) manželka povinného, tudíž nedošlo. Stále však zůstává otázkou,
zda soud prvního stupně, obdobně jak soud odvolací, postupoval správně, pokud
exekuci částečně zastavil s účinností teprve od právní moci rozsudku o rozvodu. Soudní exekutor – jak správně uvádí odvolací soud – podle právní úpravy účinné
do 30. června 2015 ve fázi rozhodování o konkrétním způsobu provedení exekuce
nebyl povinen posuzovat okolnosti mající vztah například k případně existující
modifikaci společného jmění. Tyto skutečnosti proto jsou předmětem přezkumu až
v řízení o (částečném) zastavení exekuce či v řízení o excindační žalobě. Soud
prvního stupně, ani soud odvolací, se však paradoxně těmito skutečnostmi v této
fázi blíže nezabýval. Podle ustanovení § 143a odst. 1 a 4 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou
formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění
manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či
vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich
společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty
a závazky. Manželé se mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v
předcházejících odstavcích odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy
znám. V posuzované věci vedl soudní exekutor exekuci pro výlučný dluh jednoho z
manželů, který dlužnému manželu vznikl za trvání manželství (tj. dluh patřící
do společného jmění), avšak až po modifikaci společného jmění podle § 143a
odst. 1 obč. zák., nejen z výlučného majetku dlužného manžela, ale i z majetku
patřícího do společného jmění povinného a jeho nedlužné manželky (či majetku,
který se za takový majetek považuje, v tomto případě šlo o mzdu nyní již bývalé
manželky povinného – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11 2012,
sp. zn. 22 Cdo 3708/2010) – srov. § 42 odst. 1 ex. řádu. Ani k návrhu (nyní již
bývalé) manželky povinného na částečné zastavení exekuce však soud prvního
stupně, ani soud odvolací, nezohlednil, zda v době vzniku pohledávky oprávněná
věděla o obsahu smlouvy o zúžení společného jmění povinného a jeho manželky. Nejvyšší soud přitom v této souvislosti judikoval, že v otázce znalosti obsahu
smlouvy o zúžení společného jmění oprávněnou je nutné zohlednit nejen to, zda
povinný nejpozději v době vzniku pohledávky oprávněnou s obsahem smlouvy o
zúžení společného jmění seznámil, ale v případech, kdy je třeba mít za
nesporné, že tak neučinil, také to, zda manželka povinného věděla o budoucím
závazku svého nyní již bývalého manžela za trvání manželství a zda tedy měla
možnost nejpozději do vzniku závazku manžela oprávněné obsah smlouvy o zúžení
společného jmění sama oznámit.
Jinak řečeno, jestliže manželka povinného o
budoucím závazku svého (nyní bývalého) manžela (povinného) vůči oprávněné
věděla a přesto oprávněné do jeho vzniku existenci smlouvy o zúžení společného
jmění neoznámila, resp. ji neseznámila se smlouvou o zúžení společného jmění,
nemůže se úspěšně dovolávat vyhovění návrhu na částečné zastavení exekuce od
dřívějšího data, než – v této věci – od právní moci rozsudku o rozvodu
manželství s povinným. Naopak jestliže o vzniku závazku manžela nyní již bývalá
manželka povinného nevěděla (a nemohla z uvedeného důvodu oprávněné obsah
smlouvy o zúžení společného jmění sdělit), nemůže se oprávněná úspěšně domoci
uspokojení pohledávky v exekuci z jejího výlučného majetku nabytého po zúžení a
vypořádání společného jmění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014). K námitce dovolatelky vztahující se k rozhodnutím soudů o nákladech řízení
dovolací soud toliko uvádí, že podle ustanovení § 89 ex. řádu dojde-li k
zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který
zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí
paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ
zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem
předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů. V této věci odvolací soud dovoláním napadeným usnesením potvrdil výrok usnesení
soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení o částečném zastavení exekuce
procesně úspěšné bývalé manželky povinného, jímž bylo rozhodnuto tak, že
dovolatelce podle § 150 o. s. ř. náhrada nákladů řízení vůči oprávněné nebyla
přiznána (k tomu srov. rovněž například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 678/2015). Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud se v dovoláním napadeným
usnesení zabýval otázkou, zda lze po zúžení společného jmění a jeho vypořádání
(ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák.) k uspokojení pohledávky věřitele
(oprávněné) jednoho z manželů (povinného) exekučně postihnout i výlučný majetek
druhého z manželů, nedostatečně, a jeho právní posouzení je proto předčasné a
tudíž i nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal
podmínky pro změnu napadeného usnesení (dosavadní výsledky řízení neumožňují o
věci rozhodnout), bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jej zrušil
(§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a
podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení
soudu prvního stupně, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v
dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně
o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu