20 Cdo 556/2025-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České republiky - Úřadu práce České republiky, se sídlem v Praze 7- Holešovicích, Dobrovského 1278/25, identifikační číslo osoby 72496991, pro doručování adresou Úřad práce České republiky - Krajská pobočka v Ostravě, Moravská Ostrava, Zahradní 368/12, proti povinné B. P., zastoupené Mgr. Simonou Čermákovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 42, pro 58 517 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 26 EXE 5367/2022, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2024, č. j. 9 Co 47/2024-57, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 6. 2024, č. j. 9 Co 47/2024-57, k odvolání povinné potvrdil usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) ze dne 23. 1. 2023, č. j. 26 EXE 5367/2022-20, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Ve vztahu k tvrzeným důvodům pro zastavení exekuce neuznal argumentaci povinné založenou na jejích „osobních, rodinných a příjmových poměrech“, na opakovaných žádostech povinné „o poskytnutí možnosti vymáhaný dluh splácet formou splátkového kalendáře s určenou výší měsíčních splátek“, jakož i na povinnou uváděné existenci vlastnického práva třetí osoby (dcery povinné) k exekučně postiženému majetku.
2/ Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, nebo je odvolacím soudem rozhodována zcela rozdílně“, má-li dovolatelka za to, „že mělo být odvolacím soudem rozhodnuto zcela jinak“. K tomu uvedla, že „se dostala do složité majetkové situace“, avšak oprávněná jí „neposkytla součinnost k dobrovolnému plnění, a po téměř dvou letech pak exekuční řízení zahájila“.
Za této situace je nutno považovat exekuční návrh za „šikanózní“ a je dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Ve zmíněné souvislosti dovolatelka vytkla odvolacímu soudu neúplné právní posouzení věci, „morální aspekty věci“ („stav životní nouze a nedostatek finančních prostředků na straně povinné“) a poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne
22. června 2017, sp. zn. 20 Cdo 6019/2016, ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018) a Ústavního soudu (nález ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14). 3/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 4/ Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že zákonná kritéria přípustnosti dovolání obsažená v § 237 o.
s. ř. se z povahy věci navzájem vylučují, není-li ani z celého textu dovolání zcela zřejmé, k jaké volbě předpokladu přípustnosti se dovolatel přiklonil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Není totiž přípustné, aby dovolací soud do obsahu dovolání „aktivně“ vstupoval vlastním výběrem předpokladu přípustnosti dovolání, rozhodných právních otázek či obsah dovolání jakkoli domýšlel, neboť by tímto postupem porušil základní procesní pravidla, na nichž je dovolací řízení založeno, a to především zásadu rovnosti účastníků řízení a zásadu dispoziční (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 2982/2021). Jestliže procesní předpis (o. s. ř.) vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních předpokladů dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí důsledně posuzuje, nemůže se jednat o přepjatý formalismus (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 5/ Přiřadila-li dovolatelka k neurčitě ohlášené právní otázce či otázkám, jimiž nejspíš mínila „morální aspekty věci“, problematiku šikanózního exekučního návrhu či neúplné právní posouzení odvolacím soudem, bez bližších souvislostí několik hledisek přípustnosti dovolání (otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, otázky „odvolacím soudem rozhodované zcela rozdílně“ či otázky, o níž „mělo být odvolacím soudem rozhodnuto zcela jinak“), nemohla uvedeným způsobem požadavek zákona ohledně náležitostí dovolání splnit.
Přípustnost dovolacím soudem otázky neřešené nadto povinná popřela odkazem na judikaturu dovolacího soudu týkající se šikanózního exekučního návrhu, který je však po skutkové stránce definován zcela jinak, než dovolatelka ve své věci líčí (zpravidla situací, kdy má oprávněná osoba prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době, a to řádově několika dnů, svůj závazek splní, a oprávněná přesto podá krátce po splatnosti exekuční návrh). Krom toho další - vzájemně nesourodá - hlediska přípustnosti dovolatelka vázala v rozporu se zněním § 237 o.
s. ř. na rozhodování odvolacího (a nikoli dovolacího) soudu. 6/ Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 7/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.