20 Cdo 5803/2017-161
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra
Kůrky v exekuční věci oprávněného M. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Muroněm,
advokátem se sídlem v Praze 4, Mikulova 1571/15, proti povinnému K. T.,
zastoupenému Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 3,
Jeseniova 1169/51, pro 2 229 055,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 3138/2014, o dovolání povinného proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 62 Co 125/2017-128,
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne
9. 2. 2017, č. j. 148 EXE 3138/2014-108, kterým Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl
návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 27. 8. 2014. S odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009 (uveřejněné pod
číslem 103/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedl, že vymáhaná
pohledávka vznikla ze směnky, a proto je třeba aplikovat obecnou právní úpravu
promlčení obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč.
zák.“), bez ohledu na to, zda směnka zajišťovala občanskoprávní či
obchodněprávní vztah. Soud prvního stupně v souladu s právním názorem
odvolacího soudu, vyjádřeným v jeho zrušujícím usnesení ze dne 26. 10. 2016,
určil počátek běhu promlčecí doby po pravomocném skončení konkursního řízení,
tedy ode dne 25. 5. 2005. Promlčecí doba pak v daném případě činí 10 let (§ 110
obč. zák.). Exekuční řízení bylo zahájeno dne 9. 7. 2014, a je tedy zřejmé, že
pohledávka oprávněného promlčena není. Seznam přihlášek byl pro zjištěnou
pohledávku a je ve smyslu § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, exekučním titulem. Není důvodu, aby právo, které na základě tohoto
exekučního titulu oprávněnému přísluší, nepodléhalo, pokud jde o promlčení,
stejnému režimu jako právo přiznané jakýmkoli jiným exekučním titulem – soudním
rozhodnutím.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Nesouhlasí se závěrem
soudů, že při řešení otázky promlčení směnečné pohledávky je třeba aplikovat
ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák. s tím, že se pohledávka zapsaná do seznamu
přihlášených pohledávek promlčuje v promlčecí době 10 let ode dne zrušení
konkursu. Domnívá se, že by se dovolací soud měl odchýlit od svého závěru
vyjádřeného v usneseních ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1637/2010, a ze dne
28. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2784/2010, že se právo vymáhat pohledávku na
základě seznamu přihlášek podle § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, ač
není sám rozhodnutím, promlčí ve stejné lhůtě jako právo přiznané pravomocným
rozhodnutím. Namítá, že překážku věci rozsouzené tvoří pouze vykonatelné
rozhodnutí, nikoli veřejná listina. Zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu
považuje za nedostatečně odůvodněné s tím, že neexistuje žádný zákonný podklad,
který by přiznával seznamu zjištěných pohledávek status pravomocného soudního
rozhodnutí. Jednotlivé listiny mají různý právní charakter, proto i otázku
promlčení práv je třeba zkoumat samostatně ve vazbě na povahu příslušného
exekučního titulu. Od účinnosti zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenční zákon), je nepochybné, že promlčecí doba k vymáhání
zjištěné a neuspokojené pohledávky na základě seznamu pohledávek činí 10 let od
zrušení konkursu. Před účinností tohoto zákona však nelze v žádném případě
dovozovat možnost prodloužení obecné promlčecí doby příslušného závazku. Na
promlčení pohledávky, která dosud nebyla judikována, je třeba aplikovat
tříletou promlčecí dobu podle zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve
spojení s § 112 obč. zák., nikoli § 110 odst. 1 obč. zák. Dále zpochybňuje
závěr dovolacího soudu, že seznam přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou
úpadce výslovně nepopře, je exekučním titulem, který zákon klade naroveň
vykonatelnému rozhodnutí soudu, a pro účely posouzení případného promlčení je
rozhodující okamžik právní moci usnesení o zrušení konkursu. Má za to, že dnem
skončení konkursu pokračuje běh původní promlčecí doby poté, kdy byla tato v
průběhu konkursního řízení (podáním přihlášky pohledávky) zastavena. I kdyby po
ukončení konkursu běžela ještě celá tříletá promlčecí doba, pak již uplynula a
pohledávka je promlčena. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
změnil tak, že se exekuce zastavuje, případně aby jej zrušil spolu s
rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl.
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále
též jen „o. s. ř.“.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že právo vymáhat v konkursu
zjištěnou pohledávku, úpadcem výslovně nepopřenou, na základě seznamu přihlášek
podle § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, ač ten sám rozhodnutím není,
se promlčí ve stejné lhůtě jako právo přiznané pravomocným rozhodnutím; tato
lhůta pak běží ode dne právní moci usnesení o zrušení konkursu. Není přitom
významné, zda je vymáhána pohledávka již dříve přiznaná rozhodnutím soudu;
podstatné je, že je vymáhána na základě seznamu přihlášek [srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010 (uveřejněné pod
číslem 82/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2784/2010, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1637/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3332/2016].
Nejvyšší soud dále v rámci své rozhodovací činnosti uzavřel, že pro určení,
podle jakého právního předpisu se bude posuzovat promlčecí lhůta k vymožení
práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého
právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004).
Délka promlčecí lhůty pohledávky vymáhané na základě seznamu přihlášených
pohledávek podle § 45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání se pak odvíjí od
právního režimu promlčecí lhůty, jíž se řídí sama přihlášená pohledávka
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3332/2016).
Exekuční soud je přitom při posouzení otázky promlčení práva přiznaného
exekučním titulem oprávněn charakter právního vztahu mezi účastníky posoudit
sám pouze tehdy, jestliže z exekučního titulu nevyplývá právní posouzení vztahu
mezi účastníky nalézacím soudem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10.
2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010 (uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)]. Nejvyšší soud v této souvislosti dovodil, že v
případě, že ze seznamu přihlášek není zřejmé, podle jakého právního předpisu
správce konkursní podstaty posoudil právní vztah mezi účastníky, posuzuje
charakter tohoto právního vztahu exekuční soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 667/2014).
V projednávané věci je exekučním titulem seznam přihlášek pro zjištěnou a
úpadcem nepopřenou pohledávku ze směnky přihlášenou do konkursního řízení
vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 93 K 70/2001. Usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, č. j. 93 K 70/2001-124, pravomocným ke dni
25. 5. 2005, byl konkurs na majetek úpadce zrušen po splnění rozvrhového
usnesení.
Vzhledem k tomu, že otázky promlčení práv ze směnky, neupravené v zákoně
směnečném a šekovém, se posoudí podle obč. zák., a právo ze směnky přiznané
pravomocným rozhodnutím soudu se tak promlčí v desetileté lhůtě podle § 110
odst. 1 obč. zák. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2010, sp. zn.
20 Cdo 436/2009 (uveřejněné pod číslem 103/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)], počala v tomto případě desetiletá promlčecí lhůta běžet ode dne
právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, tedy
ode dne 25. 5. 2005, a její konec by připadl na den 25. 5. 2015. Exekuční
řízení bylo zahájeno podáním exekučního návrhu dne 9. 7. 2014, tedy před
uplynutím promlčecí lhůty, a vymáhaná pohledávka proto není promlčena, jak
správně posoudil odvolací soud.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se shora uvedenou ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu se od ní odchýlit, Nejvyšší
soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel v dovolání dále navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp.
zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí
dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
„projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše
uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu