26 Cdo 667/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
exekuční věci oprávněného R. H., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem
se sídlem v Ostravě, Škroupova 1114/4, proti povinnému Ing. M. P., zastoupenému
JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Kašparova 623, pro
305.734,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.
zn. 58 EXE 273/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 23. srpna 2013, č. j. 10 Co 269/2013-95, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
že o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodne soudem pověřený exekutor. Dospěl k závěru, že pohledávka oprávněného vůči povinnému je vztahem
vyplývajícím z občanského zákoníku a počítat promlčecí dobu, která je podle §
110 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), desetiletá, lze ode dne 21. 11. 2002 – v závislosti na skutečnosti, že pohledávka byla zahrnuta v seznamu
přihlášených pohledávek ze dne 20. 11. 2002 v konkursním řízení vedeném na
majetek povinného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 K 62/96. Promlčecí
doba by tak uplynula dnem 21. 11. 2012; byl-li návrh na nařízení exekuce podán
4. 2. 2011, není námitka promlčení důvodná. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) usnesením
ze dne 23. 8. 2013, č. j. 10 Co 269/2013-95, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. Zjistil, že podle nedatované „Smlouvy o zapůjčení částky 2,000.000,-
Kč“ půjčil oprávněný povinnému částku 2.000.000,- Kč na dobu jednoho roku do
16. 2. 1993, že podle uznání závazků a plateb ze dne 23. 5. 1996 se povinný
zavázal, že dostojí závazku vyplývajícího z uznání závazku a dohody ze dne 26. 2. 1996 a zaplatí oprávněnému 442.351,- Kč v měsíčních splátkách po 50.000,- Kč
splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 6. 1996, že usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 8. 1998, č. j. 13 K 62/96-38, byl na
majetek povinného prohlášen konkurs, že v seznamu přihlášek (seznamu
přihlášených pohledávek) jsou zahrnuty pohledávky oprávněného ve výši
221.175,50 Kč s právním důvodem vzniku „smluvní vztah – uznávací prohlášení“ a
ve výši 101.331,60 Kč s právním důvodem vzniku „smluvní vztah - uznávací
prohlášení - penále - úroky z prodlení“, které ve výši 221.175,50 Kč a 84.559,-
Kč (celkem 305.734,50 Kč) byly správcem konkursní podstaty uznány a věřiteli
ani úpadcem nebyly popřeny a že konkurs byl zrušen po splnění rozvrhového
usnesení usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2002, č. j. 13 K
62/96-262, jež nabylo právní moci dne 7. 3. 2003. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu uzavřel, že je-li pohledávka vymáhána na základě seznamu
přihlášek (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo
374/2010), právo na její vymáhání se promlčí ve stejné lhůtě jako právo
přiznané pravomocným rozhodnutím (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1637/2010). V návaznosti na to dovodil, že mezi účastníky
byla před 1. 1. 2001 uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 obč. zák., jež byla
k datu jejího uzavření upravena jako smluvní typ pouze v občanském zákoníku,
proto se použijí obecná ustanovení daná pro závazkové vztahy občanským
zákoníkem, i když jde o smlouvu uzavřenou mezi osobami podle § 261 odst. 1 a
odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
– dále jen „obch. zák.“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005). Promlčecí lhůta je proto desetiletá a běží ode dne
právní moci usnesení o zrušení konkursu (7. 3. 2003). Bylo-li exekuční řízení
zahájeno nejpozději 5. 2.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož
přípustnost spatřuje podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“) v tom,
že napadené rozhodnutí se v řešení právní otázky hmotného práva odchyluje od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále, že jde o věc v praxi
dovolacího soudu dosud neřešenou a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vztah mezi
účastníky je vztahem vyplývajícím ze smlouvy o půjčce uzavřené před 1. 1. 2001
a na základě toho se promlčení pohledávky řídí občanským zákoníkem, ale s
odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 24. 5. 2007,
sp. zn. 32 Cdo 922/2007, ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne
27. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 390/2008, a ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo
1386/2006) dovozuje, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle
zákoníku obchodního. Dále namítá, že v konkursním řízení nebyla pohledávka
oprávněného přezkoumána z pohledu, zda jde o smlouvu o půjčce nebo o smlouvu o
úvěru, ale byla správcem konkursní podstaty uznána na základě uznávacího
prohlášení. Protože při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva
přiznaného exekučním titulem, je exekuční soud vázán posouzením právního vztahu
nalézacím soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 23011, sp. zn. 20
Cdo 2431/2010), má dovolatel za to, že nebylo-li o pohledávce rozhodnuto v
nalézacím řízení, pak tuto otázku nemohl řešit exekuční soud v řízení o
zastavení exekuce, ale měla být řešena v incidenčním sporu. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k novému projednání. Oprávněný uvedl, že v daném případě byly podmínky pro nařízení exekuce na
základě seznamu přihlášek splněny, proto polemiku povinného o tom, zda
pohledávka je založena na smlouvě o půjčce nebo o úvěru, považuje za nedůvodnou
a jím označenou judikaturu za nepřípadnou. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto,
případně zamítnuto. Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené
v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění
podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ale není
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu
s ustálenou praxí dovolacího soudu. V projednávané věci není sporu o tom, že exekuce je vedena na základě
seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce nepopřel, poté, co
konkurs byl zrušen podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání - dále jen „ZKV“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo 374/2010, uveřejněné pod číslem 82/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podstatou věci je posouzení oprávněnosti
povinným vznesené námitky promlčení jako důvodu pro zastavení exekuce, k čemuž
je třeba zjistit, jakým právním předpisem se řídí vymáhaná pohledávka a v
důsledku toho i promlčení. Nesprávný je názor dovolatele, že odvolací (exekuční) soud nebyl oprávněn
otázku charakteru vztahu mezi účastníky řešit. Nejvyšší soud v usnesení ze dne
23. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, přijal závěr, že pro určení, podle jakého
právního předpisu se bude posuzovat promlčecí doba k vymožení práva přiznaného
pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého právního předpisu byl
posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení. Vycházeje z tohoto
usnesení Nejvyšší soud následně v usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo
2431/2010, uveřejněném pod č. 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
uzavřel, že exekuční soud je při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva
přiznaného exekučním titulem, vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky
nalézacím soudem, a dodal, že pouze v případě, že takové právní posouzení z
exekučního titulu nevyplývá, je exekuční soud oprávněn charakter právního
vztahu mezi účastníky v nalézacím řízení posoudit sám. Postup odvolacího soudu,
který se touto otázkou zabýval za stavu, kdy z exekučního titulu (seznamu
přihlášek) v posuzované věci není zřejmé, podle jakého právního předpisu
konkursní správce posoudil právní vztah mezi účastníky, je v souladu s uvedenou
judikaturou.
Dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že právním důvodem vzniku
vymáhané pohledávky je nedatovaná „Smlouva o zapůjčení částky 2,000.000,- Kč“,
je však zpochybňován jeho závěr, že se jedná o smlouvu o půjčce podle § 657
obč. zák. tvrzením, že jde o smlouvu o úvěru podle § 497 obch. zák.
Rozdíly mezi smlouvou o úvěru podle obchodního zákoníku a smlouvou o půjčce
podle občanského zákoníku se Nejvyšší soud v minulosti vícekrát zabýval (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 390/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006) a uzavřel, že
zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost
dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a
dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté
prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve
sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit. Smlouva o půjčce má
reálnou (nikoli jen konsensuální) povahu a vznik půjčky předpokládá nejen
dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, přičemž při peněžité
půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet
dlužníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21
Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004,
pod číslem 110). I ve smlouvě o půjčce mohou být sjednány ve smyslu § 658 odst.
1 obč. zák. úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn.
29 Odo 1386/2006); smlouvu o úvěru pak může jako věřitel uzavřít jakýkoli
subjekt (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001,
uveřejněný pod č. 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zavázal-li se v nedatované „Smlouvě o zapůjčení částky 2,000.000,- Kč“
oprávněný jako věřitel poskytnout povinnému jako dlužníkovi v určený den
konkrétní částku a povinný se zavázal ji v dohodnuté lhůtě (včetně sjednaných
úroků) vrátit, odpovídá obsah takového ujednání vymezení smlouvy o půjčce podle
§ 657 obč. zák., nikoli smlouvě o úvěru podle § 497 obch. zák., podle níž by
musela být předmětem dohody účastníků povinnost oprávněného rezervovat a na
žádost povinného poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše
a právo (nikoliv povinnost) povinného na základě této dohody úvěr čerpat a
povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Za stavu, kdy mezi
účastníky je odevzdání předmětu půjčky nesporné, je závěr odvolacího soudu o
tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 obč. zák., v
souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Pro úplnost lze dodat, že v souladu s ustálenou judikaturou je i závěr o tom,
že jde-li o smlouvu o půjčce uzavřenou před 1. 1. 2001, řídí se promlčení (i u
smlouvy uzavřené mezi podnikateli) občanským zákoníkem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005).
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolené právní otázky vyřešil odvolací
soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není
důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s.
ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu