20 Cdo 622/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr.
Vladimíra Kůrky v právní věci žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti
žalované O. z. p. z. b., p. a s., zastoupené advokátkou, o vyloučení věcí z
exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 12/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2004, č.j. 56 Co
454/2004-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem potvrdil krajský soud rozsudek, jímž soud
prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce. Podle
odvolacího soudu nelze učinit závěr, že žalobce má k majetku postiženému
nařízením exekuce taková práva, která by nepřipouštěla provedení exekuce.
Exekuci na základě rozhodnutí, které ukládá příspěvkové organizaci žalobce
zaplacení peněžité částky, lze vést také na majetek, s nímž je tato organizace
oprávněna hospodařit a z jejíž činnosti takovýto závazek vznikl.
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – žalobce namítá, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s hmotným právem, a že tedy rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení § 256 o.s.ř. a § 36
odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“),
neboť předmětné movité věci jsou majetkem jiného, než kdo byl v exekučním
titulu označen jako povinný, a nebylo prokázáno, že by na tento subjekt přešla
povinnost plynoucí z exekučního titulu. Žalobce setrval na svém stanovisku, že
není možno postihnout jeho majetek exekucí vedenou proti osobě od vlastníka
věci odlišné, neboť takový postup by byl v rozporu s čl. 11 Listiny základních
práv a svobod. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň požádal o odložení vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tedy předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje
tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda
rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek
obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v
daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda je možné oprávněného
uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán
jeho příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k
vlastnímu hospodářskému využití, již vícekrát meritorně zabýval (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004,
usnesení ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 701/2005, usnesení ze dne 12. 7.
2005, sp. zn. 20 Cdo 817/2005, usnesení ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo
1373/2005) a vyslovil právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje
samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou
způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen
strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací
žaloba. Tento závěr je plně použitelný i v souzené věci.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je
zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §
243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalované, která by jinak měla právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu
nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu
nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k předseda senátu