20 Cdo 86/2025-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova č. 1404/4, identifikační číslo osoby 47114975, doručovací adresa České Budějovice, Lidická č. 2331/6a, proti povinnému R. D. M., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupenému Mgr. Mariem Kotorou, advokátem se sídlem v Plzni, Malická č. 11, pro 353 820 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 19 EXE 202/2021, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni, ze dne 31. ledna 2024, č. j. 13 Co 13/2024-34, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni, ze dne 31. ledna 2024, č. j. 13 Co 13/2024-34, podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013). Dovolatel v dovolání uvádí: „Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje povinný ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu je i v této věci. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014). Nadto z ustálené judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje.
A zrovna tak, je-li uplatněn poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, musí být z dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27.
srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). K požadavku na uvedení relevantní judikatury se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, přičemž Plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. po advokátech vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu.
Plénum Ústavního soudu neshledalo v tomto požadavku jakoukoli nepřiměřenost, neboť seznámení se s relevantní judikaturou by mělo být prakticky standardem i bez existence § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (srov. stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolatel však žádnou judikaturu Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neuvedl, a tedy požadavku kladenému na dovolatele v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostál. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 o.
s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.