U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
právní věci žalobkyně M. S., zastoupené Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Radlická 28/663, proti žalovanému: I. Š., zastoupenému Mgr.
Janem Olšiakem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 267/I, o vyloučení
nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C
146/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1.
července 2009, č. j. 20 Co 266/2009 - 79, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 1. 4.
2009, č. j. 6 C 146/2008 - 57, jímž Okresní soud v Rakovníku zamítl žalobu, jíž
se žalobkyně domáhala vyloučení označených nemovitostí z exekuce prodejem
nemovitostí vedené oprávněným I. Š. proti povinnému Ing. P. S. u téhož soudu
pod sp. zn. Nc 2985/2003 a kterým dále rozhodl o náhradě nákladů řízení; dále
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že k návrhu oprávněného byla proti
povinnému Ing. P. S. (manželovi žalobkyně) nařízena u Okresního soudu v
Rakovníku v řízení vedeném pod sp. zn. Nc 2985/2003 exekuce na majetek
povinného k vymožení pohledávky ve výši 667.276.70 Kč s příslušenstvím, že
pověřená soudní exekutorka vydala dne 12. 1. 2004, č. j. Ex 503/03/P5, exekuční
příkaz, jímž rozhodla o provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného,
včetně nemovitostí, jejichž vyloučení z exekuce se žalobkyně domáhá, že tyto
nemovitosti žalobkyně koupila kupní smlouvou ze dne 11. 11. 1999 za částku
1.450.000,- Kč s tím, že podle ujednání v ní uvedeného měla být kupní cena
zaplacena z úvěru, který žalobkyni bude poskytnut do 15. 12. 1999. Z usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2007, č. j. 37 K 19/2005 - 184, bylo
zjištěno, že v rámci konkursního řízení vedeného proti povinnému jako úpadci
byla soudem schválena dohoda o vypořádání společného jmění manželů (dále též
jen „SJM“) - žalobkyně a povinného, kterou se žalobkyní uzavřel správce
konkursní podstaty a podle které žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti do
svého výlučného vlastnictví, a dále převzala pasiva, tj. závazek vůči
Českomoravské záruční a rozvojové bance, a.s., ve výši 348.545,59 Kč. Podle
odůvodnění uvedeného usnesení patřily předmětné nemovitosti do SJM žalobkyně a
povinného a sloužily k podnikání žalobkyně, přičemž na nich vázne zástavní
právo k zajištění pohledávky Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s.,
vzniklé z úvěrové smlouvy, kterou žalobkyně uzavřela. Při právním posouzení
věci vyšel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z § 150 odst. 2 zákona
obč. zák., podle něhož dohodou o vypořádání společného jmění manželů nesmí být
dotčena práva věřitelů, a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz
rozsudek tohoto soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, rozsudek
uveřejněný pod číslem 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004)
dovodil, že měl-li žalovaný před uzavřením dohody o vypořádání SJM právo
domáhat se uspokojení své pohledávky za povinným i z majetku patřícího do
společného jmění povinného a žalobkyně, zůstává jeho právo zachováno i poté, co
SJM bylo vypořádáno dohodou. Žalovaný se proto může domoci cestou exekuce
uspokojení své pohledávky za povinným z majetku, který podle dohody o
vypořádání společného jmění připadl žalobkyni; skutečnost, že tuto dohodu
uzavřel se žalobkyní správce konkursní podstaty úpadce a že ji schválil
konkursní soud, na uvedeném závěru nic nemění. Odvolací námitce, že předmětné
nemovitosti patřily „od počátku“ do jejího výlučného vlastnictví, soud
nepřisvědčil, neboť i když je zakoupila zčásti z finančních prostředků, které
získala úvěrem od peněžního ústavu poskytnutého výlučně jí, a zčásti za peníze
zděděné po matce, patří nemovitosti do SJM, neboť kupní smlouvu o převodu
vlastnického práva i smlouvu o úvěru uzavřela za trvání manželství. Skutečnost,
že nemovitosti užívala k podnikatelské činnosti, je přitom irelevantní.
Za
zcela nepřípadnou pak krajský soud považoval argumentaci žalobkyně, že k
vydobytí závazku povinného v exekuci může být použita jen ideální polovina
předmětných nemovitostí, neboť postižení majetku patřícího do SJM k vydobytí
závazku jednoho z manželů zákon umožňuje, a to v § 42 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb. Uzavřel, že žalobkyni ve smyslu § 267 odst. 1 o. s. ř. nesvědčí k
předmětným nemovitostem takové právo, které by exekuci nepřipouštělo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z „§ 237 o. s. ř. a § 238a o. s. ř.“, a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že soudy obou stupňů rozhodly
nesprávně, „neboť i kdyby vzala v úvahu, že nemovitosti byly získány za doby
trvání manželství a její výlučné vlastnictví vzniklo až na základě usnesení
konkursního soudu o vypořádání SJM v rámci konkursního řízení, nabyla touto
dohodou pouze id. jednu polovinu vzhledem k celku na nemovitostech, které jsou
předmětem výkonu rozhodnutí; vlastnicí druhé poloviny byla již před rozhodnutím
konkursního soudu, a to na základě institutu společného jmění manželů. Mimo to
uhradila celý dluh na nemovitostech podle této dohody“. Podle názoru
dovolatelky „je proti dobrým mravům požadovat po ní znovu uhradit jakýkoli dluh
jejího manžela, neboť podle rozhodnutí soudu již uhradila polovinu jeho dluhu
peněžnímu ústavu, a že by jí tedy podle napadeného rozhodnutí náleželo
vypořádání z konkursního řízení; bude tedy třeba, aby konkursní řízení bylo
obnoveno, neboť správce konkursní podstaty postupoval chybně, a bezdůvodné
obohacení vzniklé úhradou dluhu měl zařadit do pohledávek i bez přihlášky (§ 27
zákona o konkursu a vyrovnání). To se nestalo a proto je zřejmé, že byla
zkrácena na svých právech“. Dále krajskému soudu vytýká, že neprovedl jí
navržený důkaz výslechem jejího manžela. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz článek II., bod 12. část první zákona č.
7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po
přezkoumání rozhodnutí odvolací soudu k závěru, že dovolání není podle § 237
odst. 1 o. s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Námitka dovolatelky, že dohodou o vypořádání SJM (kterou v průběhu konkursního
řízení uzavřela se správcem konkursní postaty) „nabyla pouze id. jednu polovinu
vzhledem k celku na nemovitostech, které jsou předmětem výkonu rozhodnutí“, a
„že vlastnicí druhé poloviny byla již před rozhodnutím konkursního soudu, a to
na základě institutu společného jmění manželů“, není způsobilá přípustnost
dovolání založit, neboť institut společného jmění manželů spočívá na zásadě, že
věci, jež ho tvoří, patří oběma manželům bez určení jejich podílů; to znamená,
že každý z nich je vlastníkem celé věci, přičemž jeho vlastnické právo je
omezeno stejným vlastnickým právem druhého manžela. Za trvání společného jmění
tedy podíly manželů na společné věci neexistují (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 211/2002 a dále
odbornou literaturu – Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.
Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009,
s. 816). Nejmarkantněji se tyto zásady projevují při vypořádání SJM po jeho
zániku při dohodě o tom, komu věc (např. nemovitost) připadne; tento manžel
nenabývá vlastnictví, neboť to už má, ale druhý z manželů o vlastnictví
přichází.
Pokud pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jí navržený důkaz
výslechem jejího manžela, uplatnila tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., k němuž však nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto, jestliže tvrzené
vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů)
nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též právní
názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 132/2004, nebo usnesení Ústavního soudu ze
dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130); o takovou situaci se v daném
případě nejedná.
Další úvahy dovolatelky nenaplňují žádný z dovolacích důvodů.
Protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5, věta první, §
224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek
dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo a žalovanému v tomto řízení
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu