USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Družstva integrovaného domu – Komenského, bytového družstva se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského č. 4437/27, IČO 62739859, zastoupeného Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní nám. č. 679/5, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu LIAZ se sídlem v Jablonci nad Nisou – Rýnovicích, Želivského č. 3993/13, IČO 00042226, zastoupenému JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 667/42, o určení vlastnického práva, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2009, č. j. 20 Cm 144/2008-101, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2019, č. j. 11 Cmo 148/2010-471, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 105/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2024, č. j. 1 Cmo 73/2023-110, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Vostrovského, advokáta se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 667/42.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, č. j. 1 Cmo 73/2023-110, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Přípustnost dovolání nezakládají dovolatelem předestřené otázky: - „Nabývá věcné rozhodnutí soudu právní moci, i když není doručeno všem účastníkům řízení?“ - „Není zmatečnostní vadou, když soud, v řízení zahájeném před prohlášením konkurzu, jedná v době po prohlášení konkurzu nadále s dlužníkem a nikoli správcem konkursní podstaty dlužníka, resp. úpadce?“ - „Může soud pokračovat v důsledku probíhajícího konkurzu v ex lege přerušeném řízení, resp. odvolacím řízení bez toho, aniž byl před tím podán návrh účastníka, popř. správce konkursní podstaty na pokračování tohoto řízení, resp. odvolacího řízení?“ - „Není zmatečnostní vadou, když soud v ex lege přerušeném řízení, resp. odvolacím řízení bez toho, aniž byl před tím podán návrh na pokračování řízení, vydá rozhodnutí ve věci samé?“ Na uvedených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) vycházely ze skutečnosti, že žaloba pro zmatečnost byla podána z důvodu, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba [§ 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], a z důvodu (pro případ, že by žaloba podána byla), že v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení [§ 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
3. Otázku, zda „není překážkou věci zahájené, když soud projedná identickou věc a vydá v ní věcné rozhodnutí, aniž by bylo předchozí rozhodnutí soudu v téže věci pravomocně zrušeno, případně dříve zahájené řízení v téže věci pravomocně skončeno“, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud dovodil, že procesní vada spočívající v tom, že „krajský soud začal jednat jako soud prvního stupně a žalobou pro zmatečnost napadeným rozsudkem rozhodl, aniž by zrušující rozhodnutí s rozhodnutím o věcné příslušnosti nabylo právní moci, … zásadně nemůže založit ani žalobcem tvrzený důvod zmatečnosti spočívající v existenci překážky věci zahájené, neboť jejím následkem nebylo současné vedení dvou samostatných řízení o téže věci, jak předvídá § 83 odst. 1 o.
s. ř.“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný pod č. 113/2001 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1865/2013, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, a ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1917/2023, z nichž vyplývá závěr, že překážka litispendence bránící pokračování řízení nastává podle § 83 odst. 1 o. s. ř. jen v případě, že probíhají současně dvě nebo více řízení o téže věci, tedy o stejném nároku, jenž se týká stejného předmětu řízení vyplývajícího ze stejných skutkových tvrzení a týká se týchž osob).
Nelze sdílet právní názor dovolatele (vyplývající z jeho argumentace), že pokračování v řízení (po zrušení rozsudku soudu prvního stupně) před soudem, jemuž byla věc jako věcně příslušnému soudu odvolacím soudem postoupena [§ 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], představuje zahájení nového řízení; bezvýznamné (z hlediska přípustnosti dovolání) jsou proto skutečnosti, jimiž dovolatel odůvodňuje svůj závěr o tom, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 1998, č. j. 17 Co 284/97-46, právní moci nenabylo [článek II písm. i) dovolání].
Otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
4. Další námitky [že odvolací soud „zcela pomíjí, že žaloba byla podána též z důvodu, že dříve zahájené řízení před Okresním soudem v Jablonci nad Nisou a z něj vycházející rozsudek ze dne 29.01.1997, č.j. 11 C 984/96-11, nebyl nikdy pravomocně změněn ani zrušen“, že „v žalobou pro zmatečnost napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2009, č. j. 20 Cm 144/2018-101, je výslovně uvedeno, že se jedná o rozsudek ve věci, která byla zahájena na základě žaloby ze dne 23.08.1999“, avšak odvolací soud „překvapivě dochází k závěru, že se jedná o žalobu z 26.11.1996“, že „soudy se vůbec nezabývaly otázkou, resp. dokazováním, zda doručení rozhodnutí proběhlo řádně (v souladu se zákonem) a účinně“, a tím, že „žalobkyně podala návrh na pokračování, do té doby ex lege přerušeného, řízení až dne 07.10.2002 v 11,55 hod.“, že odvolacím soudem nebylo „vůbec reagováno“ na její vyjádření ze dne 7. 10. 2002, že Krajský soud v Ústí nad Labem „nebyl ve věci samé (určení vlastnictví k nemovitostem mezi totožnými účastníky) věcně příslušným soudem I. stupně podle ust. § 74 odst. 3) o. s. ř.“, a že se soudy nevypořádaly „s žalobcem označenými podstatnými nespornými skutečnostmi, které žalobce označil – mimo jiné – ve svém vyjádření z 20.01.2023, a které prokazují oprávněnost žaloby“] přípustnost dovolání rovněž nezakládají, neboť představují jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
5. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
6. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 21 Cdo 1003/2025
Datum rozhodnutí: 31.10.2025
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání, Dovolací důvody, Žaloba pro zmatečnost, Překážka zahájeného řízení (litispendence)
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963 Sb., § 229 předpisu č. 99/1963 Sb., § 83 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.
Kategorie rozhodnutí: E
Podána ústavní stížnost.
21 Cdo 1003/2025-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Družstva integrovaného domu – Komenského, bytového družstva se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského č. 4437/27, IČO 62739859, zastoupeného Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní nám. č. 679/5, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu LIAZ se sídlem v Jablonci nad Nisou – Rýnovicích, Želivského č. 3993/13, IČO 00042226, zastoupenému JUDr. Milošem Vostrovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 667/42, o určení vlastnického práva, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2009, č. j. 20 Cm 144/2008-101, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2019, č. j. 11 Cmo 148/2010-471, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 105/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2024, č. j. 1 Cmo 73/2023-110, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Vostrovského, advokáta se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 667/42.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, č. j. 1 Cmo 73/2023-110, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Přípustnost dovolání nezakládají dovolatelem předestřené otázky: - „Nabývá věcné rozhodnutí soudu právní moci, i když není doručeno všem účastníkům řízení?“
- „Není zmatečnostní vadou, když soud, v řízení zahájeném před prohlášením konkurzu, jedná v době po prohlášení konkurzu nadále s dlužníkem a nikoli správcem konkursní podstaty dlužníka, resp. úpadce?“ - „Může soud pokračovat v důsledku probíhajícího konkurzu v ex lege přerušeném řízení, resp. odvolacím řízení bez toho, aniž byl před tím podán návrh účastníka, popř. správce konkursní podstaty na pokračování tohoto řízení, resp. odvolacího řízení?“
- „Není zmatečnostní vadou, když soud v ex lege přerušeném řízení, resp. odvolacím řízení bez toho, aniž byl před tím podán návrh na pokračování řízení, vydá rozhodnutí ve věci samé?“
Na uvedených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) vycházely ze skutečnosti, že žaloba pro zmatečnost byla podána z důvodu, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba [§ 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], a z důvodu (pro případ, že by žaloba podána byla), že v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení [§ 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
3. Otázku, zda „není překážkou věci zahájené, když soud projedná identickou věc a vydá v ní věcné rozhodnutí, aniž by bylo předchozí rozhodnutí soudu v téže věci pravomocně zrušeno, případně dříve zahájené řízení v téže věci pravomocně skončeno“, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud dovodil, že procesní vada spočívající v tom, že „krajský soud začal jednat jako soud prvního stupně a žalobou pro zmatečnost napadeným rozsudkem rozhodl, aniž by zrušující rozhodnutí s rozhodnutím o věcné příslušnosti nabylo právní moci, … zásadně nemůže založit ani žalobcem tvrzený důvod zmatečnosti spočívající v existenci překážky věci zahájené, neboť jejím následkem nebylo současné vedení dvou samostatných řízení o téže věci, jak předvídá § 83 odst. 1 o. s. ř.“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný pod č. 113/2001 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9.
2013, sp. zn. 26 Cdo 1865/2013, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, a ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1917/2023, z nichž vyplývá závěr, že překážka litispendence bránící pokračování řízení nastává podle § 83 odst. 1 o. s. ř. jen v případě, že probíhají současně dvě nebo více řízení o téže věci, tedy o stejném nároku, jenž se týká stejného předmětu řízení vyplývajícího ze stejných skutkových tvrzení a týká se týchž osob). Nelze sdílet právní názor dovolatele (vyplývající z jeho argumentace), že pokračování v řízení (po zrušení rozsudku soudu prvního stupně) před soudem, jemuž byla věc jako věcně příslušnému soudu odvolacím soudem postoupena [§ 221 odst. 1 písm. b) o.
s. ř.], představuje zahájení nového řízení; bezvýznamné (z hlediska přípustnosti dovolání) jsou proto skutečnosti, jimiž dovolatel odůvodňuje svůj závěr o tom, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 1998, č. j. 17 Co 284/97-46, právní moci nenabylo [článek II písm. i) dovolání]. Otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
4. Další námitky [že odvolací soud „zcela pomíjí, že žaloba byla podána též z důvodu, že dříve zahájené řízení před Okresním soudem v Jablonci nad Nisou a z něj vycházející rozsudek ze dne 29.01.1997, č.j. 11 C 984/96-11, nebyl nikdy pravomocně změněn ani zrušen“, že „v žalobou pro zmatečnost napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2009, č. j. 20 Cm 144/2018-101, je výslovně uvedeno, že se jedná o rozsudek ve věci, která byla zahájena na základě žaloby ze dne 23.08.1999“, avšak odvolací soud „překvapivě dochází k závěru, že se jedná o žalobu z 26.11.1996“, že „soudy se vůbec nezabývaly otázkou, resp. dokazováním, zda doručení rozhodnutí proběhlo řádně (v souladu se zákonem) a účinně“, a tím, že „žalobkyně podala návrh na pokračování, do té doby ex lege přerušeného, řízení až dne 07.10.2002 v 11,55 hod.“, že odvolacím soudem nebylo „vůbec reagováno“ na její vyjádření ze dne 7.
10. 2002, že Krajský soud v Ústí nad Labem „nebyl ve věci samé (určení vlastnictví k nemovitostem mezi totožnými účastníky) věcně příslušným soudem I. stupně podle ust. § 74 odst. 3) o. s. ř.“, a že se soudy nevypořádaly „s žalobcem označenými podstatnými nespornými skutečnostmi, které žalobce označil – mimo jiné – ve svém vyjádření z 20.01.2023, a které prokazují oprávněnost žaloby“] přípustnost dovolání rovněž nezakládají, neboť představují jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o.
s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11.
11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
5. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 6.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.