21 Cdo 1917/2023-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Janem Boudou, advokátem se
sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Příkopě č. 857/18, proti žalované Obchodní
akademii, Střední pedagogické škole a Jazykové škole s právem státní jazykové
zkoušky, Beroun, U Stadionu 486, příspěvkové organizaci se sídlem v Berouně-
městě, U Stadionu č. 486/2, IČO 47558415, zastoupené JUDr. PhDr. Karolinou
Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Národní č.
416/37, o 186 396,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně
pod sp. zn. 18 C 176/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 30. ledna 2023, č. j. 23 Co 230/2022-62, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 13. září
2022, č. j. 18 C 176/2022-40, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Berouně k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně dne 20. 5.
2022 domáhal po žalované zaplacení 186 396,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení
představující nevyplacenou část nároku žalobce na náhradu mzdy za období od 17.
4. 2019 do 31. 10. 2020 a nevyplacenou část odstupného. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že byl u žalované zaměstnán v pracovním poměru na základě pracovní
smlouvy ze dne 30. 4. 2016 na pozici „správce inf. A kom. techniky“, že
výpovědí ze dne 17. 1. 2019 s ním byl rozvázán pracovní poměr, že rozsudkem
Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 7. 2020, č. j. 9 C 101/2019-133, byla tato
výpověď určena neplatnou a že žalobce se proto domáhal náhrady mzdy za dobu, po
kterou mu žalovaná nepřidělovala práci, a to „bez zohlednění osobního
příplatku“, který tak „nebyl předmětem řízení“. Na základě smíru (v němž
„nebylo stanoveno, že jsou jím vypořádány veškeré nároky mezi stranami sporu“)
uzavřeného v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C
279/2020 žalovaná zaplatila žalobci 422 712 Kč a náklady řízení ve výši 66 348
Kč. Žalobce se v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C
181/2021 domáhal též „zaplacení jistiny ve výši 19 046,27 Kč odpovídající části
dlužného osobního příplatku“, jenž mu byl žalovanou přiznán poprvé platovým
výměrem ze dne 30. 4. 2016 a poté opakovaně následnými platovými výměry, a to
„za výpovědní dobu do neplatného rozvázání pracovního poměru dne 16. 4. 2019“.
O tomto nároku strany také uzavřely smír (v němž rovněž nebylo stanoveno, že by
jím byly vypořádány veškeré nároky mezi stranami), na jehož základě žalovaná
zaplatila žalobci žalovanou částku. Jelikož při uplatnění nároku na náhradu
platu žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 279/2020 vycházel z průměrného
výdělku, v němž nebyl zohledněn jeho osobní příplatek, uplatňuje touto žalobou
nárok na zbývající část náhrady mzdy ode dne následujícího po uplynutí
výpovědní doby podle neplatné výpovědi (od 17. 4. 2019) až do doby platného
skončení pracovního poměru dne 31. 10. 2020 „a dále nárok na navýšení zákonného
odstupného, které bylo žalobci vyměřeno a vyplaceno rovněž z průměrného výdělku
bez zohlednění osobního příplatku“.
2. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 13. 9. 2022, č. j. 18 C
176/2022-40, zastavil řízení v části žaloby, jíž se žalobce domáhal 140 663,72
Kč, a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude „žalobkyni“ vrácena
poměrná část zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 5 237 Kč. Vycházel
mimo jiné ze zjištění, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze
dne 21. 7. 2020, č. j. 9 C 101/2019-133, byla určena neplatnost výpovědi z
pracovního poměru ze dne 17. 1. 2019 dané žalovanou žalobci, že žalobce
žalované přípisem ze dne 25. 1. 2019 oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání,
že v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 279/2020
účastníci uzavřeli smír, na základě něhož se žalovaná zavázala zaplatit žalobci
na náhradě mzdy za období od 17. 4. 2019 do 27. 8. 2020 částku 422 712 Kč a
který byl schválen usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 2. 2021, č. j.
18 C 279/2020-213, a že účastníci uzavřeli smír i o doplatku mzdy za období od
1. 12. 2018 do 16. 4. 2019 (spočívajícím v nevyplaceném osobním příplatku), v
němž se žalovaná zavázala zaplatit žalobci 19 046,27 Kč a který byl schválen
usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 1. 2022, č. j. 18 C
181/2021-115. Soud prvního stupně uvedl, že i usnesení soudu o schválení smíru
zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť soudem schválený smír má
účinky pravomocného rozsudku. Dospěl k závěru, že řízení o povinnosti žalované
uhradit žalobci náhradu mzdy, na kterou mu vznikl nárok ve smyslu ustanovení §
69 odst. 1 zákoníku práce, bylo schválením soudního smíru pravomocně skončeno a
že opětovné projednání nároku, vycházejícího ze stejných skutkových zjištění –
v daném případě tedy, že žalobci nebyla vyplacena náhrada mzdy za období od 17.
4. 2019 do 27. 8. 2020 – není možné. Předmětem dalšího řízení tak má být
(pouze) žalobcem tvrzený nárok na doplatek náhrady mzdy za období od 28. 8.
2020 do 31. 10. 2020 a nárok na doplatek odstupného ve výši 45 723,18 Kč, které
dosud nebyly žalobcem u soudu uplatněny.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2023,
č. j. 23 Co 230/2022-62, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že
předmětem řízení je „mzdový nárok“ žalobce, který mu vznikl v souvislosti s
neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany žalované, a že nároku za
shodné časové období ve výši 462 470 Kč vyplývajícího ze stejných skutkových
tvrzení (neplatné rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem) se žalobce
domáhal již v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 279/2020,
a to na podkladě žalobcem „specifikovaného průměrného hodinového výdělku“.
Protože řízení v uvedené věci bylo skončeno schválením smíru účastníků soudem,
byly mezi nimi „mzdové“ nároky již narovnány. Pokud se v tomto řízení domáhá
žalobce dalších „mzdových“ nároků za shodné období s odůvodněním, že „se opírá
o jiné skutkové okolnosti“ spočívající v jiné výši průměrného hodinového
výdělku za rozhodné období, „nelze s ním v tomto směru souhlasit“, neboť
„otázka výše průměrného výdělku není otázkou skutkovou, ale otázkou právní“ a
„v tomto směru tedy není rozhodné, jakými úvahami se účastníci, pokud jde o
výši hodinového průměrného výdělku, řídili, při určení výše mzdového nároku
žalobce za období od 17. 4. 2019 do 31. 8. 2020 …, která byla oběma stranami
akceptována jako náhrada mzdy za toto konkrétní časové období a v takovém
rozsahu pak byl soudem schválen smír účastníků“. Podle odvolacího soudu je
„nepochybné, že vůlí obou stran v uvedeném soudním řízení bylo narovnání
mzdových nároků za konkrétní kalendářní období, a to nároků vyplývajících z
neplatného rozvázání pracovního poměru žalobce“. Odvolací soud proto dospěl k
závěru, že pokud poté, kdy byl pravomocným usnesením soudu prvního stupně
schválen smír účastníků, „podal žalobce další žalobu, kde se domáhal mzdového
nároku za shodné časové období v dalším rozsahu, jedná se o věc již rozhodnutou
a v tomto rozsahu brání projednání v dalším řízení“, a že soud prvního stupně
proto správně řízení v části, ve které se žalobce domáhal „mzdového nároku za
období od 17. 4. 2019 do 27. 8. 2020, tj. ve výši 140 563,72 Kč“, zastavil.
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil žalobcem v tomto řízení uplatněný nárok
jako nárok totožný s tím, který byl uplatňován v řízení vedeném pod sp. zn. 18
C 279/2020, když nezohlednil změnu okolností, které se dodatečně výrazně
promítly do skutečností podstatných pro výši průměrného výdělku žalobce v
rozhodném období, a že „nevzal v potaz dispoziční svobodu žalobce uplatnit
pouze část svého nároku na náhradu platu“, a v této souvislosti odkazuje na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3014/2007, ze dne
27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo
3943/2014, a ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1547/2017. Dovolatel namítá, že
v jeho případě „došlo k dodatečné změně rozhodných skutkových okolností pro
vyřešení právní otázky výše průměrného výdělku“, když jeho nárok, který
uplatňuje v tomto řízení, „vychází z odlišných skutkových okolností, než tomu
bylo v případě dříve uplatněného nároku na náhradu platu“ (žalobce dříve při
výpočtu svého nároku vycházel z výše platu, která mu byla skutečně žalovanou v
rozhodném období vyplacena, a až později dodatečným zaplacením osobního
příplatku a vystavením příslušného výplatního lístku „došlo ke změně skutkových
okolností rozhodných pro výpočet průměrného výdělku žalobce“ – dodatečně se
zvýšil průměrný hodinový výdělek žalobce v rozhodném období, „a to o 52,33 Kč
na konečných 214,48 Kč“). Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
5. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že nesouhlas žalobce s právním
hodnocením předmětné věci je postaven především na „nepřípustném polemizování s
volným hodnocením důkazů, resp. skutkovými zjištěními, které zcela korektním
způsobem provedl a odpovídajícím způsobem zjistil jak soud prvního stupně, tak
odvolací soud“, že skutkové otázky nepodléhají dovolacímu přezkumu, že žalobcem
uváděná judikatura Nejvyššího soudu je na projednávanou věc neaplikovatelná (na
řešenou věc nedopadá), že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za argumentačně
přesvědčivé a právně odůvodněné a že bylo plně věcí žalobce, zda uzavře v
předcházejícím soudním sporu smír, a pokud tak učinil, musí z tohoto postupu
nést příslušné právní následky. Navrhla, aby dovolací soud podané dovolání
odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky procesního práva, zda okolnost, že v řízení, které
skončilo smírem, bylo zaměstnancem uplatněno právo na náhradu platu podle § 69
odst. 1 zákoníku práce, brání projednání věci, v níž zaměstnanec uplatnil toto
právo za stejné období, ale v jiné výši z důvodu jinak stanoveného průměrného
výdělku. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobce proti usnesení
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
10. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
11. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu
závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a
popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení § 159a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.,
věc projednávána znovu (srov. § 159a odst. 4, § 167 odst. 2 a § 174 odst. 1 o.
s. ř.).
12. Podle § 99 odst. 3 věty první o. s. ř. schválený smír má účinky
pravomocného rozsudku.
13. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy,
jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy,
jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně
rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o
sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení
(např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci).
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze
stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém
řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese)
osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o
stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v
novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a
týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku,
platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo
jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nebo v
dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje
subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení.
V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti
každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem
rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního
rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci
pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení,
zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem
skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní
stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže
skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl
stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v
řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, které bylo uveřejněno pod č. 84/2007
Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp zn. 21
Cdo 3014/2007).
14. Jak již bylo řečeno, o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém
řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-
li se o tentýž právní důvod (tedy týká-li se stejného předmětu řízení) a týká-
li se týchž osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21
Cdo 906/2000, uveřejněný pod č. 113/2001 v časopise Soudní judikatura). Tentýž
právní důvod (stejný předmět řízení) je pak dán tehdy, jestliže tentýž nárok
nebo stav vymezený žalobním petitem vychází ze stejných skutkových okolností,
jimiž byl uplatněn (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp.
zn. 21 Cdo 3943/2014).
15. Překážka věci pravomocně rozhodnuté znemožňuje, aby byla znovu
projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto,
je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení.
Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud
povinen řízení v kterékoli jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
16. Uvedená východiska je třeba vztáhnout i na případy, kdy je předmětem
řízení právo na náhradu mzdy nebo platu z důvodu neplatného rozvázání
pracovního poměru zaměstnavatelem (§ 69 odst. 1 zákoníku práce).
17. I když zaměstnanec, se kterým zaměstnavatel neplatně rozvázal
pracovní poměr, uplatnil u soudu nárok na náhradu mzdy nebo platu a i když bylo
o tomto nároku pravomocně rozhodnuto, nastává překážka věci pravomocně
rozhodnuté jen v takovém rozsahu, v jakém byl nárok předmětem jiného
(dřívějšího) řízení, a tedy jen ohledně té části nároku, o níž již bylo
pravomocně rozhodnuto. Vymezení, zda jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté,
vyplývá z ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. a z žádného ustanovení zákoníku
práce nelze dovodit, že by hmotněprávní povaha práva na náhradu mzdy (platu)
vylučovala užití dispoziční zásady při podání žaloby směřující k uplatnění
práva, a tím možnost domáhat se nároku i po částech; uplatní-li zaměstnanec
pouze část svého nároku, nastává překážka věci rozhodnuté jen ohledně té části
nároku, o níž bylo pravomocně rozhodnuto (srov. obdobně např. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1321/2013).
18. Ze srovnání skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn nárok na náhradu
mzdy [správně na náhradu platu – srov. § 109 odst. 3 písm. d) zákoníku práce] v
dřívějším řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 279/2020
a v tomto řízení, vyplývá, že zatímco v předchozím řízení (skončeném schválením
smíru, na základě něhož se žalovaná zavázala zaplatit žalobci 422 712 Kč)
žalobce požadoval z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí
žalované ze dne 17. 1. 2019 náhradu platu za dobu od 17. 4. 2019 do 27. 8. 2020
ve výši 462 470 Kč vycházející z jeho průměrného hodinového výdělku ve výši 162
Kč, stanoveného na základě skutečnosti, že v rozhodném období prvního čtvrtletí
roku 2019 žalobce odpracoval 364 hodin a byl mu zúčtován plat ve výši 59 023
Kč, v projednávané věci je předmětem řízení (mimo jiné) nárok žalobce na
nevyplacenou část (doplatek) náhrady platu ve výši 140 663,72 Kč za období od
17. 4. 2019 do 27. 8. 2020 z důvodu zvýšení průměrného hodinového výdělku
žalobce o 52,33 Kč v důsledku dodatečného vyplacení osobního příplatku ve výši
19 046,27 Kč příslušejícího žalobci za měsíce leden – březen 2019. Protože se v
projednávané věci nejedná o tentýž nárok, který byl předmětem řízení vedeného u
Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 279/2020 [jde o jiný nárok,
vycházející též z částečně jiných skutkových tvrzení, přičemž žalobce
nepožaduje jen nové (odlišné) právní posouzení stejných skutečností], nemůže
projednání nároku žalobce bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť –
jak vyplývá z výše uvedeného – překážka věci pravomocně rozhodnuté může působit
v tomto řízení jen v takovém rozsahu, v jakém bylo o nároku žalobce na náhradu
platu pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod
sp. zn. 18 C 279/2020. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že toto
řízení bylo ukončeno schválením smíru, neboť jak bylo uvedeno výše, schválený
smír má účinky pravomocného rozsudku.
19. Za dovolacího řízení dále vyšlo najevo, že rozhodnutí soudů jsou
postižena zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
20. Řízení o náhradě platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního
poměru zaměstnavatelem je nepochybně řízením ve věci pracovní, o níž před
okresním soudem jedná a rozhoduje senát [§ 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Ustanovení § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. určuje, že o zastavení řízení pro
nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, rozhoduje „soud“, aniž by v
tomto nebo v jiném ustanovení uváděl, že ve věci pracovní může být pojem „soud“
naplněn i tím, že o zastavení řízení rozhodne samosoudce. Ve věci pracovní
proto v řízení před okresním soudem rozhoduje senát též o zastavení řízení
podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř.
21. V posuzovaném případě rozhodla o zastavení řízení pro
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení usnesením ze dne 13. 9. 2022, č. j.
18 C 176/2022-40, u okresního soudu jako soudu prvního stupně – jak vyplývá z
obsahu spisu i ze záhlaví usnesení
– samosoudkyně Mgr. Veronika Sekerová. Soud prvního stupně tedy byl při
uvedeném rozhodování nesprávně obsazen a odvolací soud způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezjednal
nápravu. Dovolací soud k uvedené zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
22. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu,
že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na
usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto usnesení a věc
vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Berouně) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
23. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a
§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Soud prvního stupně nesprávně vybral soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000
Kč podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků, přestože měl
být poplatek vybrán ve výši 4 000 Kč podle položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních
poplatků, neboť dovolání nebylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu