21 Cdo 1547/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny, v
právní věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se
sídlem v Mohelnici, Nádražní č. 381/9, proti žalované České republice –
Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č.
376/1, IČO 005 51 023, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti České
pojišťovny, a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 452 72 956, jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Olomouci
pod sp. zn. 16 C 80/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 30. listopadu 2016 č.j. 16 Co 194/2016-57, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna
2016 č.j. 16 C 80/2016-43 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci
k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na doplatku náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti za rok 2015 částku 104.085,- Kč a aby
mu od roku 2016 nadále vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti „ve výši rozdílu mezi výdělkem, který by bylo možné u
žalobce rozumně očekávat a součtem invalidního důchodu a vyplacené mzdy či
fiktivního výdělku“. Žalobu odůvodnil tím, že dne 18.1.1989 utrpěl u právního
předchůdce žalované pracovní úraz, pro který mu byl přiznán plný a posléze
částečný invalidní důchod. V roce 2015 mu byla vyplácena renta ve výši 2.794,-
Kč a pobíral částečný invalidní důchod ve výši 9.000,- Kč. Podle jeho názoru
však způsob výpočtu, který je uplatňován, není správný, neboť „zákonnou
valorizací není reflektováno“, že by dnes se svým vzděláním a praxí zastával
takovou funkci, která je v Olomouckém kraji odměňována výdělkem okolo 30.000,-
Kč čistého měsíčně. Proto je třeba vypočítat rentu v rozdílu mezi tímto
výdělkem, jehož by „podle rozumného očekávání dosahoval“ a „finančním krytím z
invalidního důchodu a průměrným výdělkem podle pracovní rekomandace“.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 8.8.2016 č.j. 16 C 80/2016-43 řízení
zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení
žalované i vedlejšímu účastníku každému 600,- Kč. Dovodil, že v projednávané
věci se jedná o stejné účastníky řízení, o tentýž nárok jako ve věcech vedených
u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 98/2011, 11 C 197/2013 a 16 C
365/2014, přičemž žalobce se ve všech případech domáhá náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti na základě shodných skutkových
tvrzení, a v posuzovaném případě požaduje náhradu za ztrátu na výdělku pouze za
další období. Za stavu, kdy soudy v předcházejícím řízení dospěly k závěru, že
na základě skutkových tvrzení není žaloba důvodná, tvoří takové pravomocné
rozhodnutí překážku věci rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o.s.ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.11.2016 č.j. 16
Co 194/2016-57 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že náhradu
za ztrátu na výdělku za pracovní úraz ze dne 18.1.1989 je třeba právně posoudit
podle ustanovení § 202 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., kdy pro posouzení, zda se
jedná o změnu poměrů, je významné, týká-li se změna poměrů poškozeného a jde-li
o změnu podstatnou. Vymezením toho, zda jde o tutéž věc, vyplývá z ustanovení §
159 odst.3 o.s.ř. V posuzované věci je rozhodující, zda se nyní uplatněný nárok
opírá o stejný skutkový základ jako nárok uplatněný v dřívějším řízení. Podle
názoru odvolacího soudu „je nepochybné, že tomu tak je, neboť skutková tvrzení
žalobce jsou ve všech předcházejících řízeních stejná a v dané věci žalobce
pouze právně kvalifikuje nově svůj nárok s odkazem na ustanovení § 2963 odst. 2
NOZ“. „Přijetí nového občanského zákoníku však nemůže být změnou poměrů
žalobce, neboť změna poměrů se musí týkat přímo osoby poškozeného a musí jít o
změnu podstatnou“. V dané věci je tedy překážka věci rozsouzené
neodstranitelnou podmínkou řízení, a proto soud prvního stupně správně řízení
zastavil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovozoval, že
otázka aplikace ustanovení § 2963 odst. 2 nového občanského zákoníku a s tím
související posouzení existence překážky rei iudicatae odvisí od změny poměrů
(rebus sic standibus). Tato změna v jeho případě nastala, neboť „s plynutím
času se u něj změnila kvalifikace podle odpracovaných let, jednak by měl
potřebné zkoušky pro profesní růst“, přičemž k takové změně dochází plynutím
času. Uvedený výklad změny poměrů vyhovuje i pojmu „rozumné očekávání“, který
se vyskytuje v ustanovení § 2963 odst. 2 NOZ, který je třeba na posuzovaný
případ aplikovat. Opačným postupem a aplikací zákoníku práce dochází totiž k
neodůvodněné diskriminaci. Je proto nutností, aby soud využil ústavně konformní
výklad, a aby namísto zákoníku práce aplikoval ustanovení o rentě z občanského
zákoníku. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího
soudu i soudu prvního stupně a aby věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník se „ztotožnil“ s názorem odvolacího soudu. Poukázal na to, že
ve věcech vedených u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 98/2011, 11 C
197/2013 a 16 C 365/2014 bylo již pravomocně rozhodnuto. Žalobce zcela opomíjí
skutečnost, že se v jeho případě jedná o pracovní úraz, přičemž nároky z něj
plynoucí se řídí ustanoveními zákona č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce. Změnu
poměrů nelze odvozovat od nabytí účinnosti právního předpisu, natož ze zcela
jiného právního odvětví.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo podstatné vyřešení právní otázky,
za jakých okolností nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu
ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky
procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a její posouzení bylo pro rozhodnutí významné (určující),
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího
soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Smysl občanského soudního řízení spočívá v tom, aby v něm byly rozhodnuty spory
a jiné právní věci a aby tím způsobem byla nastolena jistota v právních
vztazích dosud ohrožených nebo porušených. Se skončením občanského soudního
řízení se potom pojí účinky označované jako právní moc, která má dvě stránky -
právní moc formální, kdy rozsudek již nelze napadnout řádným opravným
prostředkem, a právní moc materiální, kterou se rozumí závaznost výroku
rozsudku a jeho nezměnitelnost, která se projevuje jako překážka bránící novému
projednání věci. Vzhledem k tomu zákon stanoví, že, jakmile bylo o věci
pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro
účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (§ 159a odst. 5 o.s.ř.).
V posuzovaném případě soudy dospěly k závěru, že předchozí rozsudek ve věci
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 98/2011 tvoří překážku
věci rozhodnuté, neboť v nyní posuzované věci jde o stejné účastníky a o tentýž
nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
opírající se o stejný skutkový základ jako byl nárok uplatněný v předchozím
řízení. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.
Východiskem úvah o tom, zda jde o stejnou věc ve smyslu ustanovení § 159a odst.
5 o.s.ř., na nichž je založena ustálená judikatura, je posouzení, zda v novém
řízení jde o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto,
opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob. Přitom tentýž
předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním
petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tj. ze
stejného skutku (srov. při obsahově nezměněné právní úpravě rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 906/2000). Věcí samou, o které soud
rozsudkem rozhoduje (§ 152 odst. 1 věta první o.s.ř.), se rozumí předmět
řízení, pro který se řízení vede, takže ve sporném řízení, v němž má být
rozhodnut spor mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a
žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst. 1
o.s.ř.).
Uvedená procesní východiska je třeba vztáhnout i na případy, kdy je předmětem
řízení (věcí samou) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, jehož důvodnost je
jinak posuzována podle příslušných hmotně právních ustanovení. Pro posouzení,
zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem
skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní
stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek
(skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně,
např. jestliže skutek byl posouzen jako nárok na náhradu škody podle
občanskoprávních předpisů, ačkoliv ve skutečnosti šlo o pracovněprávní
odpovědnost za škodu. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl
stejný skutek v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána pouze v tom případě, jde-li sice
v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se
nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti (ne tedy o jiné právní posouzení),
které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2016 sp. zn. 21 Cdo 4241/2016).
Protože vymezení, zda jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, vyplývá z
procesněprávního ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř., a z žádného ustanovení
zákoníku práce nelze dovodit, že by hmotněprávní povaha práva na náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo
částečné invalidity) vylučovala užití dispoziční zásady při podání žaloby
směřující k uplatnění práva, a tím možnost domáhat se nároku i po částech, je
třeba rovněž dovodit, že uplatní-li poškozený zaměstnanec pouze část svého
nároku, nastává překážka věci rozhodnuté jen ohledně té části nároku, o níž
bylo pravomocně rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2014
sp. zn. 21 Cdo 1321/2013). Vzhledem k tomu také platí, že, i když poškozený
zaměstnanec uplatnil u soudu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) nebo
nárok na jinou náhradu, která se poskytuje při odškodnění pracovního úrazu nebo
nemoci z povolání, a i když bylo o tomto nároku pravomocně rozhodnuto, nastává
překážka věci pravomocně rozhodnuté jen v takovém rozsahu, v jakém byl nárok
předmětem jiného (dřívějšího) řízení, a tedy jen ohledně té části nároku, o níž
již bylo pravomocně rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.9.2015
sp. zn. 21 Cdo 3943/2014).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že žalobce i nyní uplatňuje náhradu za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu ze dne
18.1.1989 proti témuž žalovanému, tedy nárok uplatněný v tomto řízení opírá o
stejný skutkový základ jako nárok na náhradu za ztrátu na výdělku uplatněný v
dřívějším řízení, a že není významné, že „v dané věci žalobce pouze nově právně
kvalifikuje svůj nárok“. Přehlédl však, že tentýž předmět řízení může být dán
jen tehdy, jestliže tentýž nárok vyplývající ze skutkových tvrzení je také
stejně vymezen v žalobním petitu, jenž vyjadřuje pro soud závazným způsobem
meze, v jejichž rámci může rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat
jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány.
Z obsahu spisu vyplývá, že v posuzovaném případě žalobce uplatňuje doplatek
náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 104.085,- Kč za rok 2015 a pravidelného
měsíčního peněžitého důchodu „od března 2016“ (z hlediska posuzované
problematiky není zatím podstatné, že tento nárok řádně nevyčíslil). Oproti
tomu v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 98/2011
byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky
430.517,- Kč představující náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti z titulu pracovního úrazu ze dne 18.1.1989 za období od 1.4.2006
do 31.3.2011, a v dalším řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp.
zn. 19 C 342/2004 vyhověl soud žalobě, kterou se žalobce proti žalované domáhal
z titulu pracovního úrazu ze dne 18.1.1989 náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti ve výši 478.315,10 Kč za období od srpna 1999 do
října 2004. Je tedy zřejmé, že o náhradě za ztrátu na výdělku (její další
části) uplatněné v nyní posuzované věci doposud rozhodnuto nebylo.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Okresnímu soudu v Olomouci) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu