21 Cdo 11/2026

Judikát 21 Cdo 11/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:20.04.2026

Spisová značka:21 Cdo 11/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.11.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Přípustnost dovolání

Rozsudek pro uznání

Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 114b o. s. ř. § 153a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 21 Cdo 11/2026-74

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně DARTIN spol. s r. o. se sídlem v Horoměřicích, Suchdolská č. 688, IČO 40763781, zastoupené JUDr. Michalem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská č. 1090/4, proti žalované SL HOLDING CZ s. r. o. se sídlem v Praze 4, Antala Staška č. 1859/34, IČO 28823001, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí č. 205/1, o 339 991 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 248/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2025, č. j. 70 Co 220/2025-52, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 339 991 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 27. 4. 2023 došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o dílo na zhotovení díla „XY“ ve dvou termínech, a to Montáž stropních konzolí v termínu 15. 5. – 25. 5. 2023 a Kompletace díla v termínu 7. 8. – 19. 8. 2023, cena díla byla dohodnuta ve výši 1 142 404 Kč bez DPH.

I. část realizace proběhla dne 19. 5. 2023 a byla vyúčtována fakturou č. XY na 182 180 Kč bez DPH, II. část realizace proběhla z důvodu prodlení na stavbě na straně žalované od 31. 7. 2023 do 3. 8. 2023, kdy dílo bylo žalobkyní dokončeno, avšak na stavbu se přes telefonickou domluvu a e-mailové oznámení termínu předání ze dne 27. 7. 2023 za žalovanou nedostavil nikdo, kdo by dílo převzal. Žalobkyně tedy dílo zkompletovala, odzkoušela, na stavbě ale ponechala pouze pevné prvky, ostatní volné příslušenství, které mohlo být odcizeno, vzala zpět, protože nebylo komu je předat k převzetí a uskladnění.

Po další komunikaci byla protokolárně předána dne 22. 8. 2023 pevná část díla. Tuto část díla žalobkyně vyúčtovala fakturou č. 231447 ve výši 620 233 Kč bez DPH, faktura č. XY byla uhrazena dne 11. 7. 2023, faktura č. XY dne 19. 10. 2023. Po další komunikaci účastníků došlo dne 30. 8. 2023 k opětovné kompletaci díla, jeho předání a zaškolení koncových uživatelů, opakovaně z důvodu na straně žalované však nebylo možné volné prvky předat či zodpovědně uskladnit, když žalovaná neměla svou část díla dokončenou.

Ke konečnému předání volného příslušenství došlo z důvodu prodlení s převzetím na straně žalované až dne 21. 9. 2023, o čemž byl sepsán protokol, který odmítl stavbyvedoucí pan B. podepsat s tím, že nemá pro tento úkon podpisové právo. Dokumenty pro konečnou fakturaci byly po urgencích žalobkyně podepsány až dne 10. 10. 2023, následně žalobkyně vystavila fakturu č. XY na částku 339 991 Kč, splatnou dne 9. 11. 2023. Žalovaná předmětnou fakturu nezaplatila, a to ani na základě předžalobní výzvy ze dne 20.

2. 2024. 2.

Obvodní soud pro Prahu 4 platebním rozkazem ze dne 30. 1. 2025, č. j.11 C 248/2024-15, žalované uložil, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu zaplatila žalobkyni částku 339 991 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 10. 11. 2023 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 53 154,80 Kč nebo aby v téže lhůtě podala proti platebnímu rozkazu odpor; pro případ, že bude podán odpor, soud žalovanou ve smyslu ustanovení § 114b o. s. ř. vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu vyjádřila ve věci samé. Žaloba s platebním rozkazem, obsahujícím rovněž výzvu k vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř., byly žalované doručeny dne 31. 1. 2025.

3. Podáním ze dne 13. 2. 2025, učiněným téhož dne u soudu prvního stupně, žalovaná podala proti uvedenému platebnímu rozkazu odpor. V něm uvedla pouze to, že "s úhradou částky nesouhlasí, proto proti platebnímu rozkazu podává banketní odpor, který řádně odůvodní do 30 dnů". V dalším podání ze dne 18. 3. 2025, doručeným soudu prvního stupně dne 20. 3. 2025, se žalovaná vyjádřila ve věci samé.

4. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem pro uznání ze dne 24. 4. 2025, č. j. 11 C 248/2024-31, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 339 991 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 10. 11. 2023 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 53 154,80 Kč. Dovodil, že v daném případě uplynula lhůta k podání odporu dne 17. 2. 2025 a třicetidenní lhůta k podání vyjádření dne 19. 3. 2025, že se jedná o opožděné podání se zákonnými důsledky, přičemž žalovaná nesdělila v této lhůtě, že má vážné důvody, které jí brání vyjádřit se kvalifikovaně ve stanovené lhůtě. Došlo proto k tzv. fikci uznání závazku a soud je povinen ve věci dle tohoto uznání rozhodnout.

5. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2025, č. j. 70 Co 220/2025-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 233,10 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním předvídatelné právní následky, o jejichž závažnosti byl účastník náležitě poučen, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces postup soudu, kterým přijme s těmito právními následky korespondující opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. Nastala-li za řízení ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl rozsudkem pro uznání.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podala žalovaná dovolání. Namítá, že „odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v rozporu s požadavky definovanými ustanovením § 114b o. s. ř.

v kontextu aktuální judikatury dovolacího a Ústavního soudu“, „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když se nevypořádal se zásadními argumenty, které mu byly žalovanou v řízení předloženy“, a „soudy obou stupňů rozhodnutím ve věci zasáhly do Ústavou a Listinou zaručených práv účastníka řízení“. Je třeba „posoudit otázku, zda v této věci byly dostatečně vymezené skutkové okolnosti, které odůvodňovaly užití institutu kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. a uznání nároku fikcí“. Došlo k zásahu do základních práv žalované definovaných „LZPS“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

8. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení § 114b o. s. ř. dává soudu možnost v rámci přípravy jednání přistoupit k použití tzv. kvalifikované výzvy, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem. Žalovanému je usnesením uloženo, aby se ve stanovené lhůtě ve věci vyjádřil a aby v případě, že žalobou uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu.

Zároveň je povinen splnit i svou důkazní povinnost tím, že připojí listinné důkazy, jichž se dovolává, případně označí důkazy, jimiž hodlá prokázat svá skutková tvrzení. Pokud žalovaný těmto svým povinnostem nedostojí a bez vážného důvodu se ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován; pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení § 114b odst. 5 o.

s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný pod č. 37/2009 v časopise Soudní judikatura). Fikce uznání uplatněného nároku nastupuje ovšem jen v případě, že byl žalovaný o tomto následku poučen. Na základě této fikce pak soud o uplatněném nároku rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a o. s. ř. Jsou-li splněny zákonné podmínky, soud je povinen rozsudek pro uznání vydat, a to i v případě, že jde o fikci uznání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2600/2003). Žádné zákonné ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod č. 52/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o.

s. ř.

fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v její neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku oponovala (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné pod č. 175/2007 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, publikovaný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

9. K otázce předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012, z nichž vyplývá, že v případě, kdy jsou splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu uplatňován, uznává (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), je soud povinen vydat rozsudek pro uznání bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku, nebo zda se naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými; soud v rozsudku pro uznání nečiní žádná skutková zjištění a nehodnotí důkazy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněný pod č. 93/2001 v časopise Soudní judikatura). Tato úprava sleduje naplnění základních principů civilního řízení, zejména zásady rychlosti a hospodárnosti, má bránit žalovanému v prodlužování soudního řízení a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci.

10. K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. může soud přistoupit zásadně jen tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaný pod C 2089 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Žalovanému může být uložena povinnost kvalifikovaného vyjádření jen ve vztahu k dostatečně určité, konkrétní a věcně odůvodněné žalobě.

Žaloba musí vedle obecných náležitostí stanovených pro každé podání v § 42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat dále náležitosti uvedené v § 79 odst. 1 o. s. ř. Žalobce je povinen vedle označení účastníků vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává, a z žaloby musí být patrné, čeho se domáhá (žalobní petit), aniž by byla vyžadována právní kvalifikace uplatněného nároku. Žalobní petit musí být přesný, srozumitelný a určitý. Jde-li o nárok na peněžité plnění, musí žalobce v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá.

11. V projednávané věci nemá žaloba, v níž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí dlužnou částku ve výši 339 991 Kč se zákonným úrokem z prodlení, žádnou vadu, která by bránila tomu, aby o ní mohlo být pokračováno v řízení.

V žalobě žalobkyně přesně a určitě uvedla, čeho se domáhá, a v potřebném rozsahu vylíčila rozhodující skutečnosti a označila důkazy. Žalovaná na řádně doručenou kvalifikovanou výzvu nereagovala a ve stanovené lhůtě se k věci samé nevyjádřila ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání, ačkoli byla o následku poučena. Z důvodu nečinnosti žalované na základě fikce uznání uplatněného nároku rozhodl soud ve smyslu zákona v neprospěch žalované rozsudkem pro uznání.

12. Argumentuje-li dovolatelka ve prospěch svých opačných úvah níže uvedenými nálezy Ústavního soudu, potom přehlíží, že v nich vyslovené právní názory vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký vyplývá z obsahu spisu v projednávané věci, kde se žalovaná vyjádřila po lhůtě bez vážného důvodu [postup soudu, který po učinění výzvy podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. (před uplynutím lhůty k vyjádření) nařídil ve věci jednání, bylo možno interpretovat tak, že neměl v úmyslu vydat ve věci rozsudek pro uznání, a stěžovatel navíc nebyl v řízení zcela pasivní, po zjištění skutečné doručovací adresy nevznikl žádný problém s doručováním (nález ze dne 14.

2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16), vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu bylo učiněno včas (nálezy ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, a ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13), jednalo se o řízení o stanovení výživného zletilé osobě (nález ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15), vyjádření k žalobě bylo podáno po lhůtě z omluvitelného důvodu – řádně doloženého očního onemocnění žalovaného, které započalo týden před koncem lhůty k podání vyjádření (nález ze dne 12.

9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13), sama žalobkyně upozornila v žalobě na nevhodnost vydání platebního rozkazu, neboť očekávala, že proti němu žalovaný podá odpor, mezi účastníky byla vedena jiná související řízení, v nichž se žalovaný aktivně bránil (nález ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17)].

13. V těchto souvislostech nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Pokud se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle § 114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu § 114b odst. 5, § 153a odst. 3 o. s. ř.) za rozporné s pravidly spravedlivého procesu. Rychlý postup soudu (při respektování procesních pravidel) nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces a zásadou rovnosti stran, naopak je v souladu s ústavním právem všech účastníků řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3396/2008].

14. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 15.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 4. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu