ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce K. D., zastoupeného JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Štěpánská č. 653/17, proti žalované JNJ Global Business Services
s.r.o. se sídlem v Praze 5 – Jinonicích, Walterovo náměstí č. 329/1, IČO
27437698, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v
Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, o určení trvání pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 127/2022, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2023, č. j. 30 Co
237/2023-273, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 12. 4. 2022 se
žalobce domáhal určení, že jeho pracovní poměr u žalované založený pracovní
smlouvou ze dne 29. 5. 2018 ve znění dodatků stále trvá. Žalobu odůvodnil tím,
že je státním příslušníkem Turecké republiky, který do ČR v roce 2017
přicestoval za účelem studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v
Praze, kdy za tímto účelem mu bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na
území ČR podle „zákona o pobytu cizinců (č. 326/1999 Sb.)“. Na základě pracovní
smlouvy ze dne 29. 5. 2018 žalobce od 1. 6. 2018 u žalované pracoval na pozici
„GL Accountant“. Dne 14. 7. 2018 žalobce utrpěl závažný úraz hlavy, po kterém
byl v kómatu, z nějž se probudil na přelomu roku 2020/2021. I když žalovaná v
komunikaci s matkou žalobce po jeho úrazu potvrdila trvání pracovního poměru,
tento názor změnila dopisem ze dne 22. 9. 2021, v němž matce žalobce oznámila,
že pracovní poměr žalobce skončil ke dni 30. 9. 2018 podle § 48 odst. 3 písm.
c) zákoníku práce. Tento závěr žalovaná učinila s odůvodněním, že přerušením
studia ke dni 1. 10. 2018 došlo k zániku povolení k pobytu, s nímž žalovaná
spojuje i pracovní povolení. Žalobce má však za to, že jeho pracovní poměr u
žalované dále trvá. Naléhavý právní zájem na žalovaném určení spatřoval v tom,
že kromě vyřešení základní otázky, zda trvá či netrvá pracovní poměr, má toto
určení dopad na práva a povinnosti žalobce vyplývající z účasti na veřejném
zdravotním pojištění, nemocenském pojištění a důchodovém pojištění v ČR.
Zákonný důvod skončení pracovního poměru cizince podle § 48 odst. 3 písm. c)
zákoníku práce nebyl v případě žalobce naplněn, neboť žalobce nepozbyl žádný z
„dokumentů“ [povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo povolení k
dlouhodobému pobytu za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou
kvalifikaci (tzv. modrou kartu)]. Žádný z těchto „dokumentů“ nebyl žalobci ani
vydán, protože se podle § 89 zákona o zaměstnanosti u cizince, který se na
území ČR soustavně připravuje na budoucí povolání, nevyžaduje. K 30. 9. 2018
ani nezaniklo žalobcovo povolení k pobytu v ČR. Zákon o pobytu cizinců mimoto
zná institut „neplnění účelu ze závažných důvodů po přechodnou dobu“ [§ 37
odst. 2 písm. g)] a institut „fikce pobytu“ (§ 60 odst. 3). Žalovaná fakticky
vykonávala práva a povinnosti z pracovního poměru do dne 21. 9. 2021, což
„nepochybně svědčí o jeho existenci“.
2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, přičemž uvedla, že má na určení
trvání pracovního poměru žalobce rovněž naléhavý právní zájem, jelikož by
eventuálně mohla být v případě zaměstnávání cizince následně postihnuta za
nelegální zaměstnávání. Žalovaná se až dne 14. 9. 2021 dozvěděla o přerušení
studia žalobcem z vážných důvodů od 1. 10. 2018. O přerušení svého studia
žalobce žalovanou neinformoval, ačkoliv měl povinnost ji informovat o
jakýchkoliv změnách týkajících se pracovního poměru. Podle § 61 odst. 2 zákona
č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, přestal být žalobce v důsledku přerušení
studia studentem od 1. 10. 2018, čímž od téhož dne pozbyl práva volného
přístupu na trh práce podle § 98 písm. j) zákona č. 435/2004 Sb., o
zaměstnanosti, když se nadále soustavně nepřipravoval na budoucí povolání na
území České republiky a pozbyl tak oprávnění vykonávat práci na území České
republiky. Žalobcovo povolení k dlouhodobému pobytu samo o sobě neopravňovalo
žalobce k výkonu práce na území České republiky, jednalo se pouze o pobytový
titul. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce ode dne 1. 10. 2018 pozbyl oprávnění
k výkonu práce na území České republiky, nemohla jej žalovaná dále zaměstnávat
a pracovní poměr tak dne 30. 9. 2018 zanikl podle § 48 odst. 3 písm. c)
zákoníku práce.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 42 C
127/2022-234, zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a
žalovanou založený pracovní smlouvou ze dne 29. 5. 2018 ve znění dodatků ke dni
tohoto rozhodnutí trvá (výrok I), a rozhodl o tom, že žalované se náhrada
nákladů řízení nepřiznává (výrok II). Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze
zjištění, že žalobce je občanem Turecké republiky, byl oprávněn pobývat na
území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, že ode dne
18. 9. 2017 byl studentem prezenčního studia na Fakultě sociálních věd
Univerzity Karlovy, že žalobce a žalovaná dne 29. 5. 2018 uzavřeli pracovní
smlouvu na pozici „GL Accountant“ na dobu neurčitou se dnem nástupu do práce 1.
6. 2018, že žalobce dne 14. 7. 2018 utrpěl úraz hlavy „mimo souvislost se svým
pracovním poměrem u žalované“ a stal se dlouhodobě pracovně neschopným, že
studium žalobce bylo ze zdravotních důvodů od 1. 10. 2018 přerušeno, ze
studijního programu žalobce nebyl vyškrtnut, že v roce 2018 žalobce podstoupil
operaci pro nitrolební krvácení vzniklé v důsledku pádu, není schopen mluvit,
reaguje na jednoduché povely (např. otevři ústa), jeho končetiny jsou
spastické, je zcela závislý na péči třetí osoby, a že žalovaná má za to, že
pracovní poměr účastníků skončil ke dni 30. 9. 2018 podle § 48 odst. 3 písm. c)
zákoníku práce v důsledku přerušení studia žalobcem. Za tohoto skutkového stavu
dospěl soud prvního stupně k závěru, že na žalovaném určení je dán naléhavý
právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť žalovaným určením bude vyřešena
sporná otázka mezi účastníky, zda pracovní poměr trvá či nikoliv, navíc takové
určení bude významné pro účast žalobce na veřejném zdravotním pojištění, na
nemocenském pojištění a na důchodovém pojištění v ČR. Oprávnění žalobce k
pobytu na území ČR neopravňuje žalobce k výkonu práce, jedná se pouze o
pobytový titul. „Žalobce jako cizinec mohl být zaměstnáván na základě § 89
odst. 1 ve spojení s § 98 písm. j) zákona o zaměstnanosti, protože se studiem
soustavně připravoval na budoucí povolání na území ČR. S účinností ode dne 1.
10. 2018 došlo k přerušení studia žalobce. Přerušením studia přestal být
žalobce studentem podle § 54 odst. 4 a § 61 odst. 2 zákona o vysokých školách
…, a proto se v souladu s § 5 písm. d) zákona o vysokých školách (správně
zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti – poznámka dovolacího soudu) dále
soustavně nepřipravoval na budoucí povolání. V důsledku toho tak žalobce
přestal splňovat podmínky uvedené v § 98 písm. j) zákona o zaměstnanosti a
pozbyl oprávnění k výkonu práce na území ČR.“ Protože tato výjimka „nahrazuje a
je ekvivalentem povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty či modré karty
výslovně uvedených v § 48 odst. 3 písm. c) ZP“, přerušením studia jeho pracovní
poměr zanikl „ex lege podle § 48 odst. 3 písm. c) ZP k poslednímu dni, kdy
žalobce byl studentem, tj.ke dni 30. 9. 2018“.
4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2023,
č. j. 30 Co 237/2023-273, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a
rozhodl o tom, že žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává
(výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěrem, že „přerušením studia ztratil žalobce s účinností
od 1. 10. 2018 statut studenta, což vyplývá jednoznačně z ustanovení § 54 odst. 4 a 61 odst. 2 zákona o vysokých školách“, čímž byla ukončena jeho soustavná
příprava na budoucí povolání ve smyslu „§ 5 písm. d/ zákona o zaměstnanosti“;
není přitom významné, „jaký konkrétní důvod k přerušení studia u studenta
nastal, zda se jedná o důvod subjektivní (vyvolaný studentem) či důvod
objektivní (nastalý bez přičinění studenta), popř. se jedná o důvod více či
méně mimořádný či zasluhující zvláštní pozornosti“. Zanikl tím důvod, na jehož
základě mohl být žalobce v České republice zaměstnán „bez vydaného povolení“ ve
smyslu „§ 98 písm. j) a § 5 zákona o zaměstnanosti“. Výkladem (s odkazem na
nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 a sp. zn. Pl. ÚS 34/09) potom
dovodil, že „§ 48 odst. 3 písm. c) zák. práce je třeba použít i na situaci, kdy
zaměstnanec-cizinec pozbude oprávnění k zaměstnání i z jiných důvodů, než které
jsou výslovně v citovaném ustanovení uvedeny“, pro což svědčí jak výklad
systematický [je-li „oprávnění cizince k zaměstnání založeno v zásadě na
několika rovnocenných skutečnostech, jednak vydání (různých) povolení a jednak
(mimo vydání povolení) na splnění jiných podmínek, pak není důvod, aby následky
pozbytí oprávnění k zaměstnání založeného jedním z uvedených způsobů
(povolením) byly odlišné od následků pozbytí oprávnění k zaměstnání založeného
jiným způsobem (splněním jiných podmínek)“], tak výklad teleologický, hledající
„ratio legis, tj. smysl a účel zákona“ [§ 48 odst. 3 písm. c) zák. práce
„sleduje zcela zřejmý účel, aby bylo zabráněno nelegální práci, tedy práci
vykonávané cizincem, aniž je tento cizinec k výkonu takové práce oprávněn podle
zákona, resp. který po vzniku pracovního poměru takové oprávnění pozbyl“ a
„jeho smyslem a účelem je zabránit trvání pracovního poměru ve všech případech,
kdy nejsou splněny zákonné předpoklady pro zaměstnávání cizinců“]. Pokud se
tedy žalobce přestal „soustavně připravovat na budoucí povolání ke dni 10. 1. (správně 1. 10. – pozn. dovolacího soudu) 2018, pak k tomuto okamžiku ztratil
oprávnění být zaměstnán, a pak je naplněn smysl i účel ustanovení § 48 odst. 3
písm. c) zák. práce tím, že pracovní poměr žalobce u žalované tímto okamžikem
zanikl“, jinak by mohla nastat „absurdní situace, že pracovní poměr by nadále
trval u zaměstnanců-cizinců, ačkoliv tito nesplňují (přestali splňovat)
podmínky pro jejich přístup na volný trh práce“. Na základě uvedeného odvolací
soud považoval za „správný závěr soudu prvního stupně o tom, že ze zákona
uplynutím dne 30. 9. 2018 zanikl pracovní poměr žalobce podle § 48 odst. 3
písm. c) zák.
práce, neboť žalobce jako cizinec pozbyl oprávnění k zaměstnání
na území ČR“, přičemž uvedený „zákonný důvod zániku pracovního poměru nemůže
být jakkoliv měněn nebo vyloučen ani dohodou zaměstnavatele a zaměstnance,
resp. projevem jejich vůle“ (jako nevýznamné odvolací soud vyhodnotil
„argumenty žalobce, že do 21. 9. 2021 zde byla souhlasná vůle účastníků k
trvání pracovního poměru“), a to ani „v případě, kdy k pozbytí oprávnění
cizince k zaměstnání došlo z důvodů na jeho vůli nezávislých, např. jako v
tomto případě vážným úrazem, který vedl k zásadnímu postižení zdraví, pro které
žalobce nemohl dále studovat a došlo k přerušení studia“.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného práva („zda došlo v důsledku přerušení
vysokoškolského studia žalobce ipso iure k zániku jeho pracovního poměru u
žalovaného“), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Žalobce má za to, že jak „Zákon o pobytu cizinců, tak i další právní předpisy
přímo nebo nepřímo regulující migraci na území České republiky (včetně Zákoníku
práce, Zákona o zaměstnanosti a Zákona o vysokých školách, na které jak soud
prvního stupně, tak i odvolací soud odkazovaly při svém zamítavém stanovisku k
žalobě) musí být vykládány vůči cizincům humánním způsobem a musí být založeny
na respektování práva na lidské a důstojné zacházení“. Odvolací soud sice
„správně konstatoval, že ‚Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující
si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy,
činí z práva nástroj odcizení a absurdity‘“, ale v projednávané věci
„postupoval právě takovým způsobem“. Podle žalobce „tvrzení, že by žalobce v
České republice ‚nelegálně pracoval‘, a to jen v důsledku toho, že utrpěl
závažný úraz hlavy a byl proto nucen přerušit svá vysokoškolská studia, což
bylo ‚legislativně přemostěno‘ do zániku jeho pracovního poměru se žalovaným,
je nehumánní“, proto odvolací soud dospěl k nehumánnímu závěru, že „žalobce
‚porušením těchto zákonných předpokladů zjevně narušuje veřejný pořádek‘,
případně že rozsudek odvolacího soudu je dokonce ‚v zájmu veřejného pořádku‘“.
Napadený rozsudek se proto „jeví být projevem zásady ‚summum ius, suma
iniuria‘, která je v přímém rozporu s požadavky kladenými na demokratický
právní stát“. Žalobce se na základě uvedeného domnívá, že „jak odvolací soud,
tak i soud prvního stupně měly věc podle § 48 odst. 3 písm. c) Zákoníku práce
právně posoudit tak, že k zániku jeho pracovního poměru se žalovaným nedošlo“.
Dovolacímu soudu navrhl, aby „nesprávný rozsudek odvolacího soudu změnil“,
případně, pokud by se dovolací soud „nepřiklonil k této procesní možnosti“, aby
„zrušil nejen tímto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, ale ze
stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení“.
6. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že podle jejího názoru „společně
se zánikem volného přístupu žalobce na trh práce dle ustanovení § 98 písm. j)
zákona o zaměstnanosti došlo ke skončení pracovního poměru žalobce u žalované
na základě ustanovení § 48 odst. 3 písm. c) zákoníku práce, tedy automaticky ex
lege“ a že „je rozumné, aby převážil výklad e ratione legis, když smyslem a
účelem daného zákonného ustanovení je to, aby nepokračoval pracovní poměr
zaměstnance-cizince, který v průběhu pracovního poměru pozbyde oprávnění k
výkonu práce na území České republiky, a tedy ochrana veřejného pořádku“. S
ohledem na to žalovaná dovolacímu soudu navrhla, aby dovolání žalobce jako
nedůvodné zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Za soudy zjištěného skutkového stavu (srov. body 3 a 4 odůvodnění
tohoto rozsudku), jehož správnost přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (srov. §
241a odst. 1 a § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), závisí rozsudek odvolacího
soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda pracovní poměr
cizince, který není držitelem povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty, karty
vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, zaniká podle § 48
odst. 3 písm. c) zákoníku práce v důsledku přerušení prezenčního studia na
vysoké škole. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání žalobce je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.
12. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že k přerušení studia žalobce na Fakultě sociálních věd Univerzity
Karlovy došlo k 1. 10. 2018 –podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2018 (dále jen „zák. práce“ nebo
„zákoník práce“).
13. Pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem končí (zaniká) v
případech uvedených v ustanovení § 48 zák. práce. Ve vymezení způsobů skončení
pracovního poměru má zákoník práce nepochybně kogentní povahu; znamená to mimo
jiné, že pracovní poměr nemůže skončit jinými způsoby než těmi, které jsou
vymezeny v ustanovení § 48 zák. práce. Na prvním místě je upraveno rozvázání
pracovního poměru dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením a zrušením ve zkušební
době (§ 48 odst. 1 zák. práce). Ke skončení pracovního poměru může dojít také
následkem právní události, a to buď uplynutím sjednané doby, byl-li pracovní
poměr sjednán na dobu určitou (§ 48 odst. 2 zák. práce), nebo smrtí zaměstnance
(§ 48 odst. 4 věta první), anebo v souvislosti se smrtí zaměstnavatele, který
je fyzickou osobou (§ 48 odst. 4 věta druhá a § 342 odst. 1 zák. práce).
Uvedenými způsoby zaniká též pracovní poměr cizince nebo fyzické osoby bez
státní příslušnosti. Vedle toho pracovní poměr těchto zaměstnanců zaniká (může
zaniknout) některým ze zvláštních způsobů upravených v § 48 odst. 3 zák. práce.
14. Pracovní poměr cizince nebo fyzické osoby bez státní příslušnosti,
pokud k jeho skončení nedošlo již jiným způsobem, končí
a) dnem, kterým má skončit jejich pobyt na území České republiky podle
vykonatelného rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu,
b) dnem, kterým nabyl právní moci rozsudek ukládající těmto osobám trest
vyhoštění z území České republiky,
c) uplynutím doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání20),
zaměstnanecká karta nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonu
zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci.
15. Právní úpravu pobytu a zaměstnávání cizinců (tj. osob, které nejsou
občany České republiky) na území České republiky obsahoval v době, v níž měl
podle názoru žalované skončit pracovní poměr mezi účastníky řízení, jednak
zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů účinném do 20. 1. 2019 (dále jen
„zák. o pobytu cizinců“), a jednak zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zák. o
zaměstnanosti“).
16. Pracovní trh České republiky je touto zákonnou úpravou chráněn před
živelným uplatňováním pracovní síly z třetích zemí. Cizincem se pro tyto účely
rozumí fyzická osoba, která není občanem České republiky, občanem jiného
členského státu Evropské unie, rodinným příslušníkem občana jiného členského
státu Evropské unie a rodinným příslušníkem občana České republiky, kteří
nejsou státními příslušníky České republiky ani jiného členského státu Evropské
unie (§ 85 a § 3 odst. 3 zák. o zaměstnanosti). Přístup cizinců na tuzemský
pracovní trh je umožněn jen za splnění zákonem stanovených přísných podmínek.
Cizinec může být na území České republiky přijat do zaměstnání a zaměstnáván,
je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného
zaměstnance nebo modré karty (§ 89 odst. 1 zák. o zaměstnanosti), nebo má-li
platné povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce a platné
oprávnění k pobytu na území České republiky (§ 89 odst. 2 zák. o
zaměstnanosti).
17. Zaměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu
opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k
výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta
vydána, nebo na pracovní pozici, ke které byl udělen souhlas Ministerstva
vnitra (§ 42g odst. 1 zák. o pobytu cizinců). Zaměstnanecká karta se vydává na
dobu, na kterou byla uzavřena pracovní smlouva nebo dohoda o pracovní činnosti,
nebo na dobu stanovenou v rozhodnutí uznávacího orgánu o povolení k výkonu
povolání nebo k výkonu odborné praxe, nejdéle však na dobu 2 let, resp. v
případě cizince uvedeného v § 42g odst. 3 se zaměstnanecká karta vydává na dobu
platnosti odpovídající době uvedené v povolení k zaměstnání (§ 44 odst. 6 zák.
o pobytu cizinců); za splnění stanovených podmínek lze platnost zaměstnanecké
karty opakovaně prodloužit na dobu, na kterou byla uzavřena pracovní smlouva
nebo dohoda o pracovní činnosti, vždy však nejdéle na dobu 2 let (§ 44a odst. 9
zák. o pobytu cizinců).
18. Karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance je povolení k
dlouhodobému pobytu opravňující cizince k pobytu na území delšímu než 90 dnů a
k výkonu zaměstnání na pozici manažera, specialisty nebo zaměstnaného stážisty
na základě vnitropodnikového převedení (§ 42k odst. 1 zák. o pobytu cizinců);
tzv. vnitropodnikové převedení v obchodní korporaci nebo z obchodní korporace
se sídlem mimo území členských států Evropské unie má dočasný charakter a
podmínkou vydání karty je předložení potvrzení, že cizinec bude po uplynutí
doby trvání vnitropodnikového převedení převeden zpět do obchodní korporace se
sídlem mimo území členských států Evropské unie [§ 42k odst. 2 a § 42l odst. 1
písm. d) bod 3 zák. o pobytu cizinců]. Karta vnitropodnikově převedeného
zaměstnance se vydává na dobu převedení na území členských států Evropské unie,
přičemž celková doba převedení na území členských států Evropské unie nesmí
přesáhnout 3 roky, jde-li o převedení na pozici manažera nebo specialisty, a 1
rok, jde-li o převedení na pozici zaměstnaného stážisty (§ 44 odst. 8 zák. o
pobytu cizinců). Platnost karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance lze
opakovaně prodloužit (§ 44b odst. 1 zák. o pobytu cizinců). Obdobou karty
vnitropodnikově převedeného zaměstnance je karta vnitropodnikově převedeného
zaměstnance jiného členského státu Evropské unie (§ 42m zák. o pobytu cizinců).
19. Modrá karta představuje povolení k pobytu po dobu delší než 3 měsíce
za účelem výkonu zaměstnání na pracovní pozici vyžadující vysokou kvalifikaci
(§ 42i odst. 1 zák. o pobytu cizinců) a vydává se s dobou platnosti o 3 měsíce
delší, než je doba, na niž byla uzavřena pracovní smlouva, nejdéle však na 3
roky (§ 44 odst. 7 zák. o pobytu cizinců). Rovněž platnost modré karty lze
prodloužit (§ 44a odst. 12 zák. o pobytu cizinců).
20. Povolení k zaměstnání je vydáváno na konkrétní pracovní pozici a
opravňuje cizince k výkonu závislé práce pouze na místě, na které je vydáno
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2020, č. j. 2 Ads
83/2019-26); protože v sobě nezahrnuje povolení k pobytu, podmínkou jeho vydání
je, že zaměstnanec současně má platné oprávnění k pobytu na území České
republiky. Povolení k zaměstnání se zpravidla vydává na dobu, po kterou by mělo
být zaměstnání vykonáváno, nejvýše na 2 roky (§ 92 odst. 2 zák. o
zaměstnanosti); opakované prodloužení jeho platnosti je možné (§ 94 odst. 1
zák. o zaměstnanosti).
21. Povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu, kartu vnitropodnikově
převedeného zaměstnance ani modrou kartu k přijetí do zaměstnání a zaměstnávání
nepotřebuje cizinec, který spadá do okruhu výjimek podle § 98 a § 98a zák. o
zaměstnanosti. Po dobu, co se na něj některá z těchto výjimek vztahuje, má
cizinec na území České republiky volný vstup na trh práce (volný přístup k
zaměstnání). I uvedené výjimky předpokládají [jak vyplývá z § 89 odst. 2, popř.
§ 5 písm. e) bodu 3 zák. o zaměstnanosti], že cizinec má platné oprávnění k
pobytu na území České republiky. Jedna z těchto výjimek se vztahuje na cizince,
který se na území České republiky soustavně připravuje na budoucí povolání [§
98 písm. j) zák. o zaměstnanosti]; soustavnou přípravou na budoucí povolání se
rozumí doba denního studia na střední škole, konzervatoři, vyšší odborné škole
a jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky a doba prezenčního studia na
vysoké škole, a to včetně prázdnin, které jsou součástí školního nebo
akademického roku [§ 5 písm. d) zák. o zaměstnanosti].
22. Nejvyšší správní soud na základě ustanovení zák. o zaměstnanosti a
zák. o pobytu cizinců dovodil, že pokud cizinec v České republice studuje v
denní formě studia na některé ze škol dle příslušného ustanovení, má volný
vstup na trh práce. To znamená, že pro výkon práce nepotřebuje již další
pracovní povolení či zaměstnaneckou kartu. Volný přístup na trh práce je však
bezprostředně vázán na trvání jeho studia. Pokračuje-li cizinec ve svém
zaměstnání, přestože v mezidobí ukončí své studium a nedisponuje jiným právním
titulem k zaměstnání, může se tím dopustit výkonu nelegální práce ve smyslu § 5
písm. e) zák. o zaměstnanosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 10. 2023, č. j. 6 Azs 139/2023-36, a ze dne 23. 2. 2024, č. j. 5 Azs
196/2023-39).
23. Nejvyšší správní soud v uvedených rozhodnutích poukázal, že se již v
minulosti vyjádřil k limitům zaměstnání cizinců, kteří nedisponovali pracovním
povolením či zaměstnaneckou kartou a pracovali z titulu volného přístupu na
pracovní trh ve smyslu § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti. Například v rozsudku
ze dne 18. 2. 2016, č. j. 2 Ads 294/2015-43, dovodil výkon nelegální práce
cizincem, který byl více než rok zaměstnán, třebaže nikdy nenastoupil do
prezenční formy studia a studium konal pouze v kombinované formě. V rozsudku ze
dne 29. 6. 2022, č. j. 4 Azs 114/2020-44, shledal nelegální práci po dobu pěti
měsíců z důvodu, že žalobkyně ukončila studium, tedy přestala splňovat podmínku
volného vstupu na pracovní trh, přičemž ani v tomto případě žalobkyně
nedisponovala jiným pracovním povolením nebo zaměstnaneckou kartou.
24. Soudy v projednávané věci správně dovodily, že výjimka podle § 98
písm. j) zák. o zaměstnanosti znamenající volný vstup na trh práce se na
žalobce přestala vztahovat přerušením studia na Fakultě sociálních věd
Univerzity Karlovy, k němuž žalobce přistoupil podle § 54 odst. 1 zákona č.
111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o
vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů účinném do 23. 4. 2019 (dále
jen „zák. o vysokých školách“), neboť v době přerušení studia není osoba
studentem, kterým přestává být v okamžiku přerušení studia (§ 54 odst. 4 věta
první a § 61 odst. 2 zák. o vysokých školách). Doba přerušení studia není dobou
prezenčního studia na vysoké škole, a tedy ani soustavnou přípravou na budoucí
povolání ve smyslu § 5 písm. d) zák. o zaměstnanosti; po dobu přerušení studia
osoba není zapsána do studia, právo na zápis do studia jí vzniká až uplynutím
doby, na kterou bylo studium přerušeno, nevzniklo-li jí jako osobě v uznané
době rodičovství právo na dřívější zápis do studia (§ 54 odst. 4 věta druhá a
třetí zák. o vysokých školách). Úprava přerušení studia a jeho právních
důsledků v zák. o vysokých školách, jakož i výjimky pro volný přístup na trh
práce v § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti, důvody, které cizince vedly k
přerušení studia, žádným způsobem nezohledňují, a ty zde proto (stejně jako
závažný úraz hlavy, z důvodu kterého byl žalobce přes dva roky v kómatu) nejsou
významné. Otázkou potom zůstává, zda se ztrátou volného přístupu na trh práce
je zde spojeno i skončení pracovního poměru žalobce ve smyslu § 48 odst. 3
písm. c) zák. práce.
25. Jazykový obsah § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce zánik pracovního
poměru cizince (fyzické osoby bez státní příslušnosti) spojuje jen s uplynutím
doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou
kvalifikaci [pro které § 5 písm. b) bod 4 zák. o zaměstnanosti zavádí zkrácené
označení „modrá karta“]. V řízení posuzovanou situaci, kdy se na zaměstnance
přestane vztahovat výjimka umožňující mu volný vstup na tuzemský trh práce
podle § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti, ustanovení nepostihuje. Na tom nic
nemění odkaz na poznámku pod čarou 20), která poukazuje na § 89 až 101 zák. o
zaměstnanosti, tj. na Hlavu II s nadpisem POVOLENÍ K ZAMĚSTNÁNÍ CIZINCE,
obsahující úpravu všech shora uvedených oprávnění cizince ke vstupu na tuzemský
pracovní trh; podle ustálené soudní praxe poznámky pod čarou mají povahu pouhé
legislativní pomůcky (bez normativního významu), která nemůže stanovit závazná
pravidla chování ani pravidla pro interpretaci příslušného ustanovení (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo
1780/2017, uveřejněný pod č. 21/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, uveřejněný pod č. 6/2019 Sb.
rozh. obč., nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS
485/98, a ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99). Jednoznačná vazba § 48 odst.
3 zák. práce na shora uvedenou úpravu ochrany tuzemského pracovního trhu v zák.
o zaměstnanosti však neumožňuje spokojit se s pouhým jazykovým výkladem
zákonného ustanovení.
26. Opomenout proto nelze teleologický důvod úpravy obsažené v § 48
odst. 3 zák. práce, který z uvedené vazby na úpravu ochrany tuzemského
pracovního trhu vyplývá. Podle této úpravy může být cizinec na území České
republiky přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, splňuje-li podmínky pro
vstup na tuzemský pracovní trh (srov. shora body 16 až 21). Bez splnění těchto
podmínek je práce, která má znaky závislé práce podle § 2 odst. 1 zák. práce,
nelegální prací ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3 zák. o zaměstnanosti,
jejímž umožněním se zaměstnavatel ipso facto dopouští přestupku (resp.
správního deliktu) ve smyslu § 139 odst. 1 písm. d) a f), resp. § 140 odst. 1
písm. c) a e) zák. o zaměstnanosti; výkon nelegální práce je potom přestupkem
podle § 139 odst. 1 písm. c) zák. o zaměstnanosti. S následnou (po uzavření
pracovního poměru nastalou) ztrátou oprávnění cizince ke vstupu na tuzemský
pracovní trh proto § 48 odst. 3 zák. práce spojuje skončení pracovního poměru
cizince (fyzické osoby bez státní příslušnosti), k němuž dochází ze zákona k
okamžiku ztráty oprávnění, neboť za nastalé situace ztrácí další trvání
pracovního poměru, jehož obsah nemůže být naplňován, své opodstatnění.
Nezbytnost takové úpravy nepochybně vyplývá též ze skutečnosti, že právní
úprava zaměstnávání cizinců v zák. o zaměstnanosti a zák. o pobytu cizinců ani
zák. práce neukládá povinnost pracovní poměr cizince uzavírat jen na dobu
určitou, tj. na dobu, po kterou cizinec bude disponovat platným oprávněním pro
vstup na tuzemský trh práce.
27. Pro závěr, zda důvod skončení pracovního poměru upravený v § 48
odst. 3 písm. c) zák. práce lze aplikovat i na pozbytí oprávnění k volnému
vstupu na tuzemský pracovní trh podle § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti, je
proto určující posouzení splnění podmínek pro analogii legis (§ 10 odst. 1
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) jako nástroje soudcovského dotváření
práva. Předpokladem jejího užití je závěr o existenci tzv. otevřené nepravé
(teleologické) mezery v právu. O takovou mezeru se podle ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu jedná toliko v případě, kdy argumenty teleologického
výkladu, které jsou relevantní při interpretaci příslušného ustanovení, platí i
pro skutkové stavy, které nelze podřadit pod nejširší jazykový význam tohoto
ustanovení. Stav, kdy pro jeden případ, znaky jehož skutkové podstaty jsou
popsány v hypotéze právní normy, tu z jejího jazykového výkladu vyplývá určitý
následek stanovený v dispozici, pro jiný případ však nikoliv, ačkoliv se
teleologie tohoto ustanovení (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je
založen právní řád) vztahuje stejně na oba případy, se neslučuje s principem
hodnotové bezrozpornosti právního řádu a opodstatňuje závěr o neúplnosti
zákona, kterou je možno a nutno dotvořit prostřednictvím judikatury (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011,
nebo ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1840/2021, uveřejněný pod č. 78/2023 Sb.
rozh. obč., popř. nálezy Ústavního soudu ze 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01,
ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS
717/05, a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06).
28. Smyslem a účelem § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce nepochybně je
ukončení pracovního poměru cizince (fyzické osoby bez státní příslušnosti),
který přestal splňovat podmínky pro přístup na tuzemský pracovní trh, protože
uplynula doba, na kterou mu bylo vydáno příslušné oprávnění (povolení k
zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo modrá karta). Upravuje tedy skončení
pracovního poměru v případech, kdy cizinec pozbyl přístup na tuzemský pracovní
trh jinak než na základě správního rozhodnutí nebo odsuzujícího trestního
rozsudku, se kterým skončení pracovního poměru spojují § 48 odst. 3 písm. a) a
b) zák. práce. Vyvstává proto otázka, zda argumenty teologického výkladu § 48
odst. 3 písm. c) zák. práce platí i pro v řízení posuzované pozbytí oprávnění k
volnému vstupu na tuzemský pracovní trh podle § 98 písm. j) zák. o
zaměstnanosti.
29. Jazykový obsah § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce skončení pracovního
poměru cizince (fyzické osoby bez státní příslušnosti) nespojuje s uplynutím
doby, na kterou byla vydána karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance, ani
s pozbytím výjimek podle § 98 a § 98a zák. o zaměstnanosti zakládajících volný
vstup na tuzemský trh práce. Důvod nespojování skončení pracovního poměru s
uplynutím doby, na kterou byla vydána karta vnitropodnikově převedeného
zaměstnance, vyplývá z povahy tohoto oprávnění. Ta je dána tím, že se jedná
(srov. shora bod 18) o dočasné vnitropodnikové převedení v obchodní korporaci
nebo z obchodní korporace se sídlem mimo území členských států Evropské unie,
kdy je cizinec po uplynutí doby trvání vnitropodnikového převedení převeden
zpět do obchodní korporace se sídlem mimo území členských států Evropské unie.
S uplynutím doby, na kterou byla karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance
vydána, není proto (na rozdíl od uplynutí doby, na kterou byly vydány povolení
k zaměstnání, zaměstnanecká karta a modrá karta) spojena překážka dalšího
naplňování pracovněprávního vztahu cizince a zahraniční obchodní korporace,
jenž se navíc zpravidla bude řídit cizím právem.
30. Naplnění výjimek podle § 98 a § 98a zák. o zaměstnanosti
zakládajících volný vstup na tuzemský trh práce je spojováno se splněním
rozličných předpokladů, předpoklad platného oprávnění k pobytu na území České
republiky je však všem těmto výjimkám společný. Povaha některých výjimek
vylučuje, aby v případě, kdy jejich předpoklady odpadly, mohlo být uvažováno o
tom, že by argumenty teologického výkladu § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce
dopadaly i na tyto situace. Cizinec s povoleným trvalým pobytem [§ 98 písm. a)
zák. o zaměstnanosti] o tuto výjimku může přijít jen na základě rozhodnutí
Ministerstva vnitra o zrušení trvalého pobytu (§ 77 zák. o pobytu cizinců) nebo
na základě rozsudku ukládajícího mu trest vyhoštění z území České republiky (§
80 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Pracovní poměr cizince zde končí
podle § 48 odst. 3 písm. a) nebo b) zák. práce. U dalších výjimek se jedná o
výjimečné případy krátkodobého a ojedinělého výkonu práce cizincem na území
České republiky [§ 98 písm. d) zák. o zaměstnanosti] nebo o cizince, který se z
důvodu výkonu práce zdržuje na území České republiky jen krátce z důvodu
mimořádných událostí, výkonu práce v mezinárodní dopravě či vydané akreditace v
oblasti sdělovacích prostředků [§ 98 písm. f), g), h) zák. o zaměstnanosti],
anebo cizince působícího na území České republiky jako civilní nebo vojenský
personál s vazbou na vysílající stát [§ 98 písm. i) zák. o zaměstnanosti],
cizince s vazbou na jiný stát Evropské unie [§ 98 písm. k), m) a s) a § 98a
zák. o zaměstnanosti], u něhož lze předpokládat, že po naplnění účelu výjimky
jeho pracovní působení na území České republiky skončí a [mimo cizince
uvedeného v § 98 písm. d) zák. o zaměstnanosti] bude nadále pokračovat v místě,
odkud cizinec byl do České republiky k výkonu práce vyslán a kde bude jeho
pracovněprávní vztah nadále naplňován.
31. Uvedené však v případě odpadnutí předpokladů naplňujících podmínku
volného přístupu na tuzemský trh práce podle § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti
neplatí, neboť jejich absence představuje překážku pro další naplňování
pracovního poměru cizince na území České republiky. Nebyl-li pracovní poměr
sjednán na dobu určitou tak, aby pracovní poměr cizince skončil ke dni, kdy
podmínku přestal splňovat, není zde jiný zákonný důvod skončení pracovního
poměru, na jehož základě by pracovní poměr cizince skončil ke dni, kdy přestal
splňovat předpoklady k tomu, aby mohl být na území České republiky zaměstnáván.
Kogentní úprava skončení pracovního poměru v zák. práce účastníkům pracovního
poměru neumožňuje, aby ke stejnému okamžiku pracovní poměr rozvázali
jednostranným právním jednáním; takové rozvázání pracovního poměru by ostatně
ani nebylo prakticky možné, neboť zaměstnavateli by k němu chyběly včas
potřebné informace a zaměstnanec (cizinec) by na něm nemusel mít zájem. Lze
přitom vyloučit, aby následek, kdy nelze skončit pracovní poměr cizince
(fyzické osoby bez státní příslušnosti), jenž pozbyl oprávnění k přístupu na
tuzemský pracovní trh, mohl být považován za záměr racionálního zákonodárce,
který je i podle Ústavního soudu základním východiskem interpretace práva
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 648/06,
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10).
32. Vzhledem k uvedenému je odůvodněn závěr o tzv. otevřené nepravé
(teleologické) mezeře v právu, neboť argumenty teologického výkladu § 48 odst.
3 písm. c) zák. práce platí i pro posuzované pozbytí oprávnění k volnému vstupu
na tuzemský pracovní trh podle § 98 písm. j) zák. o zaměstnanosti. Lze proto
uzavřít, že pracovní poměr cizince (fyzické osoby bez státní příslušnosti),
který není držitelem povolení k zaměstnání, zaměstnanecké karty, karty
vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, končí podle § 48
odst. 3 písm. c) zák. práce v důsledku přerušení prezenčního studia na vysoké
škole, neboť cizinec tak ukončil soustavnou přípravu na budoucí povolání a
pozbyl volný přístup na tuzemský pracovní trh [§ 98 písm. j) ve spojení s § 5
písm. d) zák. o zaměstnanosti].
33. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, uzavřel-li, že v
případě § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce „jeho smyslem a účelem je zabránit
trvání pracovního poměru ve všech případech, kdy nejsou splněny zákonné
předpoklady pro zaměstnávání cizinců“, a pokud se žalobce přestal „soustavně
připravovat na budoucí povolání ke dni 10. 1. 2018 (správně 1. 10. 2018 – pozn.
dovolacího soudu), pak k tomuto okamžiku ztratil oprávnění být zaměstnán, a pak
je naplněn smysl i účel ustanovení § 48 odst. 3 písm. c) zák. práce tím, že
pracovní poměr žalobce u žalované tímto okamžikem zanikl“. Právní úprava
přístupu cizinců na tuzemský pracovní trh v zák. o zaměstnanosti, jakož i
skončení pracovního poměru cizinců v zákoníku práce je rigidní a žádným
způsobem nezohledňuje osobní poměry dotčeného cizince. Osobní poměry cizince (v
daném případě stav žalobce po těžkém úrazu) proto žádným způsobem právní
následky spojené se ztrátou oprávnění k přístupu na tuzemský pracovní trh
neovlivňují. Žalobce se nemůže v tomto směru úspěšně dovolávat (jak činil již v
žalobě) § 37 odst. 3 a § 60 odst. 3 (na mysli zřejmě měl § 60 odst. 4) zák. o
pobytu cizinců, neboť tato ustanovení přístup cizinců na tuzemský pracovní trh
neupravují; ustanovení obsahují úpravu zrušení platnosti víza k pobytu, resp.
prodloužení doby platnosti dlouhodobého víza a doby pobytu.
34. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou řízení, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
zamítl.
35. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Úvaha soudu o tom, zda jde o
výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z
posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud přihlíží zejména k majetkovým,
sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka,
který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného
účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně
nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu
o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání
náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by
v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu
účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých
by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby
náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod
č. 24/2015 Sb. rozh. obč.).
36. S přihlédnutím ke skutkovým okolnostem projednávaného případu
dovolací soud dospěl k závěru, ve shodě se soudem prvního stupně i s odvolacím
soudem, že tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající v současných
životních poměrech žalobce (vážný zdravotní stav, odkázanost na třetí osobu,
nemožnost výdělečné činnosti), pro které soud výjimečně náhradu nákladů řízení
nemusí zcela přiznat, a to za situace, kdy nepřiznání (odepření) náhrady
nákladů řízení úspěšné žalované (podnikající právnické osoby) do jejích poměrů
významně nezasáhne.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu