21 Cdo 112/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátem, proti žalované C. R. O. C.
R. s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 124/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2006 č.j.
23 Co 478/2006-88, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 18.8.2004, který žalobkyně převzala dne 3.1.2005, jí žalovaná
(do 19. července 2007 pod obchodním jménem L. F. spol. s r.o.) sdělila, že jí
dává výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod
k tomuto opatření spatřovala žalovaná v tom, že na základě organizačních změn
platných od 1.9.2004 se ruší i žalobkyní „doposud vykonávané místo“, a že
žalobkyně odmítla „nabízenou funkci pracovnice skladu, která odpovídá jejímu
vzdělání a dosavadní praxi“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď daná „listinou sepsanou dne
18.8.2004 a doručenou dne 3.1.2005, je neplatná“. Žalobu odůvodnila tím, že dne
9.4.2003 jí byly přiznány „mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené
občany I. stupně“ a dne 7.5.2003 jí byla přiznána změněná pracovní schopnost.
Žalovaná ji ale nenabídla žádnou práci, kterou „by mohla vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu zastávat“. Uzavřela sice dne 23.5.2005 pracovní poměr s D. M.
a.s. L., avšak tato práce neodpovídá její kvalifikaci a „neví, zda ji bude
zvládat s ohledem na svůj zdravotní stav“.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 7.6.2006 č.j. 13 C 124/2005-71 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 8.520,- Kč „k rukám právního zástupce žalované JUDr. P. S.“. Ve věci
samé dospěl k závěru, že „z důvodu zavedení nového řídícího systému došlo ke
změně postupu zadávání objednávek, což bylo hlavní náplní práce žalobkyně“,
některé činnosti pak byly prováděny externí firmou, a místo žalobkyně proto
bylo na základě těchto organizačních změn zrušeno. Skutečnost, že žalovaná
nezajistila žalobkyni jako osobě se změněnou pracovní schopností nové vhodné
zaměstnání, nemá vliv na platnost výpovědi, a jestliže „se žalobkyně po
uplynutí výpovědní doby přihlásila jako uchazečka o zaměstnání na Ú. p. a
následně uzavřela nový pracovní poměr“, když navíc „v mezidobí od žalované
přijala odstupné, které jí bylo vyplaceno právě v důsledku skončení pracovního
poměru dle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, pak toto chování žalobkyně –
podle názoru soudu prvního stupně – nasvědčuje tomu, že „výpověď přijala
svobodně a že rovněž uznala výpovědní důvod ve výpovědi uvedený“. Tvrzení
žalobkyně, že dne 3.1.2005 byla k podpisu výpovědi ze dne 18.8.2004 donucena,
nebylo v řízení žádným důkazem prokázáno.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.12.2006 č.j. 23
Co 478/2006-88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně
je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.332,- Kč k
rukám advokáta. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „nesplnění
povinnosti podle ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce nemá samo o sobě vliv na
platnost úkonu, kterým byl skončen pracovní poměr“, a že tedy „v řízení o
neplatnost výpovědi je dokazování týkající se splnění povinnosti zajistit nové
vhodné zaměstnání nadbytečné“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. c) zák.
práce je rovněž splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele v souladu s
ustanovením § 46 odst. 2 zák. práce, a že „bez splnění této podmínky je výpověď
neplatná a soud k této neplatnosti na návrh musí přihlédnout“. Žalovaná jí však
nabízela místo skladnice, které pro ni „bylo nevhodné“, ale soudy obou stupňů
se touto otázkou vhodnosti nabídnuté práce z hlediska zdravotního stavu
nezabývaly. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být
přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení
právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto
podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky
procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze
rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3
o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k
řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom,
že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své
rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí
odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího
soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst.
3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto
nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v posouzení otázky splnění tzv.
nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, a
to zejména z hlediska jejího zdravotního stavu. Její názor, že „bez splnění
této podmínky je výpověď neplatná“, nelze sdílet.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru sepsaná dne 18.8.2004, kterou
žalobkyně převzala dne 3.1.2005 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném
do 30.4.2005 tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 169/2005 Sb., kterým
se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a
o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a
zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve
znění pozdějších předpisů - dále jen zák. práce
Ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce upravuje tzv. nabídkovou povinnost
zaměstnavatele, který může dát zaměstnanci výpověď, jen jestliže zaměstnanec
není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci. Z uvedeného ustanovení
však nevyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet pro zaměstnance, který se stal
v důsledku rozhodnutí o organizační změně nadbytečným, nové pracovní
příležitosti, aby mohl učinit nabídku ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm.
b) zák. práce; stejně tak není smyslem uvedeného ustanovení, aby zaměstnavatel
nabízel práci, o níž je zřejmé, že i na nabízeném místě bude zaměstnanec
nadbytečný. Jestliže však zaměstnavatel nemá žádnou pro zaměstnance vhodnou
práci, nemá možnost jej dále zaměstnávat (v tomto smyslu nemá pro zaměstnance
volné pracovní místo) a je tudíž splněna podmínka platné výpovědi podle
ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) zák. práce (srov. například právní názor
uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 60/2002). V
posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z
uvedeného názoru důsledně vycházel, a dovolací soud nemá důvod k jeho změně.
Žalobkyně v dovolání rovněž namítá, že soudy obou stupňů neprovedly navržené
důkazy ohledně jejího zdravotního stavu, „aby bylo prokázáno, že nabídnuté
místo skladnice pro ni bylo nevhodné“. Nehledě k tomu, že provedení důkazů v
uvedeném směru by s ohledem na shora uvedené nemohlo mít na posouzení věci
vliv, tyto námitky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzené vady řízení podle ustanovení §
241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. nejsou bezprostředním důsledkem řešení otázky
procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu
z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek
odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak
uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž se mohl věcí dále zabývat,
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu