21 Cdo 1132/2014

21 Cdo 1132/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v

právní věci žalobce L. S., zastoupeného JUDr. Karlem Baborákem, advokátem se

sídlem v Chocni, Palackého č. 349, proti žalované ČD Cargo, a. s. se sídlem v

Praze 7, Jankovcova č. 1569/2c, IČO 28196678, o neplatnost okamžitého zrušení

pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C

161/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.

května 2013, č. j. 62 Co 148/2013-71, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dopisem ze dne 19. 5. 2011 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší

pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu

porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím

vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřovala v

tom, že ze strany žalobce došlo k porušení ustanovení § 304 zákoníku práce tím,

že vykonával vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu

výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u

něhož je zaměstnán, bez jeho předchozího písemného souhlasu.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze

dne 19. 5. 2011 dané žalovanou žalobci je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména

tím, že v okamžitém zrušení pracovního poměru není uvedeno, kde a kdy se měl

dopustit závažného porušení pracovních povinností, není uveden řádný

konkretizovaný popis skutku a není zřejmé, kdy se žalovaná dozvěděla o porušení

pracovních povinností, a z parafy na místě podpisu osoby jednající za žalovanou

není zřejmé, že tuto parafu lze ztotožnit s podpisem příslušného zaměstnance

žalované oprávněného jednat za zaměstnavatele. Uvedl, že ustanovení § 304

zákoníku práce neporušil, že jeho případná činnost strojvedoucího u jiného

právního subjektu není totožná s předmětem činnosti žalované, tak jak je uveden

v obchodním rejstříku, že si „nekoupil lokomotivu ani vagóny a nepřepravoval

zboží“, že není účasten ani v žádné obchodní společnosti, jež by měla totožný

předmět činnosti jako žalovaná, a že je „jen a pouze strojvedoucí a touto

činností nikomu nekonkuruje“.

Žalovaná uvedla, že v souvislosti s šetřením nehodové události ze dne 9. 5.

2011, kterou způsobil vlastní zaměstnanec - strojvedoucí u jiného provozovatele

drážní dopravy, bylo zjištěno, že žalobce je angažován u jiného subjektu a že v

období březen – květen 2011 opakovaně vykonával strojvedoucího pro firmu

Ostravská dopravní společnost, a. s. Před samotným právním úkonem směřujícím k

rozvázání pracovního poměru byly důvody s žalobcem projednány.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, č. j. 10 C 161/2011-50,

žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

řízení. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobce pracoval u žalované jako

strojvedoucí, že v době trvání pracovního poměru uzavřel s jinou společností

dohodu o provedení práce, a to jako strojvedoucí, a že u společnosti Ostravská

dopravní společnost, a. s., jako strojvedoucí odpracoval v dubnu 112,5 hodiny a

v květnu 64,5 hodiny. Předmětem podnikání žalované podle obchodního rejstříku

je mimo jiné provozování drážní dopravy podle zákona o drahách v rozsahu

vydaných licencí a předmětem podnikání Ostravské dopravní společnosti, a. s.,

je provozování drážní dopravy v rozsahu licencí vydaných drážním správním

úřadem. Vycházeje z toho, že okamžité zrušení pracovního poměru splňovalo

všechny formální náležitosti, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl

vymezen dostatečným a nezaměnitelným způsobem, že žalobce převzal okamžité

zrušení pracovního poměru osobně a že žalovaná dodržela také lhůtu k jeho

podání, neboť v květnu 2011 po „nehodové události“, k níž došlo 9. 5. 2001,

zjistila, že žalobce vykonává výdělečnou činnost také pro jinou společnost, a

týž měsíc dala žalobci okamžité zrušení pracovního poměru, dovodil, že předmět

činnosti žalované a Ostravské dopravní společnosti, a. s., je totožný a že

žalobce porušil ustanovení § 304 zákoníku práce, jestliže vykonával činnost

strojvedoucího pro tuto společnost, aniž by měl k tomu souhlas žalované. Shoda

výdělečné činnosti se vztahuje k předmětu činnosti zaměstnavatele a nikoli k

druhu práce, který má zaměstnanec uveden v pracovní smlouvě. Předmět činnosti

zaměstnavatele je shodný pro všechny jeho zaměstnance, a to bez ohledu na to,

jaký druh práce pro zaměstnavatele vykonávají. Připomněl, že nemá-li žalobce

dostatečný odpočinek, může nepozorností zanedbat své povinnosti a způsobit

dopravní nehodu, při níž může dojít nejen k věcné škodě, ale i ke škodě na

životech a zdraví osob; s žalobcem lze proto zrušit pracovní poměr okamžitě.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, č. j. 62

Co 148/2013-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem

soudu prvního stupně, že okamžité zrušení pracovního poměru obsahuje všechny

podstatné náležitosti včetně dostatečného skutkového vymezení důvodu ve smyslu

§ 60 zákoníku práce. Žalobci, který vykonával bez písemného souhlasu výdělečnou

činnost pro jiného zaměstnavatele (na základě dohody o provedení práce ze dne

30. 12. 2010 „od 1. 1. 2011 v rozsahu max. 150 hodin za celý rok 2011“), což

žalobce ani sám nepopíral, muselo být bez pochyb zřejmé, v čem žalovaná

porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem spatřuje, a to včetně

časového vymezení, navíc když důvody byly s žalobcem osobně projednány při

předání písemného vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru ředitelem

provozní jednotky v Nymburce Ing. J. Š. za přítomnosti personalistky I. P.

Souhlasil i s tím, že žalobce se svojí výdělečnou činností podílel na shodném

předmětu činnosti u jiného subjektu (když bez písemného souhlasu žalované

vykonával práci strojvedoucího pro Ostravskou dopravní společnost a. s., jejíž

předmět činnosti je podle výpisu z obchodního rejstříku shodný s předmětem

činnosti žalované, u níž pracoval rovněž jako strojvedoucí), neboť činnost

strojvedoucího zcela nepochybně slouží k výkonu předmětu činnosti jak žalované,

tak Ostravské dopravní společnosti a. s. (je jeho neoddělitelnou součástí), a

není rozhodující, aby se výdělečná činnost u zaměstnance kryla s celým

předmětem činnosti zaměstnavatele; postačí, pokud výdělečná činnost zaměstnance

pokrývá pouze určitou část předmětu činnosti zaměstnavatele. Pro posouzení

shodnosti výdělečné činnosti zaměstnavatele není rozhodující vlastní činnost,

kterou vykonává zaměstnanec pro zaměstnavatele, neboť shodnost se vztahuje k

předmětu činnosti zaměstnavatele, nikoli k druhu práce. Shodou s předmětem

činnosti se rozumí i taková výdělečná činnost, která je prováděna jen formou

některých aktivit spadajících do rozsahu konkrétního předmětu činnosti

zaměstnavatele. Uzavřel, že s přihlédnutím „k pracovní pozici, kterou žalobce u

žalované vykonával, k době po kterou porušení ustanovení § 304 zákoníku práce

trvalo a k případným důsledkům porušení povinnosti žalobcem“, naplňuje porušení

povinnosti žalobce z hlediska intenzity důvod pro okamžité zrušení pracovního

poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že „v

rozhodování soudů došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 304 zákoníku práce“,

že „zákon důsledně rozlišuje mezi sjednaným druhem práce v pracovní smlouvě

oproti předmětu činnosti zaměstnavatele“, že „se jedná o dvě právně rozdílné

významové kategorie, které nelze ztotožňovat“. Opakuje, že „si nekoupil

lokomotivu ani vagóny a nepřepravoval, že není ani účasten v žádné obchodní

společnosti, jež by měla totožný předmět činnosti s činnostmi žalované a že

žalované uniklo, že žalobce je jen strojvedoucí a touto činností nikomu

nekonkuroval“. „Činnost žalobce se nekryje s předmětem činnosti žalované, jež

je dána rozsahem činností uvedeným v obchodním rejstříku. Soudem bylo tedy

nesprávně deklarováno, že výkon jiné výdělečné činnosti se vztahuje k předmětu

činnosti zaměstnavatele.“ Dále namítá, že „okamžité zrušení pracovního poměru

neobsahuje formální obsahové náležitosti, není dostatečně skutkově vymezený

důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, v jakém konkrétním jednání

zaměstnance je spatřován, pouze cituje zákonná ustanovení“, a že okamžité

zrušení pracovního poměru podepsala osoba, jejíž „oprávnění nebylo za řízení

doloženo (z provedeného dokazování soud nevyvodil žádný závěr o tom, zda tato

osoba měla oprávnění za zaměstnavatele jednat v pracovněprávních vztazích)“.

Vytýká dále „nesprávný postup soudu podle § 132 o. s. ř.“ [jak soud hodnotil

provedené důkazy, ke kterým důkazům přihlížel, a že se „soud nezabýval

námitkami žalobce, které byly pro posouzení věci podstatné (zda žalobce

podepsal příslušnou směrnici žalované a zda s ní byl seznámen)“], že se „soud

nevyrovnal ani s otázkou hodnocení intenzity porušení povinností, absenci

hodnocení intenzity porušení povinností při svém rozhodování řádně nezdůvodnil“

a „nedostatečné poučení podle § 119a odst. 1 a § 118a odst. 1 o. s. ř.“, které

bylo podle jeho přesvědčení „nekonkrétní a nepřezkoumatelné“. Navrhl, aby

dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu

řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede

dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné

lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání

přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na

vyřešení otázky hmotného práva (posouzení shodnosti výdělečné činnosti

zaměstnance s předmětem činnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 304

zákoníku práce), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech

souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242

o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k

závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že

žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,

které mu bylo doručeno dne 19. 5. 2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku

práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č.

296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a

zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č.

306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009

Sb., č. 427/2010 Sb., č. 347/2010 Sb. a č. 73/2011 Sb., tedy podle zákoníku

práce ve znění účinném do 30. 6. 2011 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 60 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí

zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho

důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době

doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí být dodatečně

měněn.

Podle ustálené judikatury důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v

písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké

jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu,

že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikly pochybnosti o tom, co chtěl účastník

projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru

uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně

měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního

poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým

způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění

zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se

pracovní poměr okamžitě zrušuje. K dosažení účelu sledovaného ustanovením § 60

zák. práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru

obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dověděl o důvodu okamžitého

zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod

okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i

bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen

pracovní poměr (srov. například při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku

práce odůvodnění Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96,

který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není

potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost

projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se

nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě

zrušen.

Z uvedených závěrů vycházel i soud prvního stupně a odvolací soud, který se s

jeho závěrem v tomto směru ztotožnil, když s přihlédnutím ke zjištěným

okolnostem považoval odůvodnění okamžitého zrušení pracovního poměru za určité

a srozumitelné, obsahující všechny podstatné náležitosti včetně dostatečného

skutkového vymezení důvodu, tak jak předpokládá ustanovení § 60 zák. práce.

Dovolací soud nemá důvodu na těchto závěrech cokoliv měnit, neboť ze skutkových

zjištění v řízení učiněných vyplývá, že žalobci muselo být zřejmé, jakého

konkrétního porušení povinností se měl dopustit, a takto vymezený důvod ani

nebylo možné (ani k tomu nedošlo) nějakým způsobem dodatečně měnit.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně

pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost

vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť

hrubým způsobem.

Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k

zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance

vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a

spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména

ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným

vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem

nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z

právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen

„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního

poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti

zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň

intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi méně závažným porušením pracovní

povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní

povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních

předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity

(zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo

k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g)

část věty před středníkem zák. práce].

Podle ustanovení § 304 odst. 1 zák. práce zaměstnanci mohou vedle svého

zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost,

která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni,

jen s jeho předchozím písemným souhlasem.

Zaměstnanci obecně mohou vykonávat výdělečnou činnost vedle svého zaměstnání,

nicméně tato jejich další výdělečná činnost nesmí zasahovat do oprávněného

zájmu jejich zaměstnavatele. Výkon této další činnosti by neměl vést k případné

možnosti zneužití informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání a ke

konkurenčnímu střetu zájmů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, případně třetí

osobou, pro niž zaměstnanec výdělečnou činnost vykonává. Uvedené ustanovení je

zákonné omezení zaměstnance vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s

předmětem činnosti zaměstnavatele, po dobu trvání pracovního poměru.

Předmět činnosti zaměstnavatele lze zjistit u subjektů zapisovaných do

obchodního rejstříku z tohoto rejstříku, u osob podnikajících na základě

živnostenského oprávnění z tohoto oprávnění a u osob podnikajících na základě

zvláštních právních předpisů z těchto právních předpisů. U organizačních složek

státu vyplývá předmět činnosti zpravidla z příslušných zákonů a u příspěvkových

a dalších subjektů zpravidla buď ze zřizovacích listin, či ze zvláštních

zákonů. Přitom není rozhodující, aby se výdělečná činnost zaměstnance kryla s

celým předmětem činnosti zaměstnavatele (který může být i velmi rozsáhlý).

Postačí, pokud výdělečná činnost zaměstnance pokrývá pouze určitou dílčí část

předmětu činnosti zaměstnavatele. Pro posouzení shodnosti výdělečné činnosti s

předmětem činnosti zaměstnavatele není rozhodující vlastní činnost, kterou

zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonává. Shodnost výdělečné činnosti se

vztahuje k předmětu činnosti zaměstnavatele (např. zapsaného v obchodním

rejstříku), nikoli k druhu práce, který má zaměstnanec uveden v pracovní

smlouvě či v dohodách o pracích konaných mimo pracovní poměr. Jinými slovy,

předmět činnosti daného zaměstnavatele je shodný pro všechny jeho zaměstnance,

bez ohledu na to, jaký druh práce pro zaměstnavatele vykonávají.

Výdělečnou činností je každá právem dovolená činnost, která je vykonávána za

účelem získání majetkového prospěchu. Přitom není podstatné, zda nakonec k

dosažení takového majetkového prospěchu (zisku) skutečně dojde či nikoliv;

podstatné je, že se jedná o činnost, která je s dosažením majetkového prospěchu

obvykle spojena (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu

ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, který byl uveřejněn pod č. 9 v

časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Za výdělečnou činnost je třeba

například považovat jakýkoli pracovněprávní vztah (a to včetně dohod o pracích

konaných mimo pracovní poměr), podnikání na základě živnostenského oprávnění

nebo podnikání na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních

předpisů či činnost ve prospěch obchodní společnosti, jíž je zaměstnanec

společníkem, anebo členství ve statutárních či kontrolních orgánech právnických

osob provozujících podnikatelskou činnost.

Namítá-li dovolatel, že „činnost žalobce se nekryje s předmětem činnosti

žalované“ a že proto „není správný závěr, že výkon jiné výdělečné činnosti se

vztahuje k předmětu činnosti zaměstnavatele“, potom opomíjí, že podstatným z

hlediska rozdílnosti jeho výdělečné činnosti s předmětem činnosti žalované je

vlastní obsah porovnávaných činností, tedy skutečnost, že předmětem činnosti

žalované (jak je zapsán v obchodním rejstříku) je v rámci provozování drážní

dopravy podle zákona o drahách rovněž výkon činnosti strojvedoucích a že

předmět činnosti společnosti Ostravská dopravní společnost, a. s. (provozování

drážní dopravy v rozsahu licencí vydaných drážním správním úřadem), pro níž

žalobce vykonával práci strojvedoucího (jinou výdělečnou činnost), se shoduje s

předmětem činnosti žalované. Jak výše uvedeno pro posouzení shodnosti výdělečné

činnosti s předmětem činnosti zaměstnavatele není rozhodující – jak se

dovolatel mylně domnívá - vlastní pracovní činnost, kterou zaměstnanec pro

zaměstnavatele vykonává; shodnost výdělečné činnosti se vztahuje – jak výslovně

vyplývá z ustanovení § 304 odst. 1 zák. práce – k předmětu činnosti

zaměstnavatele a není rozhodující, aby se výdělečná činnost zaměstnance kryla s

celým předmětem činnosti zaměstnavatele, postačí, pokud výdělečná činnost

zaměstnance pokrývá pouze určitou dílčí část předmětu činnosti zaměstnavatele.

Souhlasit nelze ani s námitkou žalobce, že „soud se nevyrovnal s otázkou

hodnocení intenzity porušení povinností“.

Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně

neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž

hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu,

aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu

právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,

zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících

se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem,

zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v

ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení

povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem

vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů

vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti

vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci

zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a

rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.

Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze

soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti

vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci

k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k

plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní

kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních

povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro

zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli

škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí

o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí

odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní

poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné

dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp.

zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99,

uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).

Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým

průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům

je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i

specielní charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.

Při zkoumání, zda žalobce jednáním vytýkaným v dopise ze dne 19. 5. 2011

porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím

vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z

odůvodnění napadeného rozsudku - k okolnostem významným pro posouzení intenzity

porušení pracovních povinností náležitě přihlédl. Správně akcentoval zejména

pracovní pozici, kterou žalobce u žalované vykonával, dobu po kterou porušení

ustanovení § 304 zák. práce trvalo a případné důsledky porušení povinnosti

žalobcem. Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci

vyplývá z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, tak lze úvahu odvolacího

soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací

soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita

porušení pracovních povinností opravňovala žalovanou k tomu, aby se žalobcem

rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm.

b) zák. práce.

Namítá-li dovolatel, že při posuzování intenzity porušení povinností

vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci

měl odvolací soud přihlédnout i k jiným okolnostem, pak přehlíží, že při

hodnocení stupně intenzity porušení povinností vyplývajících z právních

předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není soud vázán tím,

jak účastníci sami hodnotí určité jednání zaměstnance, a že pouze soudu

přísluší posouzení, zda zjištěné porušení pracovních povinností dosáhlo zákonem

předvídané intenzity. Současně platí, že, jsou-li některá hlediska pro

posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů

vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci v konkrétní věci významnější

(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

Důvodná není ani námitka žalobce týkající se poučovací povinnosti podle

ustanovení § 119a odst. 1 a § 118a odst. 1 o. s. ř., neboť účastníci byli ve

smyslu ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. - jak vyplývá z protokolu o jednání u

soudu prvního stupně dne 9. 10. 2012 – poučeni.

K námitkám žalobce ohledně „nesprávného postupu soudu při provádění a hodnocení

důkazů“ nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť představují jiný dovolací

důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného

dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou

z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a

b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky

dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.

s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.

s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá

právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady řízení

nevznikly (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. dubna 2015

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu