USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Eko Garden, s. r. o. v likvidaci se sídlem ve Zlíně – Malenovicích, třída 3. května č. 696, IČO 44004133, zastoupeného Mgr. Petrem Stavělíkem, advokátem se sídlem v Bučovicích, Slovenská č. 910, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova č. 68/3, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 32/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2018 č. j. 27 Co 174/2017-154, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Stavělíka, advokáta se sídlem v Bučovicích, Slovenská č. 910.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018 č. j. 27 Co 174/2017-154 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr, že lze vyhovět žalobě o určení, že tu zástavní právo není (že zástavní právo „neexistuje“), došlo-li k promlčení zástavního práva, a že námitka promlčení „obou zástavních práv“ vznesená žalobcem není v rozporu s dobrými mravy] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce možnosti zástavního dlužníka domáhat se určení, že tu zástavní právo není, dovolal-li se důvodně promlčení zástavního práva, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008 (a v nich vyjádřený právní názor, podle kterého zástavní právo je právem, které podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva – z možnosti promlčení vyloučeno), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
2. 2007 sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006 (podle kterého se promlčení zástavního práva řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu), a především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, uveřejněný pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011 [a v něm vyjádřený závěr, podle kterého se zástavní dlužník může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.
s. ř. (nyní § 80 o. s. ř.) určení, že tu zástavní právo není, dovolal-li se důvodně promlčení zástavního práva a je-li na takovém určení naléhavý právní zájem; prokáže-li zástavní dlužník, že zástavní věřitel uplatnil (může uplatnit) právo na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy (teprve) po uplynutí stanovené doby, a dovolá-li se promlčení zástavního práva, nelze zamítnout jeho žalobu o určení, že tu (promlčené) zástavní právo není, jen s poukazem na to, že promlčení není důvodem zániku zástavního práva a že promlčené zástavní právo ani po zamítavém pravomocném rozhodnutí soudu nezaniká a je toliko oslabené o tzv. nárok a jedná se o tzv. naturální právo; jestliže se zástavní dlužník dovolal (důvodně) promlčení zástavního práva, je totiž nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy a tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a že zástavní právo nemůže nadále (ani v budoucnu) být způsobilým právním prostředkem pro uspokojení zajištěné pohledávky].
K otázce posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3.
2014 sp. zn. 21 Cdo 389/2013, a v nich vyjádřený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Namítá-li dovolatel, že v řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno jeho právo „na soudní ochranu garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (…) a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění jejích protokolů a dodatkových protokolů“ a jeho právo „na zákonného soudce zaručené článkem 38 odst. 1 Listiny“, nebere náležitě v úvahu, že porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu jen tehdy, vyplývá-li z uplatněných námitek též otázka hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího (Ústavního) soudu, a uvede-li dovolatel současně, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího (Ústavního) soudu se odvolací soud podle jeho mínění odchýlil, neboť jinak není námitka, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručená práva, „sama o sobě“ způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a v něm vyjádřené právní názory, že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemůže být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele, že dovolatel je i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv povinen řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o.
s. ř., a že ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu). V posuzovaném případě se nejedná o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř., namítá-li dovolatel porušení ústavně zaručených práv „ve spojení s jiným posouzením výše vymezených otázek týkajících se promlčení zástavního práva k nemovitostem podle zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, v relevantním znění, dále vlivu tohoto promlčení na další trvání takovéhoto zástavního práva, a dále možnosti podání žaloby na určení neexistence takovéhoto zástavního práva“, jakož i „ve spojení s posouzením dovolatelem nastolených otázek týkajících se povahy soudního řízení o určení neexistence zástavních práv k nemovitostem a tzv. zákonného soudce“ a „ve spojení s posouzením dovolatelem nastolené otázky týkající se nemravnosti vznesené námitky promlčení“, neboť tím žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod nevymezuje.
Předestírá-li dovolatel „otázky procesního práva“, zda „je soudní řízení o určení neexistence zástavních práv k nemovitostem svojí povahou obchodní věcí nebo občanskoprávní věci“ a zda „je tzv. zákonným soudcem podle rozvrhu práce v řízení o určení neexistence zástavních práv v odvolacím řízení specializovaný senát rozhodující o odvoláních v obchodních věcech a před soudem prvního stupně pak samosoudce specializující se na obchodní věci“, a v návaznosti na to namítá, že o věci před soudem prvního stupně nesprávně rozhodoval samosoudce Mgr.
Tomáš Gargulák, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil“ jako nedůvodnou jeho námitku o „odnětí zákonnému soudci“ a „podanou žalobu“ jako „věc obchodní“, že „odvolací senát 27 Co nebyl v této věci tzv. zákonným soudcem“ a o věci měl rozhodovat „senát 58 Co případně senát 59 Co eventuelně senát 60 Co Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně“, pak přehlíží, že uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen zmatečnostní vadu ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o.
s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – splněn není. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.