USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce Eko Garden, s. r. o. v likvidaci se sídlem ve Zlíně –
Malenovicích, třída 3. května č. 696, IČO 44004133, zastoupeného Mgr. Petrem
Stavělíkem, advokátem se sídlem v Bučovicích, Slovenská č. 910, proti
žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Václavem
Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova č. 68/3, o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně
pod sp. zn. 20 C 32/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 31. května 2018 č. j. 27 Co 174/2017-154, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6
413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Stavělíka,
advokáta se sídlem v Bučovicích, Slovenská č. 910.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018 č. j. 27 Co 174/2017-154 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr, že lze vyhovět žalobě o určení, že tu
zástavní právo není (že zástavní právo „neexistuje“), došlo-li k promlčení
zástavního práva, a že námitka promlčení „obou zástavních práv“ vznesená
žalobcem není v rozporu s dobrými mravy] je v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny
jinak. K otázce možnosti zástavního dlužníka domáhat se určení, že tu zástavní právo
není, dovolal-li se důvodně promlčení zástavního práva, srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný pod č. 124 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2008 (a v nich vyjádřený právní názor, podle kterého
zástavní právo je právem, které podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové
právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva
– z možnosti promlčení vyloučeno), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007
sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006 (podle kterého se promlčení zástavního
práva řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím
byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního
závazkového vztahu), a především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010
sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, uveřejněný pod č. 108 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2011 [a v něm vyjádřený závěr, podle kterého se zástavní dlužník může
úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. (nyní § 80 o. s. ř.) určení, že tu zástavní právo není, dovolal-li se důvodně promlčení
zástavního práva a je-li na takovém určení naléhavý právní zájem;
prokáže-li zástavní dlužník, že zástavní věřitel uplatnil (může uplatnit) právo
na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy (teprve) po
uplynutí stanovené doby, a dovolá-li se promlčení zástavního práva, nelze
zamítnout jeho žalobu o určení, že tu (promlčené) zástavní právo není, jen s
poukazem na to, že promlčení není důvodem zániku zástavního práva a že
promlčené zástavní právo ani po zamítavém pravomocném rozhodnutí soudu nezaniká
a je toliko oslabené o tzv. nárok a jedná se o tzv. naturální právo; jestliže
se zástavní dlužník dovolal (důvodně) promlčení zástavního práva, je totiž
nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného
zpeněžení zástavy a tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku
zpeněžení zástavy a že zástavní právo nemůže nadále (ani v budoucnu) být
způsobilým právním prostředkem pro uspokojení zajištěné pohledávky]. K otázce posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000,
uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 21 Cdo 85/2010 nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3.
2014 sp. zn. 21 Cdo 389/2013, a v nich
vyjádřený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo
promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající
k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve
vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění
námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech,
kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým
postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s
důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely
být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný
zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku
promlčení. Namítá-li dovolatel, že v řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno jeho
právo „na soudní ochranu garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (…) a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod ve znění jejích protokolů a dodatkových protokolů“ a jeho právo „na
zákonného soudce zaručené článkem 38 odst. 1 Listiny“, nebere náležitě v úvahu,
že porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu jen
tehdy, vyplývá-li z uplatněných námitek též otázka hmotného nebo procesního
práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, na jejímž vyřešení
závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu a při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího (Ústavního) soudu, a uvede-li
dovolatel současně, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího
(Ústavního) soudu se odvolací soud podle jeho mínění odchýlil, neboť jinak není
námitka, že odvolací soud porušil jeho ústavně zaručená práva, „sama o sobě“
způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a v něm vyjádřené právní názory, že vymezení, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemůže být zcela nahrazeno pouhou
námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva
dovolatele, že dovolatel je i při namítání porušení svých ústavně zaručených
práv povinen řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř., a že ustanovení § 237 o. s. ř. ve
spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako
přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a
svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Ústavního soudu). V posuzovaném případě se nejedná o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s.
ř., namítá-li dovolatel porušení
ústavně zaručených práv „ve spojení s jiným posouzením výše vymezených otázek
týkajících se promlčení zástavního práva k nemovitostem podle zákona číslo
40/1964 Sb., občanský zákoník, v relevantním znění, dále vlivu tohoto promlčení
na další trvání takovéhoto zástavního práva, a dále možnosti podání žaloby na
určení neexistence takovéhoto zástavního práva“, jakož i „ve spojení s
posouzením dovolatelem nastolených otázek týkajících se povahy soudního řízení
o určení neexistence zástavních práv k nemovitostem a tzv. zákonného soudce“ a
„ve spojení s posouzením dovolatelem nastolené otázky týkající se nemravnosti
vznesené námitky promlčení“, neboť tím žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod nevymezuje. Předestírá-li dovolatel „otázky procesního práva“, zda „je soudní řízení o
určení neexistence zástavních práv k nemovitostem svojí povahou obchodní věcí
nebo občanskoprávní věci“ a zda „je tzv. zákonným soudcem podle rozvrhu práce v
řízení o určení neexistence zástavních práv v odvolacím řízení specializovaný
senát rozhodující o odvoláních v obchodních věcech a před soudem prvního stupně
pak samosoudce specializující se na obchodní věci“, a v návaznosti na to
namítá, že o věci před soudem prvního stupně nesprávně rozhodoval samosoudce
Mgr. Tomáš Gargulák, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil“ jako nedůvodnou
jeho námitku o „odnětí zákonnému soudci“ a „podanou žalobu“ jako „věc
obchodní“, že „odvolací senát 27 Co nebyl v této věci tzv. zákonným soudcem“ a
o věci měl rozhodovat „senát 58 Co případně senát 59 Co eventuelně senát 60 Co
Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně“, pak přehlíží, že uvedené námitky
nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné)
představovat jen zmatečnostní vadu ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f)
o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je
dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo
uvedeno výše – splněn není. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.