21 Cdo 1194/2025-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněného M. U. B., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Steiningerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 15/11, proti povinné BALAX s. r. o. se sídlem v Praze 1, Krakovská č. 583/9, IČO 25490087, zastoupené Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská č. 1191/9, pro 273 541,16 EUR s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 4092/2022, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2025, č. j. 14 Co 508/2024-350, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2025, č. j. 14 Co 508/2024-350, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2024, č. j. 49 EXE 4092/2022-314, kterým byl zamítnut návrh povinné ze dne 9. 1. 2022 ve znění jeho doplnění ze dne 20. 2. 2023 na zastavení exekuce vedené na základě pověření soudního exekutora ze dne 12. 12. 2022, č. j. 49 EXE 4092/2022-26, soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, a to soudním prodejem zástavy, vymezených pozemků zapsaných na LV č. XY, v katastrálním území XY, obci XY, v územním obvodu, ve kterém vykonává státní správu katastru nemovitostí ČR Katastrální úřad pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětné nemovitosti“), k uspokojení pohledávky na peněžité plnění ve výši 273 541,16 EUR s příslušenstvím, nákladů exekuce a nákladů oprávněného na základě vykonatelného exekučního titulu, usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 16.
12. 2021, č. j. 10 C 185/2019-354, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 11 Co 84/2022-383. Povinná v návrhu uvedla, že pohledávka ze smlouvy o půjčce zajištěná zástavním právem postoupená spol. LAAS AG in Liquidation (dále jen „LAAS“) na oprávněného neexistuje, společnost LAAS ani oprávněný nikdy neuvedli, kdy, komu a jak měla být údajná půjčka poskytnuta, nebylo tvrzeno ani prokázáno, že společnost LAAS půjčku skutečně odevzdala obligačnímu dlužníkovi společnosti TRANSAKTA BOHEMIA s.
r. o. (dále „TRANSAKTA BOHEMIA“) a že skutečně vznikla pohledávka na vrácení peněz, dále že v žádném soudním řízení nebylo prokázáno skutečné odevzdání předmětu půjčky a pravost smlouvy o půjčce ze dne 30. 6. 1997. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinná tvrdí shodné skutečnosti zpochybňující právo oprávněného na uspokojení ze zástavy jako v dřívějším řízení na určení neexistence zástavního práva vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 295/2015 (dále jen „řízení o určení neexistence zástavního práva“), když v obou řízeních tvrdí neexistenci pohledávky ze smlouvy o půjčce zajištěné zástavním právem, je dána i totožnost účastníků řízení a výsledek řízení o určení neexistence zástavního práva tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté o této předběžné otázce.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to otázky, zda je soud ve věci soudního prodeje v exekuční fázi při svém rozhodování o námitkách povinné (zejména, že nebylo prokázáno předání předmětu zajišťované půjčky obligačnímu dlužníkovi) vázán „pokyny soudů ve věci prodeje zástavy v nalézací fázi, zejména pokynem zabývat se těmito námitkami v exekuční fázi prodeje zástavy“, a zda je soud „v exekuční fázi soudního prodeje vázán pokyny soudu ve věci určení neexistence zástavního práva, které popírají dříve vydaný pokyn … odvolacího soudu ve věci nařízení prodeje zástavy, že z doposud předložených důkazů nevyplývá předání předmětu půjčky, a to aniž by se změnily skutečnosti, ze kterých oba soudy vycházely“, zda „je soud při svém rozhodování o povinnosti vrátit peněžité plnění (resp. povinnosti zástavce uhradit tuto povinnost za dlužníka z výtěžku ze zpeněžení zástavy) vázán posouzením předběžné otázky ve věci existence zástavního práva, resp. existence smlouvy o půjčce“, a zda „je soud v exekučním řízení o prodeji zástavy při posouzení předběžné otázky o povinnosti obligačního dlužníka (vrátit předmět půjčky) jako podmínky realizace prodeje zástavy vázán rozhodnutím v soudním řízení o určení neexistence zástavního práva“, dále dle dovolatelky závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, a to zda „je potvrzení České národní banky učiněné po skončení soudního řízení o určení neexistence zástavního práva dostatečnou změnou okolností, která by měla být projednána v rámci návrhu na zastavení exekuce“.
Uvádí, že v exekuční fázi je požadováno prokázání „podmínek pro nařízení řízení“, že „bez ohledu na řízení o neexistenci zástavního práva je základní podmínkou pro exekuci existence závazku něco plnit“, že „v exekuční fázi prodeje zástavy je soud vázán pokyny soudů ve věci prodeje zástavy v nalézací fázi, pokud by tomu tak nebylo, znamenalo by to overruling“, že se i soud v řízení o určení neexistence zástavního práva měl řídit „pokynem obsaženým v usnesení odvolacího soudu nalézacího ve věci prodeje“, že „odvolacím soudem uvedené judikáty k závaznosti posouzení předběžné otázky, resp. překážky věci rozsouzené, na tento případ nepřiléhají ani vzdáleně, neboť žádná právní otázka týkající se povinnosti obligačního dlužníka zaplatit cokoliv společnosti LAAS nebyla řešena ve výroku rozhodnutí“, a že soudy si předběžné otázky posuzují samostatně a nejsou vázány jejich posouzením v jiném soudním řízení.
Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že návrhu na zastavení exekuce v plním rozsahu vyhoví, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, jakož i „jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 14 Co 102/2024-299“, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Oprávněný ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl, resp. zamítl, neboť existence zástavního práva byla pravomocně potvrzena, exekučním soudům v rámci vykonávacího řízení již nepřísluší opětovně zkoumat dílčí důkazní prostředky a podání dovolání je ze strany povinné účelovým jednáním.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] projednal dovolání povinné. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Otázky dovolatele týkající se vázanosti soudu rozhodujícího ve druhé fázi řízení o soudním prodeji zástavy „pokyny“ soudu, který rozhodl v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy, aby se „soud zabýval námitkami v exekuční fázi prodeje zástavy“, přípustnost dovolání nezakládají.
8. Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích, přičemž jeho druhá fáze (prodej zástavy soudem) přepokládá pravomocné skončení fáze první (nařízení prodeje zástavy pravomocným usnesením soudu). Předmětem druhé fáze soudního prodeje zástavy je zpeněžení zástavy (označené ve vykonatelném usnesení o nařízení prodeje zástavy) za účelem dosažení výtěžku, který slouží (bude použit) k uspokojení zajištěné pohledávky a jejího příslušenství; v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) smí být nařízen jen prodej té zástavy, o níž to stanoví k výkonu navržené vykonatelné usnesení o nařízení prodeje zástavy, zajištěná pohledávka a její příslušenství mohou být v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) uspokojovány jen z výtěžku zpeněžení zástavy, označené ve vykonatelném usnesení o nařízení prodeje zástavy, a je nepřípustné, aby na základě vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy bylo k uspokojení zajištěné pohledávky v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) použito něco jiného než zástava, jejíž prodej soud nařídil v první fázi soudního prodeje zástavy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 38/2020). Pravomocné usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy je tak exekučním titulem, kterým je exekuční soud ve výše uvedeném rozsahu vázán. Takové rozhodnutí nepředstavuje rozhodnutí, které by mohlo obsahovat závazný pokyn pro soud exekuční, neboť se nejedná o soud vyšší instance, ani se nejedná o situaci, kdy by byl soud vázán svým vlastním právním názorem, který v téže věci vyslovil dříve, neboť se jedná o tutéž věc, když řízení o nařízení soudního prodeje je pravomocně skončeno.
Judikatura, od které se měl odvolací soud dle dovolatelky odchýlit, proto na nyní projednávanou věc nedopadá, otázky proto přípustnost dovolání nemohou založit.
9. Nad uvedené je třeba poznamenat, že dovolatelka považuje za „závazný pokyn“, kterým se měl řídit odvolací soud, ale i soud v řízení o určení neexistence zástavního práva, to, že „pro argumenty povinné vyvracející prokázání předání předmětu půjčky bude prostor v exekučním řízení o soudním prodeji zástavy při prokazování předání předmětu půjčky“. Soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu konstatoval, že v první fázi soudního prodeje zástavy se soud z hlediska skutkového stavu zabývá jen tím, zda zástavní věřitel má pohledávku zajištěnou zástavním právem k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, tyto skutečnosti se osvědčují, a pokud zástavní dlužník zpochybňuje osvědčení skutečností rozhodných pro vydání usnesení o nařízení prodeje zástavy, nemůže k tomu důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi tohoto řízení, tj. v rámci řízení o výkon rozhodnutí, resp. exekuci, prodejem zástavy, a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce (§ 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád) nebo vylučovací (excindační) žaloby podle § 267 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009). Po vydání usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy však byla pravomocně zamítnuta žaloba na určení, že zástavní právo neexistuje, a to na základě návrhu žalobkyně (povinné v tomto řízení), ve kterém uváděla totožné skutečnosti, které uvedla v návrhu na zastavení exekuce. Odvolací soud návrh na zastavení exekuce zamítl nikoliv z důvodu, že by ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy, nebyl dán prostor pro uplatnění jiných skutečností než skutečností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno, ale proto, že v této věci bylo již o skutečnostech, které povinná uplatnila v návrhu na zastavení exekuce, pravomocně rozhodnuto v řízení o určení neexistence zástavního práva, což je postup v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz níže).
10. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani otázky dovolatelky týkající se vázanosti exekučního soudu závěrem vysloveným v řízení o určení neexistence zástavního práva, neboť se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
11. Podle ustanovení § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 3). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 4).
12. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném pod číslem 69/2000 Sb. rozh. obč., k výkladu citovaného ustanovení vysvětlil, že ve smyslu § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a o. s. ř.) je závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02) týkající se vázaností soudních rozhodnutí a v nich řešených otázek v dalších soudních řízeních totiž akcentuje zejména zásady právní jistoty a předvídatelnosti práva, patřící ke znakům právního státu, které vedou ke stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování.
13. Dovolatelka namítá, že předměty posuzovaných řízení nejsou totožné, že „v soudním řízení o určení neexistence zástavního práva bylo předmětem soudního řízení platnost a existence zástavní smlouvy“, že „v soudním řízení o nařízení prodeje zástavy a realizaci prodeje zástavy je předmětem řízení povinnost obligačního dlužníka vrátit údajně předaný předmět půjčky“, že „v soudním řízení o zastavení exekuce z důvodu tvrzení nepředání předmětu půjčky se však důkazní břemeno přesouvá na oprávněného“ a že „povinná v soudním řízení o neexistenci zástavního práva pouze neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že předmět půjčky nebyl odevzdán obligačnímu dlužníkovi, to ale neznamená, že předmět půjčky nade vší pochybnost byl odevzdán“.
Dovolatelka však pomíjí, že v řízení o určení neexistence zástavního práva uplatnila zcela totožné námitky, které uplatňuje v návrhu na zastavení exekuce, že otázka, zda existuje zástavní právo a pohledávka, byla meritorně řešena v řízení o určení neexistence zástavního práva, a že v takovém případě je soud řešením této otázky vázán, a to i v případě, že není řešena ve výroku rozhodnutí, neboť v případě zamítavého výroku je nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí; tento závěr tvoří součást ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. například již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3168/2017). V rozhodnutí v řízení o určení neexistence zástavního práva soud dospěl k závěru, že se žalobkyni (v tomto řízení povinná) nepodařilo prokázat, že zástavní právo nebo pohledávka neexistuje, a k závěru, že předmět půjčky byl předán a že zástavní právo vzniklo a nezaniklo. O předběžné otázce o existenci zástavního práva a pohledávky, kterou je třeba vyřešit v řízení o zastavení exekuce dle návrhu povinné, tak bylo pravomocně rozhodnuto v řízení o určení neexistence zástavního práva, kde byla tato otázka předmětem řízení.
Lze dodat, že i v případě, kdy by byla otázka neexistence zástavního práva v řízení o určovací žalobě posouzena po skutkové stránce neúplně nebo po právní stránce nesprávně, je soud rozhodnutím soudu v řízení o určení neexistence zástavního práva vázán (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sb. rozh. obč.). Stejně tak nezávisí rozhodnutí na posouzení otázky, zda jsou totožné předměty řízení, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že je vázán řešením soudu v řízení o určení neexistence zástavního práva v řešení předběžné otázky, nikoliv, že je dána totožnost předmětu obou řízení.
Ani poslední námitka dovolatelky ohledně rozložení důkazního břemena nemůže přípustnost dovolání založit, neboť i v případě, že by soud nebyl vázán předchozím rozhodnutím soudu v řízení o určení neexistence zástavního práva, leželo by důkazní břemeno k prokázání skutečností tvrzených povinnou (že předmět zajišťované půjčky nebyl nikdy předán) právě na povinné, nikoliv na oprávněném, který disponuje exekučním titulem (usnesením o nařízení soudního prodeje), neboť byly osvědčeny všechny skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 z. ř. s.
14. Lze dodat, že dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, alternativně uvádí, že měly být předmětné otázky „posouzeny jinak“. V dovolání však nevymezuje žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, ani od kterého svého řešení (nikoliv tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva by se měl dovolací soud odchýlit.
Výjimku představuje otázka „overrulingu“, kde vymezuje judikaturu, která ovšem na danou věc nedopadá, neboť jde o naprosto odlišný skutkový základ, a otázka týkající se změny okolností, u níž dovozuje, že tato otázka nebyla v praxi dovolacího soudu řešena. Krom těchto dvou otázek dovolatelka nedostála požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být totiž dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení (nikoliv tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
15. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Povinná navrhla odklad právní moci usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický; uvedené závěry lze vztáhnout i na návrh na odklad právní moci. Návrhem povinné na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu