28 Cdo 3168/2017-144
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně CZECH NEWS CENTER, a. s., se sídlem v Praze 7, Komunardů 1584/42,
IČO: 02346826, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Na Kozačce 1289/7, proti žalovanému A. Ž., P., o zaplacení částky 100
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C
125/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
27. února 2017, č. j. 21 Co 603/2016-108, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2017, č. j. 21 Co
603/2016-108, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
100 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného usnesením
ze dne 27. února 2017, č. j. 21 Co 603/2016-108, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vycházejí ze zjištění, že žalobkyně dne 5.
1. 2010 poskytla žalovanému částku 100 000 Kč, jako náhradu nemajetkové újmy,
jež měla vzniknout zásahem do osobnostních práv žalovaného a jíž zaplacení bylo
žalobkyni uloženo pravomocným a vykonatelným rozsudkem Vrchního soudu v Praze
ze dne 10. 11. 2009, č. j. 1 Co 206/2009-70 (v němž titíž účastníci vystupovali
v opačném procesním postavení). K dovolání žalobkyně byl označený rozsudek
Vrchního soudu v Praze zrušen (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1108/2010), přičemž novým rozhodnutím ve věci – rozsudkem ze dne
15. 2. 2012, č. j. 1 Co 206/2009-99, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek
Městského soudu v Praze o zamítnutí žaloby i co do částky 100 000 Kč.
Podané žalobě soud prvního stupně vyhověl s odůvodněním, že žalovaný získal na
úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“),
jestliže mu částka 100 000 Kč byla žalobkyní uhrazena na základě rozhodnutí,
jež bylo později zrušeno, a z nového rozhodnutí soudu vyplývá, že náhrada
nemajetkové újmy žalovanému nenáleží.
Naproti tomu soud odvolací považuje toto právní posouzení věci soudem prvního
stupně za nesprávné, odkazuje přitom na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle
níž zrušením pravomocného rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, dochází k
bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval
v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost plnit nebyla, s
tím, že tuto otázku musí soud v každé věci řešit jako otázkou předběžnou. Soudu
prvního stupně pak vytkl, že vycházel toliko z konečného rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze, jímž byla žaloba zamítnuta, a že také neprověřil stav řízení o
žalobě pro zmatečnost, jímž žalovaný napadl konečné meritorní rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
(dle § 237 občanského soudního řádu) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod
žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně považuje právní názor
odvolacího soudu (a s ním spojený pokyn směřující vůči soudu prvního stupně),
že i za daných okolností je třeba zkoumat, zda podle hmotného práva měl
žalovaný vůči žalobci právo (pohledávku) na náhradu nemajetkové újmy ve výši
100 000 Kč, bylo-li o této věci již vydáno pravomocné rozhodnutí soudu, jímž
byla žaloba i v tomto rozsahu zamítnuta. Takové rozhodnutí – pokračuje
žalobkyně – je pro účastníky i soud závazné ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř.,
je třeba z něj vycházet a tuto otázku proto nelze v jiném řízení posoudit
jinak, dovozuje-li tak odvolací soud. Žaloba na poskytnutí náhrady nemajetkové
újmy v penězích byla zamítnuta proto, že nebyl prokázán neoprávněný zásah do
osobnostních práv žalovaného, nikoliv snad z důvodu, že žalobkyně již svou
povinnost (dluh) vůči žalovanému splnila. Proto žalobkyně navrhla, aby bylo
napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání
žalobkyně projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro
dovolací přezkum (bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno
před 30. 9. 2017).
Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 věta první o.
s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní
náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky
procesního práva (otázka závaznosti pravomocného zamítavého rozhodnutí pro
posouzení předběžné otázky v jiné věci), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem na ustanovení § 3028 odst. 3 (hlavy II. – ustanovení přechodná a
závěrečná – dílu 1, oddílu 1) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se
právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé,
řídí dosavadními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve
znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (obč. zák.).
Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1).
Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit
sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z
něho vychází (odstavec 2).
Podle ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány.
Podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp.
zn. 31 Cdo 3309/2011) se prosadil závěr, že „ jestliže na základě povinnosti
uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním
poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné
obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno,
pravomocně zrušeno“. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti
uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí
důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez
rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či
nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení
v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že
podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost (k tomu dále srov. např.
i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014,
usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1483/2017). V řízení o vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného
rozhodnutí pak soud jako otázku předběžnou musí řešit, zdali plnění poskytnuté
na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, bylo plněním
povinnosti existující podle hmotného práva či nikoliv (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013).
V projednávané věci se žalobkyně domáhá vrácení plnění (jeho ekvivalentu), jež
poskytla žalovanému na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež bylo později
– cestou mimořádného opravného prostředku – zrušeno a kdy v poté pokračujícím
řízení bylo o tomtéž nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky (byť v opačném
procesním postavení) vydáno nové rozhodnutí (jímž byla žaloba zamítnuta proto,
že žalovaným vznesený požadavek na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v
penězích vůči žalobkyni nebyl shledán důvodným, jelikož k zásahu do
osobnostních práv žalovaného nedošlo).
V takovém případě – při zodpovězení otázky, zda žalobkyně měla podle hmotného
práva povinnost plnit žalovanému – nelze nerespektovat (subjektivní) závaznost
výroku rozhodnutí (§ 159a odst. 1 o. s. ř.), kdy současně platí, že v rozsahu,
v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení (a
popřípadě jiné osoby), je závazný též pro všechny orgány (srov. § 159a odst. 4
o. s. ř.); pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy je tedy výrok
pravomocného rozsudku závazný potud, posuzují-li (jako předběžnou otázku) mezi
účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.
Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky soud nemůže proto
v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou (k tomu srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000,
uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015). V případě
negativního výroku (o zamítnutí žaloby) je pro závěr, zda předběžná otázka ve
sporu mezi účastníky byla již závazně rozhodnuta či nikoliv, nutno výrok
pravomocného rozhodnutí posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98,
uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015).
Zatímco soud prvního stupně při řešení otázky, zda žalobkyně měla povinnost
poskytnout žalovanému plnění dle hmotného práva, vycházel z existujícího
pravomocného rozhodnutí soudu o této otázce, odvolací soud své rozhodnutí
založil na závěru, že i tuto otázku je třeba vždy znovu řešit jako otázku
předběžnou. Takový závěr správný není.
Na posouzení věci mohlo by mít zajisté vliv, obstálo-li rozhodnutí soudu (o
zamítnutí žaloby na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích) i při
pozdějším přezkumu vyvolaném žalobou pro zmatečnost, podanou žalovaným. Ovšem
ani ze zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by snad v době vydání jeho
rozhodnutí (jež je určující i pro tento dovolací přezkum; srov. § 243f odst. 1
o. s. ř.) byl dotčený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, č. j.
1 Co 206/2009-99, zrušen (a že by v řízení o ochranu osobnosti bylo snad
dokonce vydáno nové rozhodnutí). V závislosti na stavu řízení o žalobě pro
zmatečnost (event. pokračujího řízení ve věci ochrany osobnosti) lze pak jistě
uvážit i možnost přerušení tohoto řízení (je-li otázka existence nároku, jejíž
řešení je pro rozhodnutí této věci určující, stále předmětem jiného řízení; §
109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, uvedený v odůvodnění
jeho rozhodnutí (jež se promítl i do pokynu určenému soudu prvního stupně),
vyznívá ovšem natolik kategoricky, že by snad ani výsledek řízení ve věci
ochrany osobnosti (rozhodnutí v něm vydané) – dle prezentované úvahy odvolacího
soudu – nemusel být pro posouzení otázky existence hmotněprávního nároku
určující; takový závěr (jenž žalobkyně takto dovoláním důvodně kritizuje)
neobstojí.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou dány
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí
nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2, věty první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu