29 Cdo 495/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní žalobce
AGROMACHINE, s. r. o., se sídlem ve Švihově, Komenského 188, PSČ 340 12,
identifikační číslo osoby 49197231, zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D.,
advokátkou, se sídlem v Klatovech, Randova 204, PSČ 339 01, proti žalovanému
Mgr. Františku Škůrkovi,, jako správci konkursní podstaty úpadce Zemědělského
družstva Š v i h o v, identifikační číslo osoby 00117196, o vyloučení věcí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 39 Cm 2/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 6. září 2012, č. j. 15 Cmo 96/2011-372, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 30. srpna 2011, č. j. 39 Cm 2/2002-338, Krajský soud v Plzni
zamítl žalobu, kterou se žalobce (AGROMACHINE, s. r. o.) domáhal vůči
žalovanému (Mgr. Františku Škůrkovi, jako správci konkursní podstaty úpadce
Zemědělského družstva Š v i h o v) vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce, konkrétně čerpací stanice na stavební parcele č. 72
(nyní na stavebních parcelách č. 72/1 a č. 72/2) v k. ú. L, čerpací stanice
vody na stavební parcele č. 100, váhy na stavební parcele č. 96 a sociálního
zařízení na stavební parcele č. 142, vše v k. ú. T., váhy na stavební parcele
č. 43, skladu strojů na stavební parcele č. 56, skladu železa na stavební
parcele č. 57 a skladu dřeva na stavební parcele č. 58, vše v k. ú. V.,
kafilerního boxu na stavební parcele č. 160 a provozní budovy s kotelnou na
stavební parcele č. 163, vše v k. ú. Č. P., vstupního objektu s váhou na
stavební parcele č. 463 a kolny (skladu náhradních dílů) na stavební parcele č. 538 (nyní na stavebních parcelách č. 538/1 a č. 538/2), vše v k. ú. Š. (bod I. výroku) a dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Šlo o v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně v této věci. První rozsudek ze dne 1. března 2006, č. j. 39 Cm 2/2002-147 (jímž soud vyhověl
vylučovací žalobě jen ohledně čerpací stanice vody u kravína na stavební
parcele č. 72 v k. ú. L., čerpací stanice vody u starého kravína na stavební
parcele č. 100, váhy na stavební parcele č. 96 a sociálního zařízení u starého
kravína na stavební parcele č. 142, vše v k. ú. T., váhy na stavební parcele č. 43, v k. ú. V., a technologického zařízení sušky BS-18, tj. vstupního objektu s
váhou na stavební parcele č. 463, v k. ú. Š. a ve zbytku ji zamítl) zrušil k
odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. ledna 2007, č. j. 15 Cmo 131/2006-197. Druhý rozsudek ze dne 10. května 2007, č. j. 39 Cm 2/2002-238 (jímž soud zamítl
žalobu jen ohledně vyloučení stavby letního výkrmu prasat na stavební parcele
č. 468, v k. ú. Š. a ve zbytku žalobě vyhověl) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze
dne 20. září 2007, č. j. 15 Cmo 103/2007-282 potvrdil. K dovolání žalovaného
Nejvyšší soud rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 18. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008, uveřejněným pod číslem 122/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 122/2011“), rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil s výjimkou té části, která se
týkala zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a ve
zrušené části vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně, zdůrazňuje, že je vázán právním názorem Nejvyššího soudu,
podle něhož „lze platně a účinně převést vlastnické právo ke stavbě pouze
vkladem do katastru nemovitostí na základě písemné smlouvy a listin
obsahujících relevantní identifikaci stavby, ať již jako věc hlavní nebo
příslušenství“, vyšel z toho, že v žádné z dohod o vydání nemovitosti nebyla
ani jedna nemovitost, jejíhož vyloučení ze soupisu konkursní podstaty úpadce se
žalobce domáhá, zmíněna, natož řádně identifikována.
Pouhá obecná klauzule „s
veškerým příslušenstvím a součástmi“ je pro vklad vlastnického práva uvedených
nemovitosti nedostatečná. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením zjištěného skutkového
stavu soudem prvního stupně, který vzal v potaz závěry vyslovené Nejvyšším
soudem v R 122/2011. K výhradě žalobce, že uvedené nemovitosti nebyly v době
uzavření dohod o vydání nemovitostí ještě zapsány v katastru nemovitostí a
projev vůle, jimiž se nemovitosti převáděly, tak nemusel splňovat požadavky
uvedené v § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon), odvolací soud uvedl, že sporné věci jsou
samostatnými nemovitostmi, které již v době uzavírání dohod z let 1997 – 1998
měly charakter nemovitostí, jež se zapisují do katastru nemovitostí podle § 1
katastrálního zákona, a ani písemně projevená vůle stran převést spolu s věcmi
hlavními i příslušenství by k platnému převodu vlastnického práva ke sporným
nemovitostem nepostačovala. „Pokud nedošlo k označení sporných nemovitostí v
uzavřených dohodách způsobem, který předpokládá katastrální zákon a k jejich
následnému vkladu do katastru nemovitostí“, nemohlo k jejich platnému převodu
dojít. Skutečnost, že do katastru byly sporné nemovitosti zapsány až v roce
1999, je podle odvolacího soudu nerozhodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Ve svém dovolání žalobce, ač zastoupen advokátkou, své výhrady proti napadenému
rozhodnutí výslovně nepodřazuje pod žádný z dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., podle obsahu dovolání však především zpochybňuje správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem, tj. uplatňuje dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolatel v dovolání nejprve obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení,
popisuje průběh zpeněžování konkursní podstaty v konkursním řízení úpadce
Zemědělského družstva Š v i h o v a poukazuje rovněž na řízení vedené u
Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 174/2001, jehož předmětem byl
požadavek správce konkursní podstaty (žalovaného v tomto sporu) na vyklizení
některých nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení [konkrétně šlo o
kafilerní box na stavební parcele č. 160 a provozní budovu s kotelnou na
stavební parcele č. 163, vše v k. ú. Č. P., technologické zařízení sušky BS-18,
tj. vstupní objekt s váhou na stavební parcele č. 463 a kolnu (sklad náhradních
dílů) na stavební parcele č. 538, vše v k. ú. Š.]. Rozsudkem Okresního soudu v
Klatovech ze dne 30. října 2002, č. j. 8 C 174/2001-178, potvrzeným rozsudkem
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2003, sp. zn. 12 Co 149/2003, byla
žaloba na vyklizení ohledně nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení,
zamítnuta s odůvodněním, že žalovaný (žalobce v tomto sporu) je vlastníkem
těchto nemovitostí. Dovolatel považuje za nesprávné, že soudy v této věci
nezohlednily označená rozhodnutí, čímž porušily princip právní jistoty, ochrany
a důvěry občanů v právo. Dovolatel dále poukazuje na to, že stavba čerpací stanice v k. ú. L. (jde o
stavbu na stavebních parcelách č. 72/1 a č. 72/2) nemá rozměry stavby potřebné
pro zápis stavby do katastru nemovitostí (16 m2 a výšku 4,5 m) a zápis této
nemovitosti tak odporuje katastrálnímu zákonu. Na tuto stavbu by mělo být dle
dovolatele nahlíženo jako na stavbu čerpací stanice vody v k. ú. K., která do
katastru nemovitostí zapsána nebyla. Nesprávnost právního posouzení soudy nižších stupňů spatřuje dovolatel také v
tom, že soudy nevycházely při rozhodování „o zápisech dle katastrálního zákona
ze situace v době uzavírání dohod o vydání nemovitosti“. Stavby, které jsou
předmětem tohoto řízení, podle žalobce splňovaly kriteria pro příslušenství
věci již v době uzavírání uvedených smluv. Bližší označení nebylo v dohodách
uvedeno proto, že předmětné nemovitosti nebyly v době převodu v katastru
nemovitostí evidovány. Žalobce je toho názoru, že by neměl být postihován za
to, jakým způsobem byly nemovitosti úpadce evidovány a z tohoto důvodu i
uváděny v dohodách o vydání majetku. Dovolatel má za to, že by soudy měly vycházet „z výkladu o evidování
nemovitostí v době uzavírání výše uvedených dohod“.
Odvolacímu soudu proto
vytýká, že postupoval nesprávně, když věc posuzoval podle „nového výkladu“
vycházejícího z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo
2772/2000, uveřejněného pod číslem 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 75/2004“). Konečně namítá, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s „ujednáním o
rovnosti zbraní“ plynoucím např. z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS
544/05, neboť „strana žalovaná, dle názoru žalobce, jednoznačně těžila z toho,
že je do své funkce jmenována soudem“. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, případně odmítnout
jako zjevně bezdůvodné. Dovolání, jež může být v dané věci přípustné jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z
níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Již v R 75/2004 Nejvyšší soud uvedl, že je-li příslušenstvím věci
hlavní nemovitost (půjde zejména o tzv. vedlejší stavby na převáděném pozemku),
je základním předpokladem k tomu, aby mohlo k převodu příslušenství vůbec
dojít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Teprve
vyjádření vůle převést příslušenství věci, kterým je nemovitost, vytváří
předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro
to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky. Uvedený názor následně Nejvyšší soud rozvedl v R 122/2011, v němž
uvedl, že k platnosti smlouvy o převodu nemovitosti je třeba přesná
identifikace příslušenství v právním úkonu, bude-li jím nemovitost, která je
předmětem evidence v katastru nemovitostí. Přesnou identifikací se pak rozumí
údaje uvedené v § 5 odst. 1 katastrálního zákona. V usnesení ze dne 21. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2008, pak Nejvyšší
soud doplnil, že vlastnické právo ke stavbě, jež podléhá zápisu do katastru
nemovitostí, lze v případě jeho převodu kupní smlouvou nabýt pouze vkladem do
katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
dále jen „obč. zák.“), a to bez ohledu na okolnost, zda stavba v době uzavření
kupní smlouvy je (či v rozporu s právními předpisy není) evidována v katastru
nemovitostí. K tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 736/2006 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník
2007, pod číslem 81), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 3700/2007 (uveřejněný v témže časopise, číslo 4, ročník 2008, pod
číslem 41), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Odo
1053/2006. Jinými slovy, z hlediska účinků převodu vlastnického práva podle § 133
odst. 2 a 3 obč. zák. není podstatné to, zda nemovitost v době uzavření smlouvy
(dohody), na jejímž základě má být převedena, je či není evidována v katastru
nemovitostí, ale to, zda nemovitost v katastru nemovitostí evidována být má či
nikoliv (zda podléhá zápisu do katastru nemovitostí).
Tvrdí-li dovolatel, že v rámci žaloby o vyklizení již dříve pravomocně
soud rozhodl, že vlastníkem nemovitostí, jež jsou předmětem tohoto řízení, je
žalobce a vzniká tak diskontinuita rozhodování a porušování principu právní
jistoty, pak pomíjí ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k otázce vázanosti
soudu řešením právní otázky jako otázky předběžné v jiném řízení. Pro soud je závazné posouzení otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž
účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je
nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí – viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98,
uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy o
otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které
byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu
posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel
soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení
závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím
pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve
smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a
právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního
rozhodnutí hodlá odchýlit (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS
2742/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo
1045/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo
4004/2011). Dovolateli lze dát za pravdu, že opačný postup by byl v rozporu s
požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. V posuzované věci však odvolací soud nepochybil, když stejnou
předběžnou otázku posoudil jinak než soud v řízení o žalobě správce konkursní
podstaty na vyklizení nemovitostí, neboť právní závěry vyslovené v předchozím
rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. října 2002, č. j. 8 C
174/2001-178, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna
2003, sp. zn. 12 Co 149/2003, byly v posuzované věci překonány právě rozsudkem
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
18. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008. V něm Nejvyšší soud podrobně vyložil,
proč je nesprávný právní názor, z něhož při svém rozhodování vyšly soudy v
řízení o vyklizení nemovitostí, přičemž uzavřel, že s převodem věci hlavní
nedochází automaticky (bez dalšího) rovněž k převodu příslušenství. Namítá-li dovolatel, že soudy měly při svém rozhodování vycházet „z
výkladu o evidování nemovitostí v době uzavírání výše uvedených dohod“, a
nikoliv z „nového výkladu“ (potud odkazoval na R 75/2004), pak ani tato otázka
kritérium zásadní právní významnosti nenaplňuje. Je tomu tak proto, že v řešení
dovolatelem zpochybněné právní otázky jak R 112/2011, tak i R 75/2004 navazují
již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. července 1985, sp. zn.
4 Cz 25/85,
publikovaný pod číslem 7/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k tomu
srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 22 Cdo
3309/2012). Namítaný rozpor s „ujednáním o rovnosti zbraní“, kdy má žalovaný jako
správce konkursní podstaty těžit ze svého postavení, do něhož byl jmenován
soudem, dovolatel blíže nijak nespecifikuje, proto ani tato námitka přípustnost
dovolání založit nemohla. Konečně tvrdí-li dovolatel, že stavba čerpací stanice na stavebních
parcelách č. 72/1 a č. 72/2 v k. ú. L. není stavbou, která se zapisuje do
katastru nemovitostí, pak v tomto směru (co do popisu stavby, z něhož dovozuje
závěr o tom, že se do katastru nemovitostí nezapisuje) uplatňuje nové
skutečnosti, které však v dovolání uplatnit nemůže (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010,
uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda
senátu