U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců: a) Městské části Praha 3, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí
700/9, a b) Bytového podniku v Praze 3 v likvidaci se sídlem v Praze 3, Na
vrcholu 25, identifikační číslo osoby 00063487, zastoupených JUDr. Josefem
Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Klinerova 1504/24, proti žalovaným: 1)
Z. H., zastoupenému JUDr. Jarmilou Kondelíkovou, advokátkou se sídlem v Praze
3, Baranova 1518/26, 2) J. D., (není účastnicí dovolacího řízení), a 3) Unicont
Opava s. r. o., se sídlem v Opavě, Předměstí, Hradecká 646/4, identifikační
číslo osoby 65142756, zastoupené JUDr. Miroslavem Syllou, advokátem se sídlem
v Českém Krumlově, Přídolská 481, o vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 213/2007, o dovolání žalované 3) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2012, č. j. 39 Co 443/2011-425, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobcům a) a b) každému na náhradě
nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
k rukám jejich zástupce JUDr. Josefa Holuba.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 3 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června
2011, č. j. 11 C 213/2007-338, řízení ve vztahu k žalované 2) zastavil (výrok
I.), uložil žalovaným 1) a 3), aby vyklidili celoplošná garážová stání, garáže
a pozemek v rozsudku uvedené, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok
II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu
(výroky III. a IV.). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných 1) a 3) rozsudkem
ze dne 2. dubna 2012, č. j. 39 Co 443/2011-425, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil ve výroku II. s upřesněním, že objekt občanské vybavenosti na pozemku
parc. č. 2619 a pozemek parc. č. 2619 jsou žalovaní 1) a 3) povinni vyklizený
odevzdat žalobci b) a ostatní žalobci a), a dále ve výrocích III. a IV. o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). – dále o. s. ř. Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. K námitce, že státní podnik se nemůže domáhat ochrany k věci ve státním
vlastnictví podle § 126 odst. 2 obč. zák. se uvádí, že nejde o otázku zásadního
právního významu, neboť zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v
soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Soubor“). I nevlastník, který má právo
mít věc u sebe, se může domáhat vydání věci obdobně jako její vlastník; to
plyne z výslovného znění § 126 odst. 2 a v judikatuře o tom není pochybnost
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo
446/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo
3244/2012). Právo žalobce b) k detenci sporné věci není za předpokladu, že
nejde o majetek žalovaného 1), sporné.
Již z toho, že nárok držitele či
detentora žádat o vydání věci proti třetím osobám je obdobný nároku vlastníka
se podává, že jde o nárok věcněprávní; směřuje proti každému, kdo věc
neoprávněně zadržuje, bez ohledu na osobu. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 241/2001 šlo o určovací žalobu,
proto jeho závěry na projednávanou věc nedopadají. K námitce, že právo na vydání věci není totožné s právem vlastnickým: Důsledně
vzato je tomu tak, nicméně jak literatura (viz např. Švestka, J., Češka, Z.,
Chyský, J.: Promlčení a prekluze v československém právním řádu. Praha 1986,
str. 44, Fiala, J., Švestka, J.: Úvaha nad ochranou vlastnického práva se
zvláštním zřetelem k vlastnickým žalobám, Socialistická zákonnost č. 2/1971, a
řada dalších), stejně jako judikatura vychází z toho, že vlastnické žaloby na
vydání věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. se nepromlčují (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. března 1975, sp. zn. 2 Cz 3/75, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 546/2011). Proto ani obdobné
právo toho, kdo je oprávněn mít věc u sebe, na ochranu proti neoprávněnému
zadržování věci třetí osobou, které je právem absolutním (tato jeho složka
působí „erga omnes“) se nepromlčuje; může sice různými způsoby zaniknout (např. právo mít věc u sebe zanikne), nemůže se však promlčet. Tuto dvojí stránku
jiného než vlastnického či držitelova práva mít věc u sebe vyjadřuje i nový
občanský zákoník č. 89/2012 Sb. tím, že i relativní právo činí předmětem
vlastnictví (§ 1011, § 496 odst. 2); vůči třetím osobám se tedy i „vlastnickému
právu“ k pohledávkám poskytuje stejná absolutní ochrana, jako vlastnictví ke
věcem hmotným, a tudíž jsou tyto nároky vůči třetím osobám nepromlčitelné (viz
§ 614 obč. zák. 2012 - blíže k tomu viz Občanský zákoník. Komentář. Díl III. –
Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2013). Řešení otázky, zda smlouva uzavřená podle § 14 zákona č. 92/1991 Sb. má být
posuzována podle obchodního a podpůrně podle občanského zákoníku, anebo podle
obchodního zákoníku, není pro posouzení věci podstatné. V judikatuře není
pochyb o tom, že pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je
významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/99); na tom nic
nemění ani novější judikatura, která sice připouští, aby v případě, že kupující
se na základě vůle stran ujme držby pozemku ve smlouvě neuvedené, byla jeho
držba posouzena jako oprávněná (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2576/10), neznamená to, že by v tomto případě přešlo vlastnické
právo k nemovitosti na základě smlouvy. Není žádný důvod pro to, aby uvedené neplatilo pro převod nemovitostí v procesu
privatizace; odkazy na privatizační projekt tu nemají význam. Schválený
privatizační projekt totiž není právním důvodem nabytí privatizovaného majetku
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010),
tím je v dané věci kupní smlouva.
K údajné vadě řízení, spočívající v tom, že ve věci rozhodl dokonce v prvním
stupni věcně nepříslušný soud, může dovolací soud přihlížet jen tehdy, je-li
dovolání přípustné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). "Tvrzená nevykonatelnost výroku nemůže založit zásadní právní význam rozhodnutí
z hlediska přípustnosti dovolání. Materiální nevykonatelnost je důvodem pro
zastavení výkonu rozhodnutí; otázku vykonatelnosti je tedy třeba řešit v řízení
o výkon rozhodnutí" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5177/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7775). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu
jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007);
stejné pravidlo platí pro úvahu o jednání v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku. O takový případ v dané věci nejde. Není-li dovolatel
vlastníkem užívaných věcí, má oprávněný uživatel právo domoci se jejich
vyklizení. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo
740/99, a v řadě dalších rozhodnutí se uvádí: „Zamítnutí vlastnické žaloby pro
rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy,
pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by
vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo
zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení)“. To
nutně platí i pro obdobnou žalobu podle § 126 odst. 2 obč. zák. V dané věci
vyklizení přinese žalobci nepochybně hospodářský prospěch, nejde tedy o výkon
práva jen z důvodů „šikany“; není tu ani jiný závažný důvod pro zpochybnění
závěrů odvolacího soudu. Již v době uzavření smlouvy platila zákonná ustanovení o příslušenství, podle
kterých soudy věc posuzovaly; pozdější judikatura na nich nic nezměnila. Ostatně již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. července 1985, sp. zn. 4
Cz 25/85, publikovaném pod č. 7/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
se uvádí: „Příslušenství věci (§ 121 odst. 1 obč. zák.) může být převedeno na
nového nabyvatele, a to buď zároveň s věcí hlavní, nebo nezávisle na tomto
převodu; nepřechází však vždy bez dalšího na nabyvatele věci hlavní. Ve smlouvě
o převodu nemovitosti musí být proto vedle věci hlavní uvedeny a řádně
identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím.“ Ve sjednocujícím
rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 (publikovaném pod č. 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), velký senát občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uvedl: „Je-li příslušenstvím věci hlavní
nemovitost, je základním předpokladem k tomu, aby mohlo příslušenství na jinou
osobu spolu s věcí hlavní přejít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a
to v písemné formě.
Teprve vyjádření vůle převést příslušenství věci, kterým je
nemovitost, vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena
dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky.“
Pokud dovolatel poukazuje na články v odborném tisku, lze jej odkázat na rozbor
věci (včetně kritiky toho pojetí, které sám zastává) v článku: „Sporné otázky
institutu příslušenství věci“(Právní rozhledy č. 2/2010, s. 39); z právních
názorů tam uvedených vyšel i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 18. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008,
publikovaném jako č. 122/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně
ani nový občanský zákoník (§ 510 odst. 1) nestanoví, že by příslušenství bez
dalšího přecházelo na nabyvatele; jde tu jen o vyvratitelnou domněnku, jejíž
uplatnění je nutně omezeno jak na věci, podmínkou jejichž převodu je vklad do
katastru nemovitosti či jiného veřejného seznamu, tak i na tzv. přirozené
příslušenství (viz zmíněný článek). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, jen v případě,
kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). Úvaha o tom,
že držitel nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří,
není nepřiměřená. Dopis předsedy Fondu národního majetku ČR ze dne 13. července
1998, na který dovolatelka odkazuje, svědčí spíše v neprospěch její dobré víry;
podává se z něj, že již tenkrát měla k dispozici informace zpochybňující její
vlastnictví, které ostatně ani tento dopis kategoricky nepotvrzuje. Navíc je
třeba vzít do úvahy, že šlo jen o názor smluvní protistrany; FNM nebyl státním
orgánem. Za této situace je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou
dovolacího soudu: „Dobrá víra oprávněného držitele věci zaniká ve chvíli, kdy
se od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj
objektivně musela vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, popř. pochybnost, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“ (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, Soubor č. C 5472; podobně
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo
1843/2000, Soubor č. C 1176, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, C 4243). Není rozhodující, že subjektivně snad držitel o
svém vlastnictví nepochyboval, podstatné je, že pochybnost měl objektivně mít. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci mají právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000
Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve
Sbírce zákonů České republiky pod č.
116/2013), výši mimosmluvní odměny
dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu
4, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou
1.500,- Kč pro každého ze žalobců. Součástí nákladů je paušální částka náhrady
za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3
advokátního tarifu) a částka 378,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.). Náhrada činí pro každého ze žalobců
celkem 2.178,- Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný 3), co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalobci
domáhat výkonu rozhodnutí.