I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č. j. 20 Co
21/2012-164, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 3. října 2011, č. j. 34 C 130/2010-107, ve vyhovujícím výroku
I. ohledně povinnosti žalované odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení
a stavby pro reklamu z pozemku parc. č. 2199/1 v k. ú. V. a takto vyklizený
pozemek předat žalobci, a v nákladovém výroku II., se zrušuje a věc se vrací v
tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) nejprve usnesením vyhlášeným
při jednání dne 3. října 2011 spojil ke společnému řízení věci vedené pod sp. zn. 34 C 130/2010 a 12 C 80/2011, takže napříště projednával žalobu, jíž se
žalobce domáhal (po předchozím částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v
jemu odpovídajícím rozsahu), aby žalované byla uložena povinnost odstranit
všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu identifikované
prostřednictvím tam uvedených GPS souřadnic jejich geometrických středů (dále
jen „reklamní zařízení a stavby pro reklamu“) z „pozemků parc. č. 1904/1 v k. ú. D., parc. č. 1818/161, 2762/10 a 2770/1 v k. ú. H., parc. č. 4110/11 a
4481/1 v k. ú. S., parc. č. 674/10 a 674/21 v k. ú. Š., parc. č. 2199/1 v k. ú. V. a parc. č. 969/1 a 970/1 v k. ú. M.“ (dále též jen „předmětné pozemky“,
resp. „pozemky“). Poté rozsudkem ze dne 3. října 2011, č. j. 34 C 130/2010-107,
vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost odstranit reklamní zařízení a stavby
pro reklamu z předmětných pozemků a takto vyklizené pozemky předat žalobci do
patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků. Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalobce (vlastník
předmětných pozemků) jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne
14. dubna 2000 písemnou nájemní smlouvu č. A/39/5286/01 (dále jen „Nájemní
smlouva“) na dobu určitou v trvání deseti let s možností jejího prodloužení o
dalších pět let, uplatní-li nájemkyně toto právo u pronajímatele nejpozději tři
měsíce před uplynutím sjednané desetileté doby nájmu (této možnosti žalovaná
před uplynutím sjednané doby nájmu využila). Nájemní smlouva byla uzavřena po
předchozím schválení Radou hlavního města Prahy (dále jen „Rada“) a z jejího
pověření – učiněného usnesením Rady č. 0265 ze dne 14. března 2000 – ji za
žalobce podepsal radní. Podle čl. VII. odst. 4 Nájemní smlouvy měl pak „v
rozsahu této smlouvy“ jednat za žalobce coby pronajímatele vedoucí odboru
obchodních aktivit Magistrátu hlavního města Prahy. Předmětem Nájemní smlouvy
bylo „přenechání místa a plochy na nemovitém majetku ve vlastnictví
pronajímatele do užívání nájemci za účelem umístění a provozování … reklamních
zařízení nebo staveb pro reklamu … do celkového počtu 500 ks“, přičemž
nemovitým majetkem pronajímatele se rozuměly „pozemky a stavby ve vlastnictví
pronajímatele, včetně nemovitého majetku, který byl svěřen k hospodaření třetím
osobám zřízeným pronajímatelem, tj. rozpočtovým a příspěvkovým organizacím hl. m. Prahy“ (čl. I. odst. 1 Nájemní smlouvy“). V čl. II. Nájemní smlouvy bylo
sjednáno nájemné, jež účastníci později měnili dodatky č. 1, 3, 4 a 5 k Nájemní
smlouvě; dodatky č. 1 a 2 se týkaly (též) označení žalované v Nájemní smlouvě. Podle čl. I. odst. 2 Nájemní smlouvy „seznam míst a ploch s vyznačením
jednotlivých reklamních zařízení a staveb pro reklamu se zákresem do snímku
katastrální mapy, případ. na situačním výkresu na podkladu snímku katastrální
mapy ve větším měřítku tvoří přílohu č. 1 této smlouvy“.
Seznam s vyznačením
umístění reklamních zařízení nebo staveb pro reklamu měl být průběžně každé
čtvrtletí „aktualizován“ na základě oznámení žalované a po schválení žalobcem. V Nájemní smlouvě bylo rovněž uvedeno, že ke dni jejího uzavření je již
umístěno 98 reklamních zařízení nebo staveb pro reklamu. K Nájemní smlouvě byla
připojena listina označená jako „Příloha č. 1“, na níž byl zaznamenán seznam 98
položek, z nichž každá byla uvozena číselným údajem (např. 29005), a dále
obsahovala údaje o městské části (např. Praha 4), lokalitě (např. „5. května,
křížení s Jižní spojkou“) a o vydání „povolení“, jež bylo identifikováno ještě
číslem jednacím (např. OSD:3364/Na/98) a orgánem, který ho vydal (např. „OÚ MČ
Praha 4“). Každé čtvrtletí po dobu deseti let pak žalovaná předkládala žalobci
„aktualizované“ seznamy reklamních zařízení, které v pozdějších letech
obsahovaly – vedle identifikačních údajů obsažených v původní Příloze č. 1 –
rovněž údaje o katastrálním území a parcelním čísle pozemku, na němž se mělo
příslušné reklamní zařízení nalézat; žádný z těchto seznamů však neobsahoval
vyznačení jednotlivých reklamních zařízení a staveb pro reklamu na snímku
katastrální mapy, popř. na situačním výkresu na podkladu snímku katastrální
mapy ve větším měřítku, jak to vyžadoval čl. I. odst. 2. Nájemní smlouvy. Po
předložení jednotlivých „aktualizovaných“ seznamů reklamních zařízení je vždy
některý zaměstnanec žalobce označil razítkem a svým podpisem. Dále zjistil, že
obchodní společnost AKORD invest, a.s. (dále též jen „jmenovaná společnost“),
jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 8. července 2002
nájemní smlouvu, jejímž předmětem učinily mimo jiné část pozemku parc. č. 674/10 v k. ú. Š. (dále jen „smlouva o nájmu části pozemku parc. č. 674/10 v k. ú. Š.“). Přitom jmenovaná společnost již před tím (kupní smlouvou ze dne 30. prosince 1997) převedla uvedený pozemek (v rámci prodeje pozemku, jehož byl
tehdy nedílnou součástí) do vlastnictví žalobce (právní účinky vkladu
vlastnického práva ve prospěch žalobce nastaly dne 27. února 1998), avšak v
důsledku chybného vyznačení dotčeného pozemku v geometrickém plánu zůstala
nadále zapsána v katastru nemovitostí jako jeho vlastnice, a tuto vadu v
údajích katastru nemovitostí opravil příslušný katastrální úřad až v roce 2006. Za své skutkové zjištění vzal též shodné tvrzení účastníků, že žalovaná má
skutečně na předmětných pozemcích umístěny reklamní zařízení a stavby pro
reklamu, třebaže na pozemcích parc. č. 2762/10 a 1818/161 v k.ú. H. se
nacházejí na tam postavené protihlukové zdi, resp. protihlukovém valu. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že Nájemní smlouva je pro
neurčitost vymezení (nepřímého) předmětu nájmu („míst a ploch“ ve smyslu čl. I
Nájemní smlouvy) absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném v době jejího uzavření (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že absolutně neplatná je také smlouva o nájmu
části pozemku parc. č. 674/10 v k. ú.
Š., neboť uzavřela-li ji jmenovaná
společnost s žalovanou v době, kdy již nebyla vlastnicí zmíněného pozemku, jde
o právní úkon uskutečněný v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže převést na
jiného více práv než sám má. Poté uzavřel, že má-li žalovaná na předmětných
pozemcích umístěny reklamní zařízení a stavby pro reklamu, pak je tímto
způsobem užívá bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického
práva žalobce k těmto pozemkům. Proto žalobě na odstranění reklamních zařízení
a staveb pro reklamu z předmětných pozemků vyhověl (§ 126 odst. 1 obč. zák.). K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. dubna 2012, č. j. 20 Co 21/2012-164, výrokem I. změnil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně ohledně povinnosti žalované odstranit reklamní zařízení a stavby
pro reklamu z pozemků parc. č. 1818/1961 a 2762/10 v k. ú. H. tak, že žalobu (v
tomto rozsahu) zamítl; jinak ho ve výroku o věci samé potvrdil (dále jen
„potvrzující výrok“). Současně výrokem II. rozhodl o nákladech řízení účastníků
před soudy obou stupňů a výrokem III. o povinnosti žalované zaplatit státu
doplatek na soudním poplatku z odvolání (výrok III. napadeného rozsudku posléze
zrušil usnesením ze dne 20. dubna 2012, č. j. 20 Co 21/2012-177). Po zopakování a doplnění dokazování v odvolacím řízení – přečtením Nájemní
smlouvy včetně listiny označené jako Příloha č. 1, pozdějších „aktualizovaných“
seznamů reklamních zařízení a rozhodnutí příslušných stavebních úřadů
týkajících se umístění reklamních zařízení a staveb pro reklamu na předmětných
pozemcích – dospěl odvolací soud rovněž ke skutkovým závěrům, že předmětem
Nájemní smlouvy nebyly „celé“ pozemky, nýbrž na nich vymezená „místa a plochy“,
a že „místa a plochy“, jež se měly nacházet na předmětných pozemcích, nebyly
zahrnuty do původního seznamu tvořícího Přílohu č. 1 Nájemní smlouvy a měly se
stát předmětem nájmu až na podkladě jeho následné „aktualizace“ předvídané v
čl. I. odst. 2 Nájemní smlouvy. V návaznosti na to dovodil, že „pro jasné a
přesné určení předmětu nájmu … tak bylo nezbytné vymezit konkrétní místo či
plochu na daném pozemku“, jež žalobce pronajímal žalované za účelem umístění
jejího reklamního zařízení. Nájemní smlouva však takové konkrétní vymezení
předmětu nájmu neobsahovala, nýbrž v tomto směru odkazovala na Přílohu č. 1,
která měla být každé čtvrtletí tzv. „aktualizována“. Podle jeho názoru však
následné „aktualizace“ předmětu nájmu nemohly mezi účastníky založit nájemní
vztah k místům a plochám, nacházejícím se na předmětných pozemcích, které
nebyly předmětem Nájemní smlouvy. V této souvislosti zdůraznil, že následné
„aktualizace“ předmětu nájmu představovaly změnu písemné Nájemní smlouvy a jako
takové mohly být platně sjednány opět pouze v písemné formě (§ 40 odst. 2 obč. zák.). Navíc platná změna Nájemní smlouvy vyžadovala předchozí schválení Radou
zastupitelstva hlavního města Prahy podle § 68 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. a
musela být následně opatřena „podpisem … radním, zmocněným k podpisu … Nájemní
smlouvy (tedy i jejích změn) usnesením Rady č. 0265“.
Uzavřel, že těmto
požadavkům však „aktualizované“ seznamy reklamních zařízení, předložené
žalovanou, zjevně nevyhovují, neboť jsou opatřeny „pouhým otiskem razítka
Magistrátu hlavního města Prahy“. Kromě toho dodal, že i když „aktualizované“
seznamy reklamních zařízení, stejně jako původní Příloha č. 1, odkazují i na
(stavební) „povolení“, v nichž mohla být uvedena podrobnější identifikace
předmětu nájmu, ostatní v nich obsažené údaje (údaje o lokalitě, katastrálním
území a parcelním čísle pozemku, resp. v původní Příloze č. 1 údaje o městské
části a lokalitě) samy o sobě nepostačují k řádné specifikaci předmětu nájmu
(„míst a ploch“ ve smyslu čl. I odst. 1 Nájemní smlouvy). Za této situace
pokládal za správný právní názor, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná
podle § 37 odst. 1 obč. zák. a že žalované nesvědčí žádný právní důvod k
užívání předmětných pozemků. Přitom měl za to, že na uvedeném závěru nemůže nic
změnit ani okolnost, že žalovaná užívala část pozemku parc. č. 674/10 v k. ú. Š. na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřela se společností AKORD invest,
a.s.; prodala-li totiž jmenovaná společnost uvedený pozemek žalobci již kupní
smlouvou ze dne 30. prosince 1997, nemohla být v době uzavření zmíněné nájemní
smlouvy dne 8. července 2002 v dobré víře, že jí zmíněný pozemek patří, a bez
ohledu na chybu v zápisu v údajích katastru nemovitostí s ním tak nemohla
disponovat „s účinky platně sjednané nájemní smlouvy“. Následně se zabýval
odvolacími námitkami žalované, že z předmětných pozemků neužívá pozemky v k. ú. H. a S. (dále též jen „první námitka“) a že žalobce není aktivně věcně
legitimován požadovat vyklizení pozemku parc. č. 2199/1 v k. ú. V., neboť ho má
ve správě městská část Praha 10 (dále též jen „druhá námitka“). Ve vztahu k
první námitce poznamenal, že učinila-li žalovaná v řízení před soudem prvního
stupně nesporným tvrzení žalobce, že užívá pozemky v k. ú. H. a S., představuje
následné popření tohoto tvrzení teprve v odvolacím řízení novou skutečnost,
kterou uplatnila v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v § 205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené
zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“); proto k ní při úvaze o správnosti
rozsudku soudu prvního stupně nepřihlížel. Za nedůvodnou však považoval i
druhou námitku. Podle jeho názoru se totiž žalobce může domáhat „v rámci
atributů svého vlastnického práva“ vyklizení pozemku parc. č. 2199/1 v k. ú. V. i přesto, že ho svěřil do správy městské části Praha 10; je tedy aktivně věcně
legitimován též ve vztahu k této části předmětu řízení. Z vyložených příčin
vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s výjimkou části týkající se
odstranění reklamních zařízení a staveb pro reklamu z pozemků parc. č. 1818/161
a 2762/10 v k. ú. H, v níž ho změnil – z důvodu, že žalovaná nemá umístěny
reklamní zařízení přímo na těchto pozemcích, ale na tam postavené protihlukové
zdi, resp. protihlukovém valu – tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné
dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a
b/ o.s.ř. V dovolání se především obsáhle zabývala výkladem slovního spojení
„místa a plochy“ užitého v čl. I. Nájemní smlouvy, přičemž v této souvislosti
odvolacímu soudu vytkla, že toto slovní spojení naplnil nesprávným obsahem,
jestliže – v rozporu s výkladovými pravidly obsaženými v § 35 odst. 2 obč. zák. – dovodil, že předmětem nájmu mezi účastníky měly být jen části nemovitostí
(pozemků) a nikoli celé nemovitosti (pozemky); odkázali-li totiž účastníci v
Příloze č. 1 k Nájemní smlouvě na „rozhodnutí nebo opatření stavebních úřadů o
provedení jednotlivých reklamních zařízení nebo staveb pro reklamu“, z nichž
vyplývalo, na kterých pozemcích žalobce jsou reklamní zařízení a stavby pro
reklamu umístěny, bylo možné uzavřít, že předmětem nájmu podle Nájemní smlouvy
jsou celé tyto pozemky. Zdůraznila, že ostatně po celou dobu nájmu nebylo mezi
účastníky řízení sporu o tom, co je jeho předmětem podle Nájemní smlouvy a
„podle aktualizací, které následně modifikovaly předmět nájmu“. Měla za to, že
za této situace nelze ani dovozovat (jak to nesprávně učinil odvolací soud), že
i po provedených „aktualizacích“ byl předmět nájmu vymezen neurčitým způsobem;
pro závěr o určitosti předmětu nájmu je totiž podstatné právě to, že účastníkům
bylo zřejmé, co byla na základě Nájemní smlouvy oprávněna užívat (zde odkázala
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98). Dodala, že uvedené platí i se zřetelem k tomu, že obecná nájemní smlouva (§ 663
a násl. obč. zák.) není povinně písemným právním úkonem a může tak být (byť i
jen částečně) uzavřena ústně (v tomto ohledu poukázala na usnesení Nejvyššího
soudu z 28. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, uveřejněné pod č. 11/2001
časopisu Soudní judikatura, a z 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2288/2010). Poté rovněž namítla, že odvolací soud pochybil, pokud závěr o tom, že jí
nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětných pozemků, opřel i o úvahu, že
následné „aktualizace“ předmětu nájmu, jakožto změna písemně uzavřené Nájemní
smlouvy, mohly být platně sjednány opět pouze v písemné formě (§ 40 odst. 2
obč. zák.). Podle jejího mínění totiž nedostatek písemné formy dohody o změně
smlouvy, jež byla uzavřena v písemně formě jen na základě dohody smluvních
stran, způsobuje – stejně jako u samotné „měněné“ smlouvy – toliko relativní
neplatnost takové dohody; jelikož však neplatnosti „aktualizovaných“ seznamů
reklamních zařízení se žalobce v daném řízení nedovolal, nemůže vést nedostatek
jejich písemné formy bez dalšího k závěru o jejich neplatnosti, neboť relativně
neplatný právní úkon se považuje za platný, dokud se dotčená osoba jeho
neplatnosti nedovolá (§ 40a obč. zák.). Ve vztahu k „aktualizacím“ předmětu
nájmu nakonec pokládala za nesprávný též názor odvolacího soudu, že jimi
prováděná změna Nájemní smlouvy vyžadovala předchozí schválení Radou. Měla za
to, že z čl. VII. odst.
4 Nájemní smlouvy vyplývá, že „úkol“ schvalovat
„aktualizované“ seznamy reklamních zařízení uložila Rada – postupem podle tehdy
účinného § 41 zákona č. 418/1990 Sb. ve spojení s § 58 odst. 3 písm. a/ zákona
č. 367/1990 Sb. (srov. rovněž ustanovení § 81 odst. 2 věty první nynějšího
zákona č. 131/2000 Sb.) – zaměstnanci (vedoucímu odboru obchodních aktivit)
Magistrátu hlavního města Prahy, který je za žalobce též podepisoval. Z důvodů
rozvedených v dovolání vyjádřila také přesvědčení, že je nesprávný i závěr
odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu části pozemku parc. č. 674/10 v k. ú. Š., jíž spatřoval v tom, že společnost AKORD invest, a.s.,
nebyla v době jejího uzavření v dobré víře, že jí zmíněný pozemek patří (§ 130
odst. 1 obč. zák.). Přitom podle jejího mínění je napadený rozsudek, v části
týkající se zmíněného pozemku, na uvedeném závěru založen, neboť „poté, co v
důsledku vyrozumění katastrálního úřadu o chybě v údajích katastru nemovitostí
pozbyla (jmenovaná společnost) oprávněnou držbu, vstoupil do právního postavení
pronajímatele podle této smlouvy žalobce jako vlastník pozemku a tato smlouva
jej zavazovala“. Nesouhlasila ani s řešením otázky aktivní věcné legitimace
žalobce ve vztahu k pozemku parc. č. 2199/1 v k. ú. V. V této souvislosti – s
odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu z 9. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97,
uveřejněný pod č. 30/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 19. srpna 2008, sp. zn. „28 Cdo 1576/2008“ (správně zřejmě 28 Cdo 1576/2006) –
uvedla, že věci ve vlastnictví hlavního města Prahy, které jsou svěřeny do
správy městské části hlavního města Prahy, sice zůstávají ve vlastnictví
hlavního města Prahy, avšak „veškerá oprávnění a povinnosti vlastníka“
vykonávají – podle § 17 vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. P., kterou se vydává
Statut hlavního města Prahy – městské části hlavního města Prahy, které v
rozsahu stanoveném zákonem a Statutem hlavního města Prahy vystupují v právních
vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§ 3 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb.). Z toho dovozovala, že městská část je oprávněna
domáhat se i ochrany vlastnického práva ke svěřené věci, a naopak hlavní město
Praha toto oprávnění vykonávat nemůže, neboť by tím správu věci městskou částí
narušovalo; vyšlo-li tedy v daném případě najevo, že pozemek parc. č. 2199/1 v
k. ú. V. svěřil žalobce do správy městské části Praha 10, nemůže se v souzené
věci domáhat jeho vyklizení. Podle jejího přesvědčení se proto odvolací soud
nesprávně vypořádal s její námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce
ve vztahu ke zmíněnému pozemku a navíc zcela nedostatečně – tedy v rozporu s
ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. – odůvodnil svůj závěr o její
neopodstatněnosti. Dále měla výhrady rovněž proti posouzení opodstatněnosti své
námitky, že z předmětných pozemků neužívá pozemky v k. ú. H. a S. V tomto směru
zastávala stanovisko, že není správný názor, že odvolání shodných tvrzení v
odvolacím řízení je novou skutečností, k níž nelze přihlédnout, neboť tomu
brání právní úprava obsažená v § 205a odst. 1 o.s.ř.
Na podporu tohoto
stanoviska uvedla, že již v rozsudku ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3251/2006, Nejvyšší soud vyložil, že „vznesou-li účastníci shodná skutková
tvrzení ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř., nemá to za následek, že by účastníci v
řízení před soudem prvního stupně byli těmito tvrzeními vázáni; pokud jeden z
nich později vznáší námitku, která správnost tohoto tvrzení zjevně vylučuje,
anebo pokud toto tvrzení výslovně popře, musí se soud tímto pozdějším projevem
zabývat a nemůže bez dalšího považovat tvrzení účastníků i nadále ze shodná“. Přitom – podle jejího názoru – v případě odvolání shodného tvrzení nejde o
uplatnění tvrzení nového, a proto ho ani nelze posuzovat z hlediska
přípustnosti uplatnění nových skutečností v odvolacím řízení podle § 205a odst. 1 o.s.ř. Na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, usuzovala rovněž z toho, že odvolací soud neprovedl důkazy (konkrétně
nepřečetl nájemní smlouvu ze dne 1. dubna 2000, jíž žalobce uzavřel se
společností euroAWK s.r.o., a výpis z obchodního rejstříku ohledně uvedené
společnosti), které označila k prokázání tvrzení, že „Nájemní smlouvu navrhl
žalobce“, a dále rovněž důkazy výslechem svědků k tvrzením o „postupu účastníků
… při sjednávání dohod o změně předmětu nájmu … vyjádřených v aktualizacích
předmětu nájmu“ a důkazy o „placení nájemného“, z nichž „mohl získat skutková
zjištění významná pro úsudek, zda mezi účastníky řízení mohla být nájemní
smlouva uzavřena konkludentním jednáním, popřípadě zda část … Nájemní smlouvy
nebyla uzavřena ústně“. V souvislosti s výkladem Nájemní smlouvy a
„aktualizacemi“ předmětu nájmu ještě odvolacímu soudu vytkla, že ji nepoučil
postupem podle § 118a odst. 2 o.s.ř. o tom, že „použije pravidla o výkladu
právních úkonů způsobem, jehož výsledkem bude závěr o částech nemovitostí jako
předmětu nájmu podle … Nájemní smlouvy, a o tom, že aktualizace předmětu nájmu
nejsou vůbec právním úkonem“. Konečně namítla, že jak v řízení před soudem
prvního stupně tak v odvolacím řízení byl soud nesprávně obsazen, čímž byla
odňata svému zákonnému soudci. Uvedené přitom dovozovala z listinných důkazů
(rozvrhů práce soudu prvního stupně a odvolacího soudu a jejich změn), které
označila v dovolání a též je k němu připojila. Z obsahu dovolání vyplývá
dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil potvrzující výrok napadeného rozsudku,
jakož i jemu odpovídající část rozsudku soudu prvního stupně, a věc vrátil v
tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobce ve vyjádření k dovolání (na něž dovolatelka reagovala stanoviskem ze
dne 26. listopadu 2012) vyvracel správnost použitých dovolacích námitek,
přičemž měl zejména za to, že je „zjevně nedostatečné vymezení předmětu nájmu v
Nájemní smlouvě“, neboť není možné libovolně „řetězit“ odkazy na různé, na sebe
navazující, listiny. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené
rozhodnutí vydáno dne 5. dubna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho
potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 větu za
středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§
41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolací námitkou, že odvolací soud nesprávně
vyložil slovní spojení „místa a plochy“ užité v čl. I. Nájemní smlouvy,
jestliže – v rozporu s výkladovými pravidly obsaženými v § 35 odst. 2 obč. zák. – dovodil, že předmětem nájmu mezi účastníky měly být jen části nemovitostí
(pozemků) a nikoli celé nemovitosti (pozemky). K takto uplatněné dovolací
námitce lze jen dodat, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu
projevů vůle, jde o skutkové zjištění. K dovolacím námitkám podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující. Předně nelze za zásadně právně
významnou pokládat otázku, zda společnost AKORD invest, a.s., byla v době
uzavření smlouvy o nájmu části pozemku parc. č. 674/10 v k. ú. Š. v dobré víře,
že jí zmíněný pozemek patří (§ 130 odst. 1 obč.
zák.), a mohla s ním tak
disponovat „s účinky platně sjednané nájemní smlouvy“. Na řešení takto
postavené otázky totiž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá. Dovolací soud však dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda
Nájemní smlouva je absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro
neurčitost. Za zásadně právně významnou však lze pokládat rovněž otázku, zda
hlavní město Praha je oprávněno domáhat se ochrany svého vlastnického práva k
věci, jíž svěřilo do správy městské části. Je-li podle závěru dovolacího soudu
napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení
zmíněných otázek – přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací námitkou, že v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení
byl soud nesprávně obsazen, dovolatelka uplatnila tzv. zmatečnostní vadu podle
§ 229 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Přitom uvedenou vadu dovozovala z listinných
důkazů (rozvrhů práce soudu prvního stupně a odvolacího soudu a jejich změn),
které označila v dovolání a též je k němu připojila. Přehlédla však, že o tom,
zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou ze zmatečnostních
vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o.s.ř., nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (k tomu viz odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21
Cdo 59/2005, uveřejněného pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). K vytýkaným vadám řízení (§ 241a odst. písm. a/ o.s.ř.) pak lze uvést
následující. Podle § 120 odst. 4 o.s.ř. soud může vzít za svá skutková zjištění též shodná
tvrzení účastníků. Citované ustanovení soudu umožňuje, aby činil svá skutková
zjištění nejen prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných příkladmo v
ustanovení § 125 o.s.ř., ale i ze shodných tvrzení účastníků. Shodná tvrzení
účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o
skutkových okolnostech, které by jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních
rozcházeli – musel objasňovat dokazováním. Jinak řečeno shodná tvrzení
účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, obsahují-li údaje (poznatky)
o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních
prostředků (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne
14. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněného pod č. 76 v sešitě č.
9
z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl
uveřejněn rovněž pod č. 42 v sešitě č. 3 z roku 2003 časopisu Soudní
judikatura/). S dovolatelkou lze souhlasit v názoru, že uvedou-li účastníci shodná skutková
tvrzení ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř., nemá to za následek, že by v řízení
před soudem prvního stupně byli těmito tvrzeními vázáni; pokud jeden z nich
později vznese námitku, která správnost tohoto tvrzení zjevně vylučuje, anebo
pokud toto tvrzení výslovně popře, musí se soud tímto jeho pozdějším projevem
zabývat a nemůže bez dalšího považovat tvrzení účastníků i nadále za shodná
(srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února
2008, sp. zn. 22 Cdo 3251/2006). Jestliže takto nepostupuje, zatíží řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2
písm. c/ o.s.ř.). O takovou vadu jde totiž i v případě, kdy soud prvního stupně
při zjišťování skutkového stavu nepostupoval v souladu s ustanovením § 120
o.s.ř., např. právě proto, že považoval tvrzení účastníků za shodná (ve smyslu
§ 120 odst. 4 o.s.ř.), ačkoli tomu tak nebylo (v uvažovaných souvislostech
vzhledem k pozdějšímu projevu některého z účastníků). Byla-li však určitá
tvrzení mezi účastníky shodná až do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně,
jsou způsobilým podkladem, z něhož může čerpat svá skutková zjištění významná
pro právní posouzení věci. Takto – v souladu s ustanovením § 120 odst. 4 o.s.ř. – získané poznatky o skutkovém stavu věci pak již nelze v odvolacím řízení
úspěšně zpochybnit odvolací námitkou, která vylučuje správnost skutkového
tvrzení, jež bylo až doposud mezi účastníky shodné. Je tomu tak jednoduše
proto, že soud prvního stupně nijak procesně nepochybil, jestliže vzal takové
shodné tvrzení účastníků za své skutkové zjištění, aniž by je objasňoval
dokazováním, neboť ustanovení § 120 odst. 4 o.s.ř. mu to výslovně umožňovalo. Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě odvolací soud nezatížil řízení
vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jestliže – navzdory odvolací
námitce dovolatelky, že z předmětných pozemků neužívá pozemky v k. ú. H. a S. –
vycházel při právním posouzení věci ze skutkového zjištění soudu prvního
stupně, že i na uvedených pozemcích má dovolatelka umístěny reklamní zařízení a
stavby pro reklamu a tudíž je užívá. Uvedené skutkové zjištění totiž soud
prvního stupně čerpal – podle obsahu spisu – v souladu s ustanovením § 120
odst. 4 o.s.ř. z tvrzení účastníků, jež bylo mezi nimi nesporné (shodné) až do
doby, kdy je dovolatelka (teprve) v odvolacím řízení popřela (odvolala). V
naznačených souvislostech tedy nebylo řízení před soudem prvního stupně
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205
odst. 2 písm. c/ o.s.ř.); proto ani odvolací soud nezpůsobil dovolatelce újmu
na jejích procesních právech, odstranitelnou zrušením (příslušné části)
napadeného rozhodnutí, pokud s její odvolací námitkou (citovanou shora) naložil
jako s nepřípustnou skutkovou novotou (tj. nepřihlížel k ní při úvaze o
správnosti rozsudku soudu prvního stupně). Na existenci vad řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka
usuzovala rovněž z toho, že odvolací soud neprovedl důkazy, které označila k
prokázání tvrzení, že „Nájemní smlouvu navrhl žalobce“, dále důkazy výslechem
svědků k tvrzením o „postupu účastníků … při sjednávání dohod o změně předmětu
nájmu … vyjádřených v aktualizacích předmětu nájmu“ a konečně důkazy o „placení
nájemného“, a že ji v souvislosti s výkladem Nájemní smlouvy a „aktualizacemi“
předmětu nájmu nepoučil postupem podle § 118a odst. 2 o.s.ř. o tom, že „použije
pravidla o výkladu právních úkonů způsobem, jehož výsledkem bude závěr o
částech nemovitostí jako předmětu nájmu podle … Nájemní smlouvy, a o tom, že
aktualizace předmětu nájmu nejsou vůbec právním úkonem“. V této souvislosti je
však zapotřebí zdůraznit, že z hlediska ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady
– vzhledem k posléze uvedenému výkladu – ovšem v posuzovaném případě jít nemůže. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit
opodstatněně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Ustálená soudní praxe zastává názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý
jeho obsah, tj. nepodařilo-li se obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a
je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním zprostředkováním –
jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu
předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k
nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Bezvýhradně však platí, že obsah
písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za
předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v
písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či
dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002,
sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně,
určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý
je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem
vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům
smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu
listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový
projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích
osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo
512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu). Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že pro obecnou nájemní smlouvu (§ 663 a
násl. obč. zák.), o níž jde i v souzené věci, není předepsána obligatorní
písemná forma; může tak být, byť i jen částečně, uzavřena ústně. Závěr, že
smlouva může být uzavřena zčásti písemně a zčásti ústně, ostatně Nejvyšší soud
České republiky připustil již v rozsudku z 28. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo
14/2001, uveřejněném v pod č. 139 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní
judikatura (tj. v rozhodnutí, na něž dovolatelka v dovolání odkázala), a dále
např. v usneseních z 18. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněném pod
č. 16 v sešitě č. 1 – 2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
z 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2288/2010 (posléze uvedené usnesení
dovolatelka taktéž v dovolání zmínila). Na projednávaný případ ovšem uvedený
závěr nedopadá, neboť Nájemní smlouva byla uzavřena výlučně v písemné formě,
byť zákon pro smlouvu o nájmu uzavřenou podle § 663 obč. zák. tuto formu
nevyžaduje.
Byla-li však taková smlouva sjednána písemně, musí být už v ní
pronajatá věc dostatečně určitě konkretizována. Nelze přitom zajisté namítat
nic proti tomu, aby předmět nájmu byl identifikován odkazem na listinu, která
je přílohou smlouvy či její součástí. Ostatně uvedený způsob vymezení předmětu
nájmu Nejvyšší soud výslovně připustil např. v rozsudku ze dne 31. května 2007,
sp. zn. 29 Odo 59/2003, uveřejněném pod č. C 5139 v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „uveřejněný rozsudek“). V naznačených
souvislostech ovšem není možné libovolně „řetězit“ odkazy na různé, na sebe
navazující, listiny, jak to ve vyjádření k dovolání výstižně formuloval
žalobce. Takové kladení jednoho odkazu za druhým, aniž by bylo zřejmé, kde má
svůj konec, předpokladu určitosti vymezení předmětu nájmu zjevně nevyhovuje. Není-li však požadavek určitosti předmětu nájmu dodržen, stíhá písemný právní
úkon (ač tato forma nebyla stanovena zákonem, ale byla sjednána) sankce
absolutní neplatnosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. opět uveřejněný
rozsudek). V souzené věci bylo předmětem nájmu přenechání „míst a ploch“ na vymezených
nemovitostech, zejména pozemcích ve vlastnictví žalobce (nikoli „celých“
nemovitostí /pozemků/), přičemž samotná Nájemní smlouva konkrétní vymezení
předmětu nájmu neobsahovala, nýbrž odkazovala v tomto směru na Přílohu č. 1,
která měla být každé čtvrtletí tzv. „aktualizována“. Pro určení předmětu nájmu
jsou proto relevantní pouze údaje obsažené v této příloze, popř. v jejích
následných „aktualizacích“. Původní Příloha č. 1, jakož i „aktualizované“
seznamy reklamních zařízení, obsahovaly mimo jiné údaje vztahující se k jistým
„povolením“. Tyto údaje však o předmětu nájmu nic nevypovídají. Přitom ostatní
údaje obsažené v Příloze č. 1 a jejích následných „aktualizacích“ samy o sobě
nepostačují k řádné identifikaci „míst a ploch“ ve smyslu čl. I odst. 1 Nájemní
smlouvy (v případě původní Přílohy č. 1 dokonce ani ke specifikaci nemovitostí /
zejména pozemků/, na nichž se měly „místa a plochy“ nacházet), jak správně
konstatoval už odvolací soud. Navíc nelze ani přehlédnout, že podle čl. I. odst. 2 Nájemní smlouvy měla její příloha obsahovat vedle části
„slovní“ (seznam míst a ploch) též část „grafickou“ (vyznačení jednotlivých
reklamních zařízení a staveb pro reklamu se zákresem do snímku katastrální
mapy…), jíž však původní Příloha č. 1 a ani její následné „aktualizace“
neobsahovaly. Vzhledem k tomu pak není rovněž patrné, jakou „roli“ vlastně měla
sehrát ta která část přílohy při určení předmětu nájmu a v důsledku toho není
ani možné náležitě interpretovat údaje, které původní Příloha č. 1 a její
pozdější „aktualizace“ skutečně obsahovaly. To platí tím spíše, že údaje
obsažené v původní Příloze č. 1 se – neznámo z jakých příčin – přinejmenším
zčásti typově lišily od údajů zahrnutých do jejích následných
„aktualizací“ (např. původní Příloha č. 1 neobsahovala údaje o parcelním čísle
pozemku a katastrálním území, které naopak obsahovaly „aktualizované“ seznamy
reklamních zařízení).
Z řečeného – s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře –
bez dalšího vyplývá, že nepřipadají v úvahu oba výklady (jak o platnosti, tak
také o neplatnosti Nájemní smlouvy), neboť Nájemní smlouva je pro neurčitost
předmětu nájmu absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák., a to nejen z
hlediska jeho vymezení v původní Příloze č. 1, ale i v jejích následných
„aktualizacích“. Právní závěr, že následné „aktualizace“ předmětu nájmu nemohly
mezi účastníky založit nájemní vztah k místům a plochám, nacházejícím se na
předmětných pozemcích, které původně nebyly předmětem Nájemní smlouvy, je tak v
konečném důsledku správný, a je již nerozhodné, o jaké důvody odvolací soud
uvedený závěr opřel. Na výsledku dovolacího řízení tudíž nemohou nic změnit ani
další dovolací námitky, jimiž dovolatelka proti zmíněnému právnímu závěru
brojila. Podle § 126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do
jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do
vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu
odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení. Podle § 126 odst. 2 obč. zák. obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je
oprávněn mít věc u sebe. Kdo je ve vnitřních poměrech hlavního města Prahy a městských částí oprávněn
podat reivindikační žalobu ve vztahu k majetku hlavního města Prahy svěřeného
příslušné městské části do správy, určuje zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním
městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“),
ve spojení se Statutem hlavního města Prahy (vydaným obecně závaznou vyhláškou
č. 55/2000 Sb., hlavního města Prahy – dále jen „Statut“). Podle § 1 odst. 2
zákona č. 131/2000 Sb., je hlavní město Praha veřejnoprávní korporací, která má
vlastní majetek, má vlastní příjmy vymezené tímto nebo zvláštním zákonem a
hospodaří za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem podle vlastního
rozpočtu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení vystupuje hlavní město Praha v
právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., se hlavní město Praha člení na
městské části. Podle odst. 2 téhož ustanovení městské části v rozsahu
stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou
odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle § 34 odst. 1 zákona č. 131/2000
Sb., hlavní město Praha nakládá s vlastním majetkem a hospodaří s ním za
podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem podle vlastního rozpočtu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení městské části nakládají za podmínek
stanovených tímto zákonem a Statutem se svěřeným majetkem hlavního města Prahy. Městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města
Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a
Statutem.
Rozsah oprávnění městských částí při nakládání se svěřeným majetkem
hlavního města Prahy je v § 17 Statutu vymezen tak, že městské části vykonávají
všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních
úkonech v plném rozsahu, není-li ve Statutu stanoveno jinak. Podle § 19 odst. 1
věty druhé zákona č. 131/2000 Sb., svěřenou správu majetku hlavního města Prahy
lze městské části odejmout za účelem, pro který lze majetek vyvlastnit podle
zvláštního právního předpisu nebo se souhlasem městské části. Podle odst. 2 lze
městské části svěřenou věc z majetku města odejmout též v případě, jestliže
městská část při nakládání s touto věcí porušuje právní předpisy a neodstraní
tyto nedostatky ve lhůtě stanovené hlavním městem Prahou, která nesmí být
kratší než 60 dnů. Podle odst. 3 téhož ustanovení rozhoduje o odejmutí věci z
majetku svěřeného městské části zastupitelstvo hlavního města Prahy změnou
Statutu. Z výše uvedeného je zřejmé, že svědčí-li městské části ničím nezpochybněné
právo správy ke svěřenému majetku hlavního města Prahy (nebylo-li jí odejmuto),
svědčí oprávnění domáhat se ochrany tohoto práva reivindikační žalobou výhradně
jí; legitimace hlavního města Prahy k podání téže žaloby proti osobě, jež užívá
bez právního důvodu majetek svěřený do správy městské části, je citovanou
právní úpravou obsahově vyloučena. Ostatně osoba, která neoprávněně užívá
majetek svěřený do správy městské části, nezasahuje – přísně vzato – do
vlastnického práva hlavního města Prahy, nýbrž právě do práva městské části jí
svěřený majetek spravovat (a v jeho rámci vykonávat „všechna práva a povinnosti
vlastníka“ a rozhodovat „o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu“ /
srov. § 17 Statutu/). Výlučně městská část je proto legitimována domáhat se
ochrany proti zásahům do tohoto jejího práva (reivindikační) žalobou obdobnou
žalobě vlastnické (§ 126 odst. 2 obč. zák.). Vyšlo-li tedy v projednávaném případě ještě před koncentrací řízení najevo (z
výpisu z katastru nemovitostí, vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město
Praha, Katastrální pracoviště Praha, pro kat. území V., obec Praha, ze dne 28. prosince 2010, čteného k důkazu soudem prvního stupně při jednání dne 23. března 2011 /srov. protokol o jednání na č. l. 67 až 71 spisu/), že pozemek
parc. č. 2199/1 v k. ú. V. svěřil žalobce do správy městské části Praha 10 (v
řízení nebylo ani tvrzeno, že by jí ho později odňal), nelze – se zřetelem k
tomu, co bylo uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí –
pokládat za správný právní názor, že i přesto se může domáhat vyklizení
uvedeného pozemku, a to „v rámci atributů svého vlastnického práva“. V tomto
směru tedy dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. opodstatněně. Pro úplnost zbývá dodat, že je-li nesprávný závěr o aktivní věcné legitimaci
žalobce ve vztahu k vyklizení pozemku parc. č. 2199/1 v k. ú. V., a potvrzující
výrok napadeného rozsudku nemůže už proto v této části obstát, dovolací soud se
– z důvodu nadbytečnosti – již nezabýval nedostatky odůvodnění tohoto závěru,
na něž dovolatelka v dovolání rovněž poukazovala.
S přihlédnutím k uvedenému Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v části výroku I.,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně
povinnosti žalované k vyklizení pozemku parc. č. 2199/1 v k. ú. V., a v
souvisejícím (závislém) nákladovém výroku II. Současně věc podle § 243b odst. 3
věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Jinak dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu