29 Cdo 3376/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře
a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci
dlužnice Bulín spol. s r. o., se sídlem Trubín 72, Králův Dvůr, PSČ 267 02,
identifikační číslo osoby 25696360, o návrhu dlužnice na prohlášení konkursu na
její majetek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 K 40/2007, o
dovolání věřitelky Polabská stavební CZ, s. r. o., se sídlem Oseček 87, PSČ 289
41, identifikační číslo osoby 26115875, zastoupené JUDr. Jiřím Sobotkou,
advokátem, se sídlem v Nymburce, Palackého 223/5, PSČ 288 02, proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2008, č. j. 2 Ko 47/2008-298, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2008, č. j. 2 Ko
47/2008-298, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Nejvyšší soud ukládá Městskému soudu v Praze, aby jako
rejstříkový soud dlužnice Bulín spol. s r. o. neprodleně po doručení tohoto
usnesení obnovil zápis dlužnice v obchodním rejstříku podle stavu, který zde
byl před jejím výmazem z obchodního rejstříku.
Ve výroku označeným rozhodnutím potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání
věřitelky Polabské stavební CZ, s. r. o. (dále jen „věřitelka“) usnesení ze dne
28. listopadu 2007, č. j. 37 K 40/2007-223, jímž Krajský soud v Praze zamítl
návrh dlužnice na prohlášení konkursu na její majetek z důvodu nedostatku
majetku.
Odvolací soud - cituje ustanovení § 12a odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - přitakal soudu prvního stupně v
závěru o nedostatku majetku dlužnice. K námitce věřitelky, podle které je
dlužnice stále vlastnicí minimálně dvou nemovitostí, a to stavby ocelového
přístřešku a novostavby stáje číslo 3 (dále též jen „sporné nemovitosti“),
uzavřel, že z kupní smlouvy ze dne 7. února 2007 (dále též jen „kupní
smlouva“), ze znaleckého posudku Ing. Stanislavy Petrákové a z výpisu z
katastru nemovitostí plyne, že dlužnice vlastnické právo ke sporným
nemovitostem převedla (společně s vlastnickým právem k ostatním jí vlastněným
nemovitostem) ke dni 8. února 2007 na společnost J. J. N., a. s.
Proti usnesení odvolacího soudu podala věřitelka dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen o. s. ř.), namítajíc, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhujíc, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého kupní smlouvou
došlo k převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem z dlužnice na
společnost J. J. N., a. s. Namítá, že obě stavby, ač podléhají evidenci v
katastru nemovitostí, nebyly v době uzavření smlouvy v katastru zapsány a tudíž
nemohly být převedeny jako samostatné věci. Dovolatelka, odkazujíc na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna
2005, sp. zn. 22 Cdo 1844/2004, dovozuje, že sporné nemovitosti nemohly být
převedeny ani jako příslušenství věci hlavní, domu č. p. 53, neboť nebyly ve
smlouvě vůbec specifikovány. Přitom přesnou specifikací může podle názoru
dovolatelky být pouze „označení v souladu s katastrálními předpisy“. Kupní
smlouva sporné nemovitosti vůbec neuvádí, jejím předmětem je podle jejího
obsahu pouze převod vlastnického práva k domu č. p. 53 a v článku I. vypočteným
pozemkům, jež se podle článku II. převádějí „se všemi součástmi a veškerým
příslušenstvím (…) tak, jak je vše popsáno ve znaleckém posudku Ing. Stanislavy
Petrákové ze dne 6. února 2007 (…)“. Ačkoliv znalecký posudek popisuje i sporné
nemovitosti, má dovolatelka za to, že kupní smlouvou vlastnické právo k nim
převedeno být nemohlo; odkaz na obsah znaleckého posudku, který netvořil
nedílnou součást smlouvy a katastrálnímu úřadu ani nebyl předložen,
nepostačuje. Nehledě k tomu, sporné nemovitosti s ohledem na jejich značnou
vzdálenost od domu č. p. 53, účelové určení i velikost, netvoří příslušenství
uvedeného domu a jsou samostatnou věcí. Skutečnost, že následně byla novostavba stáje číslo 3 zaevidována v katastru
nemovitostí, dovolatelka považuje pro posouzení vlastnictví k této budově za
nevýznamnou. Uzavírá, že dlužnice je stále vlastnicí sporných nemovitostí v
hodnotě „několika milionů korun“ a tudíž má majetek, z něhož lze pokrýt náklady
konkursu. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434); s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní
řád ve znění účinném do 31. prosince 2007. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným přípustné podle ustanovení § 238a
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož odvolací soud otázky dovoláním otevřené řešil v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou,
tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Námitky dovolatelky se koncentrují do výhrad, podle kterých:
1/ sporné nemovitosti nejsou v kupní smlouvě označeny, v důsledku čehož tato
kupní smlouva není titulem pro převod vlastnického práva dlužnice k uvedeným
nemovitostem, a
2/ vzhledem k tomu, že sporné nemovitosti nebyly - ač měly být - zapsány v
katastru nemovitostí, nemohlo být vlastnické právo k nim vůbec převedeno. Nejvyšší soud předesílá, že při převodu vlastnického práva k nemovitosti na
základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva
(titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Kupní
smlouva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají
jejím účastníkům práva a povinnosti, k nabytí vlastnického práva kupujícím
podle ní dochází až tehdy, naplní-li se stanovený právní důvod. Tím je v
případě vlastnického práva k nemovitosti (zásadně) vklad vlastnického práva do
katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
v rozhodném znění - dále jen „obč. zák.“). K prvnímu okruhu námitek dovolatelky Nejvyšší soud uzavírá:
Má-li kupní smlouva představovat titul pro převod vlastnického práva ke sporným
nemovitostem, je nezbytné, aby vůle smluvních stran převést vlastnické právo i
k těmto nemovitostem byla ve smlouvě vyjádřena určitě a srozumitelně (§ 37 obč. zák.). Přitom platí, že lze-li k závěru o nezaměnitelné identifikaci nemovitosti v
písemném právním úkonu dospět (byť nikoli na základě těch formálních znaků, jež
jsou s náležitou identifikací nemovitosti obvykle spojovány) již na základě
obsahu písemného právního úkonu, pak není na místě ani závěr o neurčitosti
právního úkonu co do identifikace převáděné nemovitosti (srov. např. rozsudky
ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1582/2005, ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006, ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1053/2006 či ze dne
25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, jež jsou veřejnosti dostupné na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Vznikne-li pochybnost o tom, zda převod vlastnického práva k určitým
nemovitostem je předmětem kupní smlouvy, je třeba se pokusit o její odstranění
pomocí výkladu právního úkonu, prováděného (jde-li o občanskoprávní vztah)
podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., respektive - jde-li o vztah
obchodněprávní (srov. § 261 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku; dále jen „obch. zák.“) - podle ustanovení § 266 obch. zák. (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna
2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84).
Výklad obsahu smlouvy přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v ní bylo
projeveno. V případě, že nejasnost v obsahu smlouvy nelze odstranit ani pomocí
výkladu projevu vůle, je odůvodněn závěr, podle něhož převod vlastnického práva
k určitým nemovitostem předmětem kupní smlouvy není. Dovolatelce je nutno přisvědčit, že v textu kupní smlouvy (jak z něj podle
obsahu spisu vyšel i odvolací soud) nejsou sporné nemovitosti výslovně
označeny. Nevyložil-li odvolací soud, na základě jakých úvah dospěl k závěru,
že kupní smlouva je přesto titulem pro převod vlastnického práva ke sporným
nemovitostem a že dlužnice „své vlastnické právo k těmto nemovitostem platně
převedla ke dni 8. února 2007 na kupující J. J. N., a. s.“, je jeho právní
posouzení neúplné a tudíž i nesprávné. Případný závěr odvolacího soudu, že
sporné nemovitosti, ač nejsou v kupní smlouvě označeny, se přesto staly
vlastnictvím kupujícího, se logicky neobejde bez odůvodněné argumentace na téma
součást a příslušenství věci hlavní, kterou napadené rozhodnutí postrádalo.
K druhému okruhu námitek dovolatelky:
Závěr, podle něhož stavba, jež podléhá evidenci v katastru nemovitostí, je jako
věc v právním smyslu způsobilým předmětem právních vztahů (a tudíž i vztahů
vznikajících při smluvním převodu vlastnického práva), a to bez ohledu na to,
zda v rozporu s právními předpisy není v tomto katastru evidována, Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil již např. v rozsudcích ze dne 8. února 2007, sp.
zn. 21 Cdo 736/2006 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník
2007, pod číslem 81), ze dne 5. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 3700/2007
(uveřejněném v témže časopise, číslo 4, ročník 2008, pod číslem 41), nebo ze
dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1053/2006 (dostupném na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
Nicméně okolnost, zda převáděná stavba podléhá zápisu do katastru nemovitostí,
je - jak plyne i z výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu - významná z
hlediska právního způsobu (modu adquirendi) nabytí vlastnického práva k
takovéto stavbě. Vlastnické právo ke stavbě, jež podléhá zápisu do katastru
nemovitostí, lze totiž v případě jeho převodu kupní smlouvou nabýt pouze
vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč. zák.), a to bez ohledu na
okolnost, zda stavba v době uzavření kupní smlouvy je (či v rozporu s právními
předpisy není) evidována v katastru nemovitostí.
Nezkoumal-li tudíž odvolací soud, zda sporné nemovitosti podléhají zápisu do
katastru nemovitostí, a v kladném případě, zda příslušný katastrální úřad
povolil vklad vlastnického práva společnosti J. J. N., a. s. k těmto
nemovitostem do katastru nemovitostí (§ 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), je i v tomto směru jeho
právní posouzení neúplné a tedy i nesprávné.
Proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud usneseni odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Dlužnice byla (jak se podává z údajů obsažených v obchodním rejstříku vedeném
Městským soudem v Praze, oddílu C, vložky 62008) vymazána z obchodního
rejstříku 9. července 2008, právě na základě usnesení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 40/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2007“) dovodil, že výmaz dlužnice z
obchodního rejstříku v důsledku zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu z
důvodu, že její majetek nepostačuje k náhradě nákladů konkursu, nebrání věcnému
projednání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, ani
případnému zrušení takového rozhodnutí. Označeným rozhodnutím pak Nejvyšší soud
s poukazem na ustanovení § 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zrušil jako závislé na
zrušovaném usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na majetek
dlužníka pro nedostatek majetku i usnesení, jímž rejstříkový soud povolil výmaz
dlužníka z obchodního rejstříku.
Oproti poměrům rozebraným v R 40/2007 je ovšem situace v projednávané věci jiná
potud, že v červenci 2008 se již výmaz dlužníka z obchodního rejstříku v
důsledku zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu z důvodu, že majetek dlužníka
nepostačuje k náhradě nákladů konkursu, prováděl přímo na základě rozhodnutí
konkursního soudu, aniž by rejstříkový soud vydával rozhodnutí o povolení
takového zápisu (srov. § 200da odst. 3 o. s. ř.).
Stejně jako byla právní moc usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu
na majetek dlužnice pro nedostatek majetku důvodem k tomu, aby byla dlužnice
bez dalšího (bez rozhodnutí rejstříkového soudu o povolení zápisu výmazu)
vymazána z obchodního rejstříku, je zrušení rozhodnutí konkursního soudu
dovolacím soudem bez dalšího (bez rozhodnutí rejstříkového soudu o povolení
zápisu) důvodem k obnovení zápisu dlužnice v obchodním rejstříku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 498/2008,
dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Aby nebylo pochyb o tom, že rejstříkový soud je povinen bez dalšího provést
obnovu uvedeného zápisu, zformuloval Nejvyšší soud ve druhém výroku tohoto
usnesení příslušný (pro rejstříkový soud závazný) pokyn ukládající
rejstříkovému soudu obnovit zápis dlužnice v obchodním rejstříku podle stavu,
který zde byl před jejím výmazem z obchodního rejstříku.
Dokud nebude zápis dlužnice obnoven, není odvolací soud oprávněn vydat v této
věci o návrhu dlužnice na prohlášení konkursu nové rozhodnutí, jímž se řízení
končí nebo nové rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. července 2010
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu