21 Cdo
126/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně Liberecký Energomont s.r.o., se sídlem v Plzni, Na Roudné č. 31,
IČ 26356821, proti žalovanému Ing. R. R., zastoupenému Mgr. Alexandrem
Vaškevičem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská č. 7, o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Plzeň –
město pod sp. zn. 20 C 346/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 21. srpna 2007, č. j. 56 Co 248/2007-168, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 11.4.2006 se žalobkyně domáhala
určení, že „na nemovitostech zapsaných na LV č. 9830 pro katastrální území
Liberec, obec Liberec a okres Liberec, tj. na průmyslovém objektu č.p. 149 v
části obce Liberec II – Nové Město na parcele č. 5242/1, průmyslovém objektu
bez č.p./č.e. na parcele č. 5242/5 v k.ú. Liberec, průmyslovém objektu bez č.p./
č.e. na parcele č. 5244/1 v k.ú. Liberec, parcele č. 5242/1 (zastavená plocha
a nádvoří) v k.ú. Liberec o výměře 705 m2 a parcele č. 5244/1 (zastavěná plocha
a nádvoří) v k.ú. Liberec o výměře 895 m2, neexistuje zástavní právo k
zajištění pohledávky žalovaného ve výši 13,136.690,- Kč s právními účinky
vkladu ke dni 15.3.2004, jehož vklad do katastru byl povolen rozhodnutím
Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec pod č.j. V-2310/2004-505“. Uvedla, že „žalovaný tvrdí, že disponuje vůči ní pohledávkou
ve výši 13,136.690,- Kč (pohledávka č. 1)“, a to „z titulu půjčky společníka
žalobkyni“; že „tuto jím tvrzenou pohledávku žalovaný postoupil smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 4.3.2004 na P. O. (pohledávka č. 2)“; že poté
„žalovaný uzavřel dne 8.3.2004 smlouvu o přistoupení k závazku představovaného
povinností úhrady úplaty za postoupení pohledávky vyplývající z výše uvedené
smlouvy o postoupení pohledávky (pohledávky č.2)“; že „tuto smlouvu uzavřel
jednak na straně věřitele, tedy sám za sebe jakožto fyzická osoba, a jednak na
straně přistupujícího dlužníka, tedy žalobkyně, jako její statutární orgán
jejím jménem“; že „žalovaný byl v inkriminované době jedním z jednatelů
žalobkyně“; že „tím vznikl žalobkyni zcela nový, ničím neodůvodněný, závazek,
který zatížil její majetkovou sféru bez dalšího“; že „žalovaný tímto postupem
na úkor žalobkyně zajistil svoji pohledávku za P. O. k úhradě ceny za
postoupení pohledávky“; že „dne 8.3.2004 uznal žalovaný jménem žalobkyně, v
postavení jednatele žalobkyně, závazek žalobkyně z výše uvedené smlouvy o
přistoupení k závazku, co do důvodu i výše, tj. pohledávku č. 2, ve formě
exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti“; že „zástavní smlouvou ze
dne 12.3.2004 žalovaný zajistil svoji pohledávku za panem P. O. zřízením
zástavního práva k předmětným nemovitostem ve výlučném vlastnictví žalobkyně“;
že „při sepisu smlouvy o přistoupení k závazku, smlouvy o zřízení zástavního
práva, jakož i při sepisu exekutorského zápisu, došlo úkonem žalovaného k
podstatnému zhoršení postavení (objektivně posuzováno) žalobkyně, jejímž jménem
jako jednatel jednal“; že „vznikem újmy na straně žalobkyně se zlepšilo přímou
úměrou postavení žalovaného jako fyzické osoby“; že „sepisem exekutorského
zápisu byla žalobkyně reálně zbavena možnosti bránit se úhradě uvedené
pohledávky v nalézacím řízení“; že „žalovaný nebyl oprávněn uzavřít jménem
společnosti smlouvu o zřízení zástavního práva, jakož ani smlouvu o přistoupení
k závazku a předmětný exekutorský zápis“; jednání žalovaného je „absolutně
neplatným právním úkonem“ podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s
ustanovením § 22 odst. 2 obč.
zák.; že „absolutně neplatný právní úkon
žalobkyni od počátku nemůže zavazovat a nezavazuje“; že „nebyl-li jednatel
(žalovaný) oprávněn právní úkony učinit, nejedná se o jednání právnické osoby
(žalobkyně) a účinky takového jednání nemohou společnost, tj. žalobkyni
zavazovat“; že „žalovaný svým jednáním porušil své povinnosti v postavení
jednatele, zejména povinnost jednat s péčí řádného hospodáře vyplývající z
ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák. ve spojení s ust. § 194 dost. 2 věty první
až páté, odst. 4 až 7 a § 196a obch. zák.“; že „žalobkyni vznikla újma
představovaná škodou ve výši 13,1 mil Kč“; že „závazek žalobkyně splnit
žalovanému dluh za pana P. O. na úhradu ceny za postoupení pohledávky nikdy
platně nevznikl a stejně tak nevzniklo ani zástavní právo k nemovitostem ve
výlučném vlastnictví žalobkyně“; že „žalobkyně má naléhavý právní zájem na
určení neexistence zástavního práva, neboť rozsudek o takovém určení bude
podkladem pro výmaz zástavního práva z katastru“; že „bez takového určení by
právní postavení žalobkyně zůstalo nejistým“.
Okresní soud Plzeň – město, jemuž byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne
12.10.2006, č.j. Ncd 479/2006-73, věc podle § 12 odst. 2 o.s.ř. přikázána,
rozsudkem ze dne 5.2.2007, č.j. 20 C 346/2006-105, žalobě vyhověl a žalovanému
uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.538,75 Kč k
rukám jejího zástupce. Dospěl k závěru, že „žalovaný jako věřitel a žalobkyně
jako dlužník uzavřeli tři smlouvy o půjčce finančních prostředků“; že „první
smlouva byla uzavřena dne 25.4.2003 a jejím předmětem byla částka 2,000.000,-
Kč s 2,8 % úrokem ročně“; že „druhá smlouva byla uzavřena dne 20.6.2003 a jejím
předmětem byla částka 10,300.000,- Kč s 2,8 % úrokem ročně“; že „třetí smlouva
byla uzavřena dne 29.7.2003 a jejím předmětem byla částka 450.000,- Kč s 2,8 %
úrokem ročně“; že „dne 4.3.2004 žalovaný jako postupitel uzavřel s P. O. jako
postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byly veškeré
pohledávky vyplývající ze shora uvedených smluv včetně veškerého
příslušenství“; že „zúčastněné strany smlouvy si sjednaly úplatu za postoupení
pohledávek v celkové výši 13,136.690,- Kč“; že „žalovaný uzavřel dne 8.3.2004 s
žalobkyní smlouvu o přistoupení k závazku, přičemž tuto smlouvu uzavřel jednak
na straně věřitele, tedy jako fyzická osoba, a jednak na straně přistupujícího
dlužníka, tedy jako statutární orgán žalobkyně“; že „předmětem této smlouvy
byla dohoda zúčastněných stran o tom, že žalobkyně splní žalovanému za P. O. závazek vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 4.3.2004“;
že „dne 8.3.2004 uznal žalovaný jménem žalobkyně, v postavení jednatele
žalobkyně, závazek žalobkyně ve výši 13,136.690,- Kč ve formě zápisu se
svolením k vykonatelnosti sp. zn. 2 EZ 62/04“; že „dne 12.3.2004 žalovaný
uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem žalobkyně k zajištění
závazku ze smlouvy o přistoupení k závazku, tj. pohledávky ve výši 13,136.690,-
Kč s příslušenstvím, a to opětovně jak na straně věřitele, tak na straně
zástavce – jako jednatel žalobkyně“; že „žalovaný, který jednal jako statutární
orgán žalobkyně nebyl oprávněn uzavřít jménem žalobkyně smlouvu o přistoupení k
závazku a exekutorský zápis, a tudíž ani smlouvu o zřízení zástavního práva k
nemovitostem žalobkyně“; že „jednání žalovaného je v rozporu se zájmem
společnosti a v rozporu s § 196a obch. zák., neboť k uzavření smluv nebyl dán
souhlas valné hromady“; že předmětné smlouvy jsou „absolutně neplatné podle §
39 obč. zák.“; že „žalovaný svým jednáním způsobil nepřiměřené zatížení
žalobkyně, neboť jí bezdůvodně bez jakéhokoli protiplnění způsobil nový závazek
ve výši 13,136.690,- Kč“; že, „i kdyby po 30.4.2004 žalobkyně uhradila původní
pohledávku vůči P. O., na existenci pohledávky ve výši 13,136.690,- Kč z titulu
přistoupení k závazku by tato skutečnost neměla žádný vliv“, a „pokud by P. O. pohledávku neuhradil, byl by žalovaný oprávněn částku požadovat po žalobkyni“;
že „kdyby žalobkyně uhradila uvedenou částku za P.
O., došlo by k zániku
povinnosti druhého z dlužníků, ale jen ve vztahu k pohledávce ve výši
13,136.690,- Kč, nikoliv k pohledávce první ve výši 12,750.000,- Kč“ a že
„žalobkyně by tedy plnila dvakrát“; že „kdyby žalobkyně po 30.4.2004 uhradila
nejprve pohledávku druhou ve výši 13,136.690,- Kč, nedošlo by ani ke snížení
ani k zániku pohledávky první“ a že „i v tomto případě by žalobkyně plnila
dvakrát“; dále že „pro neplatnost předmětných smluv nemusí dojít k faktické
škodě žalobkyně“; že „postačuje existence nepřiměřeného závazku společnosti bez
jakéhokoli protiplnění“; že „na daný případ se vztahuje ust. § 196a obch. zák.“; že „jednání, které je v rozporu s ust. § 196a obch. zák., způsobuje
kromě odpovědnosti za škodu neplatnost právního úkonu“; že „smlouva o zřízení
zástavního práva k nemovitostem byla uzavřena neplatně“ a že „zástavní právo
bylo do katastru nemovitostí zapsáno nesprávně“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21.8.2007, č.j. 56
Co 248/2007-168, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně 12.793,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
28.228,- Kč k rukám jeho zástupce“. Vycházel ze závěru, že „smlouvu o
postoupení pohledávky dne 4.3.2004, následně smlouvu o přistoupení k závazku ze
dne 8.3.2004 a smlouvu o zřízení zástavního práva ze dne 12.3.2004 uzavřel
žalovaný jako jednatel žalobkyně, tedy ve smyslu ust. § 13 odst. 1 obch. zák.
jako statutární orgán žalobkyně“; že „jednatel jako statutární orgán právnické
osoby je oprávněn jednat ve všech věcech společnosti“; že „společnost je vázána
i takovým jednáním jednatele, kterým došlo k překročení rozsahu jejího předmětu
podnikání nebo činnosti“; že „případné omezení jednatelského oprávnění
statutárního orgánu vůči třetím osobám je neúčinné“; že „jestliže za žalobkyni
jednal žalovaný jako její statutární orgán, pak jednání žalovaného zavazuje
žalobkyni jako společnost s ručením omezeným, i když je v rozporu se zájmy
ostatních společníků, případně tímto jednáním byla způsobena škoda, neboť
konkrétní úkony, které žalovaný za žalobkyni učinil, nepřekračují působnost
jednatele jako statutárního orgánu žalobkyně“; že „rozhodnutí či souhlas valné
hromady k úkonům, které žalovaný jako jednatel žalobkyně učinil, obchodní
zákoník nevyžaduje“, neboť „ust. § 196a obch. zák. na souzenou věc nedopadá“;
dále že „společnost může platně uzavřít mimo jiné smlouvu, jejímž obsahem je
zajištění závazků osob vyjmenovaných v ust. § 196a odst. 1 obch. zák. jen s
předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním
styku, přičemž toto ustanovení se vztahuje i na ručení“; že však „v souzené
věci smlouvou o přistoupení k závazku ze dne 8.3.2004 ani zástavní smlouvou ze
dne 12.3.2004 nebyl zajišťován závazek některé z osob vyjmenovaných v ust. §
196a odst. 1 obch. zák.“, neboť „P. O. není žádnou z osob vyjmenovaných v ust.
§ 196a odst. 1 obch. zák.“; že „smlouva o zřízení zástavního práva k
nemovitostem ze dne 12.3.2004 uzavřená mezi žalovaným a žalobkyní není
smlouvou, jejímž obsahem je zajištění závazku některé z osob vyjmenovaných v
ust. § 196a odst. 1 obch. zák.“ a že „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21
Cdo 11/98 na souzenou věc nedopadá, neboť řeší jednání statutárního orgánu
nikoli ve vztahu k třetím osobám“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „je
namístě extenzivní výklad výčtu právních úkonů a smluv podléhajících schválení
valnou hromadou dle ust. § 196a obch. zák.“; že, „platí-li předmětný zákaz dle
§ 196a odst. 3 ve spojení s odst. 5 obch. zák. pro převzetí ručení, zcela
nepochybně pak uvedené ustanovení dopadá i na případ přistoupení k závazku,
které vede k horším ekonomickým důsledkům, než převzetí ručení“; že „v případě
ručení ručiteli vzniká zákonný regres vůči primárnímu dlužníkovi“; že „v daném
případě žalovaný svým postupem eliminoval možnost jejího postupu vůči P. O.,
neboť v důsledku přistoupení vzniká solidární odpovědnost, která se vypořádá,
není-li dohodnuto jinak (a v daném případě jinak dohodnuto nebylo) rovným
dílem“; že „nejméně tak utrpí újmu ve výši 1 pohledávky, k níž na základě
jednání žalovaného měla přistoupit, aniž za takové přistoupení obdržela
jakékoliv, natož pak adekvátní, plnění“; že „rozsudek NS ČR R 63/99 je bez
dalšího plně použitelný“, neboť „daná právní věta má právní přesah přes
jednotlivá odvětví práva“; že „při sepisu smlouvy o přistoupení k závazku,
smlouvy o zřízení zástavního práva, jakož i při sepisu exekutorského zápisu
došlo úkonem žalovaného k podstatnému zhoršení postavení žalobkyně, jejímž
jménem jako jednatel jednal“; že „vznikem újmy na straně žalobkyně se zlepšilo
přímou úměrou postavení druhé strany, tj. žalovaného jako fyzické osoby“; že
„pro nemožnost jednání jednatele jménem společnosti ve smyslu citovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR postačuje, jsou-li zájmy jednatele v rozporu se
zájmy společnosti“; že „není nutné, aby tento rozpor nutně působil ve směru
zhoršení postavení společnosti, tj. aby vznikla společnosti jakákoli újma“; že
„žalovaný svým jednáním na úkor žalobkyně zvýhodnil postavení sebe jako fyzické
osoby v postavení věřitele“; že „nelze aplikovat právní institut ochrany
nabytých práv ani ochrany dobré víry třetích osob, neboť na obou stranách
vztahu stála tatáž fyzická osoba“; že „žalovaný nebyl oprávněn uzavřít jménem
společnosti smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, jakož ani
smlouvu o přistoupení k závazku a předmětný exekutorský zápis“; že „jeho
jednání je absolutně neplatným právním úkonem“; že „absolutní neplatnost
vyplývá z ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením § 22 odst. 2 obč.
zák.“; že „nebyl-li jednatel (žalovaný) oprávněn právní úkony učinit, nejedná
se o jednání právnické osoby (žalobkyně) a účinky takového jednání nemohou
společnost zavazovat“ a že „závěr o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy
uzavřené žalovaným znamená i faktickou neexistenci zástavního práva samotného“.
Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Na základě vyhlášky Krajského soudu v Plzni ze dne 15.7.2008, č.j. KSPL 54 INS
2748/2008-A-2, bylo zahájeno insolvenční řízení a usnesením Krajského soudu v
Plzni ze dne 5.1.2009, čj. KSPL 54 INS 2748/2008-B-1, byl na majetek dlužníka
Liberecký Energomont s.r.o. prohlášen konkurs. Insolvenční správce JUDr. Jan
Špelina podáním ze dne 5.3.2010 dovolacímu soudu sdělil, že nenavrhuje
pokračování v dovolacím řízení; návrh na pokračování v dovolacím řízení byl
však podán žalobkyní, s níž tak dovolací soud pokračoval v dovolacím řízení
(srov. § 264 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky
pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto
případě lze dosáhnout uspokojení ze zástavy.
Podle ustanovení § 156 odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě
písemné smlouvy (§ 552 obč. zák.), soudem schválené dohody o vypořádání
dědictví nebo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo
může vzniknout také ze zákona.
Podle ustanovení § 156 odst.2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat
označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle ustanovení § 157 odst.1 obč. zák. zástavní právo k nemovitosti vzniká
vkladem do katastru nemovitostí, pokud zákon nestanoví jinak. Podle § 157
odst.2 obč. zák. u nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru
nemovitostí, vzniká zástavní právo okamžikem účinnosti zástavní smlouvy.
Při vzniku zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba
rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus acquirendi) a právní
způsob jeho nabytí (modus acquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv.
titulus acquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a
povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává
(modus acquirendi) až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí
provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho
povolení, který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen
katastrálnímu úřadu, nebo účinností zástavní smlouvy, zřizuje-li se zástavní
právo k nemovitostem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí.
Účastníky zástavní smlouvy jsou - jak vyplývá z vymezení jejích podstatných
náležitostí a z účelu (funkce) zástavního práva podle ní zřizovaného - ten,
jehož pohledávka má být zajištěna zástavním právem podle smlouvy zřízeným
(zástavní věřitel), a ten, kdo poskytuje k zajištění věřitelovy pohledávky
zástavu (zástavce). Osoba, která má dluh odpovídající zajišťované pohledávce
(obligační dlužník), jakož i vlastník (majitel) zástavy (zástavní dlužník),
nejsou účastníky zástavní smlouvy, neboť se v ní o jejich práva a povinnosti
nejedná; právní účinky vůči nim má zástavní smlouva jen v případech stanovených
zákonem.
Zástavní smlouva není neplatná jen proto, že nevznikla pohledávka, kterou má
zajišťovat zástavní právo založené na této smlouvě. I když je zástavní smlouva
platným právním úkonem, zástavní právo nevznikne, jestliže nevznikla
pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 4.4.2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod č. 76, ročník 2002).
Podle § 533 obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že
splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního
dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení § 531
odst. 4 zde platí obdobně.
Jde o přístup dalšího dlužníka do existujícího závazkového právního vztahu, a
to vedle původního dlužníka (tzv. kumulativní intercese). Přistoupení k závazku
působí změnu závazku v subjektech závazkového právního vztahu, neboť se mění
počet dlužníků. Tento institut zároveň plní funkci zajištění pohledávky, neboť
dochází k založení dalšího závazkového vztahu mezi věřitelem a osobou, která
přistoupila k dluhu. Předpokladem je dohoda uzavřená mezi věřitelem a osobou
přistupující k závazku, jejímž obsahem je závazek třetí osoby splnit za
dlužníka jeho peněžitý dluh věřiteli, přičemž původní dlužník není účastníkem
dohody, ani se nevyžaduje jeho souhlas, neboť obsah jeho závazku se nemění.
Nový dlužník je věřiteli zavázán společně a nerozdílně s původním dlužníkem
(plně platí režim pasivní solidarity podle § 511 obč. zák., včetně práva
regresu mezi spoludlužníky).
Podle ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném ke dni uzavření
smlouvy o přistoupení k závazku dne 8.3.2004), vztahujícího se podle ustanovení
§ 135 odst. 2 obch. zák. i na společnosti s ručením omezeným, společnost může
uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady,
prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou
smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je
zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti
jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v
obchodním styku.
Ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. má zabránit osobám, jež mohou ovlivnit
podmínky uzavření konkrétní smlouvy, aby z tohoto svého postavení osobně či
prostřednictvím osob blízkých na úkor společnosti těžily (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.5.2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura pod č. 103 ročník 2003).
Jestliže osoby, které podepsaly smlouvu o půjčce (ať už jako její účastníci
nebo v postavení statutárního orgánu), byly současně (ke dni uzavření smlouvy)
jedinými společníky společnosti s ručením omezeným, není tato smlouva neplatná
jen proto, že společníci neudělili souhlas k jejímu uzavření ve formě usnesení
valné hromady (§ 196a odst. 1 obch. zák.)[srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 27.1.2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod č. 118, ročník 2009].
S ohledem na uvedené, i přes to, že žalovaný, jako věřitel, a žalobkyně, jako
dlužník, uzavřeli „smlouvy o půjčce finančních prostředků“ dne 25.4.2003, dne
20.6.2003 a dne 29.7.2003 bez souhlasu valné hromady žalobkyně, nejsou smlouvy
neplatné, neboť – jak z obsahu spisu vyplývá - všechny popsané smlouvy za
žalobkyni uzavřel Ing. Václav Řehoř, který byl v předmětné době, vedle
žalovaného, jediným dalším jednatelem společnosti žalobkyně.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16.2.2010, sp. zn. 20 Cdo 2080/2008, v
exekuční věci oprávněného Ing. Richarda Rusňáka (tj. žalovaného) proti
Libereckému Energomontu s.r.o. (tj. žalobkyně), pro 13.136.690,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc
2295/2004, vycházel ze závěru, že exekutorským zápisem ze dne 8. 3. 2004,
sepsaným Mgr. D. P., exekutorským koncipientem Mgr. Martina Tunkla, soudního
exekutora EÚ Plzeň-město, pod sp. zn. 2 EZ 62/2004, oprávněný jménem povinného
učinil prohlášení o uznání závazku ve výši 13.136.690,- Kč s úrokem z prodlení
ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a současně dal výslovné svolení k tomu, aby
tento exekutorský zápis byl podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí nebo
exekuce, a to včetně nákladů za pořízení tohoto zápisu ve výši 29.340,- Kč; že
podkladem pro tento exekutorský zápis byla smlouva o přistoupení k závazku ze
dne 8. 3. 2004, uzavřená mezi oprávněným jako věřitelem (dlužníka P. O.) a
povinným, za nějž sám oprávněný jednal jako jednatel, z níž vyplývá, že povinný
se vedle původního dlužníka P. O. zavázal k úhradě úplaty podle smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 2004; že ustanovení § 196a odst. 1 obch.
zák. se vztahuje i na smlouvu o přistoupení k závazku (§ 533 obč. zák.),
uzavřenou v daném případě společností povinného jako dalším dlužníkem zavázaným
společně a nerozdílně s původním dlužníkem P. O., a že tato smlouva je proto
neplatná. Dále, že je třeba rozlišovat mezi právním vztahem, který existuje
mezi P. O. jako věřitelem a povinným jako dlužníkem, založeným smlouvou o
postoupení pohledávky za povinným, uzavřenou dne 4. 3. 2004 mezi oprávněným a
P. O., a právním vztahem mezi oprávněným jako věřitelem a povinným, který byl
založen smlouvou o přistoupení k závazku ze dne 8. 3. 2004; že tato smlouva
mezi oprávněným a povinným je dohodou podle § 533 obč. zák., neboť se jí
povinný písemně zavázal splnit za P. O. jako dlužníka vůči oprávněnému jako
věřiteli jeho závazek ze smlouvy o postoupení pohledávky, přičemž P. O. jako
dlužník oprávněného nebyl jejím účastníkem a žádná práva vůči povinnému mu z ní
neplynou; že na jejím základě vzniklo oprávněnému právo požadovat splnění
úplaty (peněžitého dluhu) za převedení pohledávky ze smlouvy o postoupení
pohledávky společně a nerozdílně na P. O. i povinném jako dlužnících; že právě
z důvodu uzavření této smlouvy o přistoupení k závazku (dluhu) se oprávněný
jako věřitel P. O. domáhá exekuce proti povinnému jako solidárně zavázanému
dlužníku (§ 533 obč. zák.).
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2010, sp. zn. 20 Cdo 2080/2008,
opírajícího se o závěr o neplatnosti smlouvy o přistoupení k závazku ze dne
8.3.2004, vyplývá i odpověď na otázku řešenou v posuzovaném případě, zda
předmětné nemovitosti jsou zatíženy sporným zástavním právem, tedy že toto
zástavní právo nemohlo platně vzniknout (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 4.4.2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod č. 76, ročník 2002).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.3, věta
první o.s.ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou námitku insolvenčního správce uvedenou v
jeho podání ze dne 5.3.2010, k níž dovolací soud nemohl přihlédnout, že
„vlastnictví veškerých nemovitostí, které jsou předmětem sporu, přešlo na
základě kupní smlouvy ze dne 26.3.2008 z dlužníka Liberecký Energomont s.r.o.
na společnost CUNARD INVESTMENT s.r.o. se sídlem v Brně, Merhautova č.
1024/155, IČ 27721167“.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2010
JUDr.
Roman Fiala, v. r.
předseda senátu