USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a
soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci
žalobců a) J. D., narozené dne XY, b) J. D., narozeného dne XY a c) E. D.,
narozené dne XY, všech bytem XY, zastoupených JUDr. Ing. Davidem Zdeňkem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební č. 856/10, proti žalované České
republice – Krajskému ředitelství policie Královéhradeckého kraje se sídlem v
Hradci Králové, Ulrichovo náměstí č. 810/4, o náhradu nemajetkové újmy, vedené
u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 88/2019, o dovolání žalobců
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2019, č.
j. 19 Co 418/2019-148, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na
náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2019 č. j. 19 Co 418/2019-148 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o nedostatku pravomoci soudu
rozhodovat o nárocích vyplývajících ze služebního poměru příslušníků Policie
České republiky) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V projednávané věci odvolací soud řešil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného
usnesení – právní otázku, zda je pro rozhodnutí o nárocích žalobců na náhradu
nemajetkové újmy vzniklé v důsledku smrtelného služebního úrazu osoby blízké
[manžela žalobkyně a) a otce žalobců b) a c)], uplatněných žalobou na plnění,
dána pravomoc soudu. Z obsahu žaloby (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) i z obsahu
spisu je zřejmé, že předmětem tohoto řízení jsou nároky, které nepochybně mají
časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby, tedy
nároky, jejichž základ (podstata) spočívá ve služebním poměru manžela žalobkyně
a) a otce žalobců b) a c) [jako příslušníka bezpečnostního sboru - policisty] k
Policii České republiky. K povaze služebně právních vztahů příslušníka bezpečnostního sboru - policisty,
z nichž žalobce odvozuje svůj nárok, která neumožňuje jejich zahrnutí pod
vztahy vyjmenované v ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné pod č. 162 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 683/2003 nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1553/2003, a z nich vyplývající
závěry, podle kterých služební poměr policisty vznikající mocenským aktem
služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí) je svojí povahou právním poměrem
státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně
odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož
účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se
vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné
svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může
jednostranně zakládat jeho práva. Za služebně právní vztahy nelze považovat jen
takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní
účelový) poměr k výkonu služby; o takový případ se však v posuzované věci
nejedná. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho
změnit ani způsob, jakým žalobce své požadavky procesně uplatnil, neboť žaloba
na plnění je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních
vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., pro které je
charakteristická rovnost účastníků. Podle ustálené judikatury pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci
(vyplývající ze služebního poměru účastníků) zákon nesvěřuje soudu v rámci
občanského řízení sporného ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř.
K otázce řízení ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů
srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 489/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016 sp. zn. 21
Cdo 2686/2015 a v nich uvedený právní názor, podle kterého řízení ve věcech
služebního poměru upravuje zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů, tím způsobem, že ve věcech služebního poměru
příslušníků bezpečnostních sborů jednají a rozhodují jménem státu služební
funkcionáři, jimiž jsou nadřízený ředitele bezpečnostního sboru, ředitel
bezpečnostního sboru a osoby pověřené rozhodováním ve věcech služebního poměru
(srov. § 2 cit. zákona). Práva a povinnosti účastníků řízení ve věcech
služebního poměru a postup služebních funkcionářů v rámci tohoto řízení, včetně
opravných prostředků, zmíněný zákon vymezuje v Části dvanácté nadepsané „Řízení
ve věcech služebního poměru“ v ustanoveních § 169 až 196. Z hlediska
projednávané věci je potom významné, že ustanovení zde obsažená – kromě jiného
– stanoví, že účastníkem řízení ve věcech služebního poměru je též pozůstalý po
příslušníkovi, že proti rozhodnutí služebního funkcionáře vydanému podle
ustanovení § 181 cit. zákona je možné podat odvolání, o němž rozhoduje služební
funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal
(srov. § 190 odst. 1 a 6 cit. zákona), že proti rozhodnutí ministra nebo vládou
určeného člena vlády lze podat rozklad, o kterém rozhoduje služební funkcionář,
který napadené rozhodnutí vydal (srov. § 191 cit. zákona), že rozhodnutí, proti
kterému již nelze podat odvolání (rozklad), je v právní moci (§ 182 odst. 1
cit. zákona) a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře soudem
(správní žalobu) je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle
ustanovení § 190 nebo § 191, a to v době 60 dnů od nabytí právní moci
rozhodnutí (srov. § 196 odst. 1 cit. zákona, a rovněž § 5 zákona č. 150/2002
Sb., soudní řád správní). Rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 181 zákona č. 361/2003 Sb. služební funkcionář nevydává pouze v taxativně vymezených
případech uvedených v ustanovení § 171 písm. a) až j) zákona č. 361/2003 Sb. (tj. pokud se jedná o přijímací řízení, služební hodnocení, vyslání na služební
cestu, vyslání na studijní pobyt, vyslání na ozdravný pobyt, nařízení služební
pohotovosti, rozvržení doby služby v týdnu, nařízení služby přesčas, určení
nástupu dovolené a odvolání z ní a udělování služebního volna s poskytnutím
služebního příjmu). V případě nároků uplatněných žalobou v projednávané věci je též významné, že
vedle zmíněných procesních ustanovení upravujících postup služebních
funkcionářů v rámci řízení ve věcech služebního poměru obsahuje zákon č. 361/2003 Sb. v Části sedmé, Hlavě III. pod marginální rubrikou „Odpovědnost
bezpečnostního sboru za škodu“ komplexní úpravu odpovědnosti za újmu. Ustanovení § 100 cit.
zákona potom upravuje odpovědnost bezpečnostního sboru za
škodu způsobenou příslušníkovi (pozůstalým příslušníka) služebním úrazem
(poškozením zdraví nebo smrtí příslušníka úrazem při výkonu služby nebo v přímé
souvislosti s ním anebo pro výkon služby – srov. § 90 odst. 1 cit. zákona);
druhy náhrad, které je bezpečnostní sbor povinen poskytnout pozůstalým
příslušníka v případě, že příslušník v důsledku služebního úrazu zemře, stanoví
ustanovení § 106 až 110 cit. zákona. V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí –
z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. V části, ve které směřuje proti výrokům usnesení odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.