21 Cdo 1336/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce RNDr. P. P., zastoupeného Mgr. Radkem Jamborem, advokátem se
sídlem v Jihlavě, Benešova č. 1273/36, proti žalované Psychiatrické nemocnici
Jihlava, příspěvkové organizaci, se sídlem v Jihlavě, Brněnská č. 455/54, IČO
006 00 601, zastoupené JUDr. Hanou Kameníkovou, advokátkou se sídlem v Třešti,
Nádražní č. 175/8, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 57/2015, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2016 č.j. 49 Co 40/2016-121,
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radka Jambora,
advokáta se sídlem v Jihlavě, Benešova č. 1273/36.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.9.2016 č.j.
49 Co 40/2016-121 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k výkladu ustanovení § 301 písm. d) zák. práce srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 86, roč. 2006, a ve vztahu k
otázce přípustnosti kritiky zaměstnavatele zaměstnancem srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 560/2012, v němž
soudy (mimo jiné) dovodily, že kritika zaměstnance na adresu zaměstnavatele je
vzhledem k významu svobody projevu zásadně přípustná, že omezení v tomto směru
může být pouze výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji
ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi, a že, byla-li kritika
zaměstnavatele zaměstnancem přípustná, nemůže za ni být zaměstnanec postihován;
k výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska naplnění míry
intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity srov.
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94,
uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001, anebo právní názor
uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000] a
není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž žalovaná v dovolání uplatnila jiný dovolací důvod, než který je
uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (nesouhlasí-li s hodnocením důkazů a
se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení
věci), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věty
druhé o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. května 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu