21 Cdo 144/2020-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, nábřeží Petra Bezruče č. 598, proti žalované P. B., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Kraslicích, Tyršova č. 194, o zaplacení 24.508,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 17/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. září 2019, č. j. 15 Co 202/2019-169, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2019, č. j. 15 Co 202/2019-169, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat. Dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalobce doručil žalované podání datované 25.
9. 2017, jehož obsahem bylo okamžité zrušení pracovního poměru s uvedením důvodu spočívajícího v nevyplacené mzdě nebo její části, že žalovaná se určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobce jako zaměstnance žalobou nedomáhala, že nelze považovat žalobcovo jednání při skončení pracovního poměru okamžitým zrušením za zneužití práva, když z nekonkrétně určené platby žalované ze dne 11. 8. 2017 a z více žalobcem uplatněných nároků, nemohl žalobce poznat, že nárok na vyplacení dlužné mzdy a náhrady mzdy je již zcela uspokojen, a že uplatnil-li žalobce řádně skončení pracovního poměru okamžitým zrušením, náleží mu „odstupné“; žalovaná nesouhlasí s hodnocením důkazů, předestírá vlastní (odlišná) skutková zjištění (že „okamžité zrušení pracovního poměru jí nebylo doručeno“, že „proto nemohla podat žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru“, že „žalobce věděl co a za jaké období je mu žalovanou dopláceno“, že „žalovaná nekrátila nároky žalobce úmyslně a ihned po právní moci rozhodnutí kontrolního orgánu zjednala vůči žalobci nápravu a dlužnou mzdu žalobci dne 11.
8. 2017 vyplatila“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „zrušovací jednání žalobce je svévolné uplatňování a zneužití práva, a protože důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru neexistoval, je nárok na odstupné neoprávněný“). Žalovanou nastolená otázka „doručování zaměstnance zaměstnavateli“ však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť žalovaná vychází z jiného skutkového stavu. Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015, z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (a tedy ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy), i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř.
nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu, za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu]. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.